Most

Seděl ve své zahradě u svého domu. Byl ještě mladý a přitom v rozkvětu mužných sil. Jeho věk byl věkem muže, který staví domy, sází stromy a plodí děti. On už měl vše.
Dům, zahradu se stromy, i syna. Přesto přese všechno něco nebylo v pořádku. Seděl tichý, zavřené oči, soustředěný na jedinou věc.
Byla jen bílá mlha prázdnoty a to jediné, co vnímal, šum tekoucí vody. Potřeboval ten šum – dodával mu sílu a klid.

Opustíme muže a prohlédneme si jeho okolí.
Nádherná japonská zahrada, které vévodí stará borovice, několik kvetoucích třešní, poskládané velké i malé kameny, přesně do určitých symbolik, které neovládám a zná je opravdový znalec těchto zahrad.Za zády muže se rozkládal moderní dům sedmadvacátého století, prvotřídní japonská architektura.

Možná už jste pochopili, že jsme v jiném čase, na jiném místě, v jiné době a přesto někdy tak stejné a současné. Muž seděl u jezírka s leknínem, ze kterého malý potůček přenášel stále novou a novou vodu. Ta jezírko opouštěla v kaskádě malých vodopádů a mizela někde neznámo v zemi.

Z domu vyběhl asi čtyřletý chlapec. Neomylně si to namířil k sedícímu muži. Metr od něho se zastavil, otevřel pusu, něco chtěl říct. Slovo nevyšlo, bylo ticho. Chlapec stál u muže a stejně jako on se nehýbal. Ticho opět prostoupilo celou zahradu. Minutu, dvě, deset, půl hodiny.
Chlapec i muž se nepohnuli a pořád to ticho rušené tekoucí vodou. Pomalu mlha nekonečného prostoru začala ustupovat, obrazy začínaly mít svůj tvar.

Otevřel oči, přivítal ho růžový leknín, jemně se pohupující na hladině jezírka. Druhý pohled patřil malému človíčkovi, stojícímu vedle něho. Jemně pokynul hlavou. Chlapec se uklonil s rukou na svém srdci.
Zvláštní pohled. Na mě, jako na nestranného pozorovatele to zapůsobilo až do hloubky mého srdce. Myslím, že tento obraz se mi bude dlouho vracet. Je v něm taková pokora a úcta, zároveň i síla nové osobnosti.

„Otče, mohu jít do stájí?“ Muž se zhluboka nadechl. Jeho oči neprozrazovaly vůbec nic – ani lásku,něhu nebo zlobu. Jen hloubku těch nejhlubších moří a sílu jejich vln..
„Ano, můj synu!“
Následovalo zvláštní gesto rukou. Z tmavého koutu zahrady se vynořil strážce. Dva metry před mužem padl na kolena a tváří se dotkl země. „Víš, co máš dělat!“
Po vyslovení těchto slov byl muž jakoby vyšší, i když seděl byl svojí majestátností obrovský.

Strážce povstal, znovu, tentokrát jen mírně, se uklonil a společně s chlapcem odcházel. Muž se za nimi díval. Co si asi myslí? Mám nahlédnout do jeho myšlenek?
Můžu?
Musím.

„Bude z něho velký muž, pýcha svého otce. Ano, i když je tak malý …. „Jsem hrdý, hrdý otec.“
Muž vstal.
Ze stojanu vzal své dva meče. Zastrčil je obřadným pohybem za svůj pás.
Vykročil směrem k bráně. Z domu vyběhla žena. První, co mě napadlo – ta žena je velice krásná. Až druhý pohled prozradil více. Nehledě na její nádherné kimono, vyšívané parádními obrazci i kvalitou látky. To, co bylo důležité nebyla její postava, ale tvář a hlavně oči. Tvář byla ustaraná, skoro šedá. Oči prozrazovaly smutek. Smutek zvířete, drženého v pasti, ze které nelze uniknout. Co si myslí?
Pokusím se vstoupit.
Nic, jen velká zamčená železná vrata. Buším do nich, ale nic. Pořád jsou zavřena. Z jejich úst chtěla vytrysknout slova „Kam ….?“
Muž se otočil a rozhodným gestem ji umlčel.
Padla na kolena a pokorně se uklonila. Vyšel branou na rušnou ulici. Po železných vratech pomalu stékala slza.
Lidé pospíchali sem, tam. Táhli vozíky, ošatky se zbožím.
Míjel je, nestáli mu za jediný pohled. Vůbec si nevšímal, že se mu klaní. On se cítil obrovsky, byl někdo a oni nic. Jeho myšlenky zatančily v mé hlavě. „Dobrá žena, dala mi syna“, ale to je vše, nedokáže rozpálit můj plamen a uhasit můj žár.“
Pokračoval v chůzi ulicemi snad dvacet minut. Vyšel na nábřeží. Zahnul doprava a podél řeky rozvážnou chůzí, přicházel ke kamennému mostu. „Ten most postavil můj děd. Je to jediný kamenný most ve městě. Je náš, je součástí haší historie. Stejně, jako hrdinské činy, války a krev. Je pýchou rodu.“
Pomalu vstoupil na most.

„Jednou jsem tudy šel večer. Nikdo tu nebyl a já neodolal, zastavil se, nadechl, zaposlouchal. Ten most dýchal, žil. Každý kámen má svou historii. I prach tohoto mostu je jeho součástí. Tam před třiceti lety můj otec zastavil postup nepřátel. Zde, jak jsem stál, před pěti roky zemřel samuraj Gonza. Postavil se svému nepříteli dřevěným mečem.
Jeho krev tu byla dlouho,nikdo ji nesetřel až déšť pomohl kameni nasát statečné činy.“
Muž obřadnou chůzí vstoupil na most. A opět jsem mohl vstoupit do jeho myšlenek. Usadit se v jeho hlavě, vidět jeho očima. Úžasný pocit.

„Ten muž, co jde naproti mně, byl mým přítelem. Vyrůstali jsme spolu. Jezdili na koni, šermovali, stříleli z luku. Chodili za dívkami, dělali hlouposti. Nevím, nějak se přátelství vytratilo. Možná za to může ta žena. Gejša. Tam z druhé strany mostu.
Je mi s ní dobře, zapomenu na své starosti a vnímám jen rozkoš. Ano, je mi s ní dobře (nádech – výdech). Jednou jsme se všichni tři potkali na trhu. Mne pozdravila s pokorou a úctou. Na něho se smála s radostnou něhou. To je ono, kořen našeho nepřátelství. To se však změní.“

Oba muži byli už skoro u sebe. Znali se natolik, že si nemuseli nic říkat. Výskok, krok, lesk tasených zbraní, nepostřehnutelný pohyb obou mečů. A pak ta bolest v mých prsou. Proč v mých? Co bylo špatně. Znovu jsem si přehrál celý souboj. Žádná chyba. Podlomila se mi kolena. Než tělo dopadlo na studený kámen, už jsem to nebyl já. Vznášel jsem se nad ním a pomalu stoupal. Zaujal mě jeho obličej, ten muž se usmíval, byl nevím jak to říci, šťastný. Stoupal jsem výš a výš. Viděl jsem oba ležící muže, pak most v celé své kráse, plno lidí. A byl jsem ještě výš, až se vše rozplynulo do jedné velké mlhy, rušené šumem tekoucí vody.

Vtom jsem si s hrůzou uvědomil, že mi něco uniká. Víte, já nic z toho, co se před chvíli dělo tam dole, nepochopil.