Tvář u jezírka

Tvář u jezírka. (potíže růstu)

Jmenuji se Alžběta. Zní to sice dost aristokraticky, ale doma mi nikdo neřekne jinak než Bětule a kámoši na mě volají Běto. Je mi devatenáct let a celý můj život nestojí dvakrát za moc.
Táta od nás utekl, když mi bylo šest a máma se od té chvíle pustila do intenzivního hledání nového fotříka. Ať už to byl Petr nebo Pavel, byli všichni stejní. Chvilka večerní radosti s maminou, chvilka předstírané péče o malou Alžbětku a pak rychlý odchod.
Zůstal s námi až ten šestý nebo sedmý v řadě. Ruda Bártek! Muž ne muž. Manžel ne manžel.Otec neotec. Snad nás měl opravdu rád, ale nedalo se to poznat.
Byl to, čemu se říká bačkora. Než by se s maminou hádal, dělal raději všechny domácí práce sám. Vařil, nakupoval, uklízel a tak to šlo pořád dál.
Než by se hádal semnou,dělal že neexistuji. Když se stalo, že byl se mnou sám doma, zavřel se na záchodě a vylezl, až když máma dorazila domů. Při sebemenším pokusu o výchovu mé maličkosti, zaujal přísně neutrální postoj. On si prostě nic nemyslel! Nevím jestli vůbec měl svůj vlastní mozek. No prostě náš Rudla.
Tento ,,spokojený“ rodinný život trval šest let. Od dvanácti do osmnácti let mého ,,nádherného“ života. Pak se vše změnilo. Dalo by se říc, že dne na den. Vše zavinily , alespoň podle matky, moje hormony. Nástup puberty se u mne asi trochu zpozdil.
Zatímco spolužačky začaly koukat po klucích už ve třinácti, já byla pořád ta malá ušlápnutá Alžběta. To mi vydrželo, tak do patnácti a půl, ale pak se objevil Adam po něm Leoš a pak Petr. No prostě super. Alžběta byla mrtvá na scéně byla Běta rebelka.
Rudla se zavíral na záchodě skoro pořád. Máma řvala jako tygr a škola šla stranou. Já premiantka septimy reálného gymnázia prolejzala jen tak tak. Do toho se objevil Ben. Kluk mých snů. Bylo mu dvacet dva let. Celý v černém. Černé vlasy, černé vousy, husté černé obočí. Jakoby v mlze ztracené modro-zelené oči. Byl neoddiskutovatelným vůdcem naší party.
Mohlo nás být ke dvaceti, ale tvrdé jádro to byl Ben, já a další dva kámoši se svýma holkama.
Cigarety, alkohol, tráva , perník. To byly stupně dolů v mém životě po boku Bena. Máma nadávala , řvala a nakonec prosila, ale všechno marný. Když jsem po třetí sebrala Rudlovi všechny prachy a on pak neměl ani na autobus, sbalil si v tichosti svých pět švestek a odešel. Ani v tuto chvíli si netroufl zařvat. Byl prostě bačkora až do samého konce.
Při mé velmi slabé školní účasti to bylo jako zázrak, ale já dokázala projít septimou. To bylo asi za minulé zásluhy v předchozích ročnících. Popravdě řečeno mi to bylo jedno. I kdybych byla z gymplu vylítla , určitě bych kvůli tomu neplakala a profesoři také ne. Mojí jedinou životní starostí bylo sehnat prachy na cigára a hlavně na perník. Já žádný peníze neměla, Rudlova peněženka odešla s ním. Mamina doma prachy nenechávala a prodat už nebylo co. Navíc má láska Ben začal rychle chátrat.
On, který dokázal vždycky sehnat prachy byl úplně mimo. Jak se změnil v hromadu třesoucí se hmoty byl konec s naší partou. Všichni se od nás otočili. Nakonec jsme byli sami v zarostlém zahradním domku po Benově babičce.
Nebylo zbytí. Musela jsem začít ,,pracovat“.
Krádeže v obchodech. To nebyla moje parketa. Můj vzhled byl tak podezřelý, že na jeden úspěšný pokus připadali tři neúspěšné. Celá špinavá, masné slepené vlasy, pleť plná boláků, ruce rozbodané, neupravené černé hadry. To byl popis mého vzhledu v té době.

