Věnováno

Kolem ohně sedí na lavičkách lidé. Dřevěná polínka vesele praskají v ohni a žhnoucí jiskřičky vylétají nadšeně k tmavému nebi. Lidése smějí, baví, užívají si společnosti svých známých. Jen uprostřed sedí zamyšlená dívka. Po tvářích jí tančí stíny, mírně nakloněnou hlavu odpírají štíhlé ruce a zamyšlené oči se upírají kamsi do dálky. Někam pryč, do minulých časů, ke vzpomínkám. Nemluví, ale na rtech jí pohrává zvláštní úsměv, který se odráží i v pohledu jejích očí.

Najednou si jí ostatní všimnou a ztiší se. Jeden z nich ji vyzve: „ O čem přemýšlíš? Povídej, vyprávěj...“ Dívka se usměje, na okamžik se zadívá na obrovksý kulatý měsíc – chladně žlutobílý a přeci tak milý - a pak pomalu promluví. Už při prvních slovech se všichni utiší a se zájmem zaposlouchají. Mluví potichu a zprvu snad i trošičku váhavě. Snad se bojí, že ji ostatní nepochopí, ale postupně, jak se dál a dál probírá vzpomínkami, nabývá její hlas na jistotě a klidu.
„ Tak vyprávět mám, o člověku, co dávno ho znám? I on znal mne. A snad nezapomněl... Vždycky se usmíval a nemálo zapomínal. Pravdu říkat uměl, ale do sporů se často nepouštěl. Každého z nás znal, za každým z nás stál a každého rád měl. Své zásady uznával, ale leckdy, než aby za něčím si tvrdohlavě stál, raději ustoupil. Tak občas sám si uškodil. Přemýšlet správně uměl, opravdovým,důležitým hodnotám věřil. Pár chyb udělal, ale na správnou cestu vždy se zase dal. Klid, vyrovnanost a energii, to cítit z něj mohl každý, kdo tomu chtěl. Tak vzpomínám na toho člověka, co vedl nás roky dva. Jak na starosti nás měl a pobavit, rozesmát, vždy uměl. Tak vzpomínám a nezapomínám a věřím že i on nezapomněl a nejednou na nás všechny si vzpomněl.

Dívka domluvila a pohlédla na ostatní. Najednou i jejich oči hrály vzpomínkami. A tak kolem ohně seděla skupina lidí. Dřevěná polínka vesele si praskala v uhasínajícím ohni a žhnoucí jiskřičky nadšeně vylétaly k tmavému nebi posetému tisíci zářivých hvězd. Lidé v kolektivu zamyšleně posedávali, vzpomínali a povídali. Po tvářích jim tančily stíny a jejich oči se upíraly kamsi do dálky. A na to všechno shlížel z nebe klidně a vyrovnaně usměvavý žlutobílý měsíc.