Je logické, že v takovém stavu nemůžete jít krást ke Gučimu. Pokus šlapat chodník narážel na stejný problém. Můj zevnějšek odrazoval platící zákazníky.
Já se stala holkou pro ty nejhroznější úchyly a zvrhlíky. Bylo mi to úplně jedno jen, když dali alespoň něco na dávku pro mne a pro Bena. Nakonec už o mně neměli zájem ani úchyláci a já se pokusila přepadnout trafiku. Bába za pultem byla ve špatné náladě a hnala se za mnou přes půl města. To pokus přepadnout důchodkyni u krámu byl korunován úspěchem. Nákupní tašku sice držela dlouho, ale když jsem jí strhla na zem stisk povolil a já se stala majitelkou. Pěti rohlíků, půlky másla , dvaceti deka Gothaje a peněženky s jednou stokorunou a 75 korunami v drobných. To by fakt jeden plakal. Bylo mi nepředstavitelně zle a pohled na Bena můj stav dále zhoršoval.
Už byl víc mrtvý než živý. Trpěl jako zvíře, ale kde hledat pomoc?
Zvedl se a řekl mi svá poslední slova: ,,Jdi do toho baráku za plotem. Rozmlať okno. Snad tam něco najdeš!“
Svalil se na pozvracenou a pochcanou matraci a začal chrčivě sípat.
Vymotala jsem se z boudy a šla kam mě poslal. Byl tam vetchý plot a za ním zarostlá zahrada a výstavní, ale zpustlá vila.
Dům jak z hororu ale to mě nezastaví. Jdu po zahradě k domu a tu najednou se jako zázrak ve trávě třpytí malé okrasné jezírko. Nedá mi to a nakloním se nad hladinou. Čistá voda a v ní se prohání zlaté rybky. Pak vidím sama sebe. To přece není tvář devatenáctileté holky. Z vody na mne zírá strhaná odpudivá žena neurčitého stáří.
Najednou se zvedl silný vítr a zpoza mraků vyšlo ranní slunce. Závan mi strhl vlasy do čela a v mžiku nic nevidím. Odhodím je stranou a na hladině jezírka vidím tvář dalšího člověka. Nechápu kde se tu vzal. Nebyly slyšet kroky. Kdo to vlastně je? Kluk asi dvacetiletý , bílé triko , modré rifle. Moc milý a pravý opak Bena. Díval se mi do očí velice dlouho. Kdyby chtěl volat policajty už by to udělal! Třeba se z toho dostanu.
Jen zavrtěl hlavou a ukázal na jezírko. Jako hypnotizovaná obracím oči k hladině. Rybky jsou pryč a já vidím na krvavé hladině své tělo na pitevním stole.
Musím tedy umřít!
Můj pohled se vrací ke klukovi mých snů. Ten jen zavrtěl hlavou a z kapsy kalhot vyndal bílý oblázek. Podal mi ho , pokýval hlavou, naposledy se usmál a zmizel jako pára nad hrncem. Vybíhám před dům a volám o pomoc. Sanitka, nemocnice, detox, léčebna. Vždy když je mi zle držím v ruce bílý oblázek. Je v něm neuvěřitelná síla.
Po třech měsících mi máma oznamuje to co mi říct nikdy nechtěla: ,,Ben zemřel v ten samý den co jsem křičela na ulici o pomoc. Když se lékař dostal do boudy byl už mrtvý.“
Slzy, smutek, výčitky ale kamínek mi pomáhá. Je plný lásky a síly. Čas vše léčí a já po ,,ročních prázdninách“ půjdu do školy.
Musím, ale navštívit ještě jedno místo ,abych mohla začít novou kapitolu života.
Benovu boudu!
Stále stojí jen dveře někdo zatloukl. Jdeme s mámou k vile za plotem. Plot vetchý, zahrada zarostlá jako před mnoha měsíci. Jediná změna se stala s jezírkem, je prázdné a zanesené smetím.
Po trávě k nám jde asi šedesátiletý muž.
,,Co tady děláte?“ Tato otázka přímo vyzařuje z jeho tváře.
Maminka mu stručně popsala proč tady stojíme a on nevěřícně kroutí hlavou.
Po chvíli řekl: ,,To se Vám slečinko muselo jenom zdát. To jezírko je už pět nebo šest let vypuštěné. Od doby co doktor Jícha s jeho ženou zemřeli, nikdo se o to tady nestaral!
Nedalo mi to a položila jsem mu poslední otázku: ,,Co se jim stalo?“

Smutným hlasem odpověděl: ,,Jejich jediný syn Tomáš se v devatenácti letech předávkoval drogami a umřel. Pan doktor i s manželkou si vzali život tady v domě. Pustili si plyn.“
Mlčky sáhl do kapsy a vyndal dvě fotografie. Na první byl muž s bradkou a žena středního věku. Na druhé pak kluk asi dvacetiletý v bílém tričku a modrých riflích, který zrovna vhazoval do zahradního jezírka bílý oblázek.