Joskův první hon

Joskův první hon.
Byli jsme ve sdružení nejmladší. Emil a já. To snad trochu omlouvá i ten špatný žert, jehož obětí se stal Joska. Joska byl ve svých padesáti letech velmi statný chlap, pracovitý, přímo dříč. Jezdil v družstvu s traktorem a jeho životním snem bylo stát se myslivcem. Jako adept byl příkladný. Měl nejvíc brigád z celého sdružení, na honech byl vedoucím honců a vzdor svému náboženskému cítění kradl družstevníkům zrní. Nesypal ho však slepicím na vlastní dvorku jako ostatní, ale odnášel je do bažantích zásypů v revíru. A tak to bylo již řadu let.
Přebytek fyzických předpokladů byl u Josky zřejmě na úkor předpokladů studijních. U mysliveckých zkoušek nekolikrát neuspěl a už se zdálo, že zůstane věčným adeptem.
Přece však svitla naděje. Ten rok na myslivecké zkoušky měla přijet komise ze Slovenska, tak někdo Joskovi poradil, ať to zkusí u Slováků, když u Čechů neměl štěstí. A podařilo se. Velká sláva to byla v hospodě a Joska se nesmírně těšil na svůj první hon, kde bude již jako střelec.
Právě pár dnů před prvním honem za mnou přišel Emil, jestli mám ještě po dědovi ten „vercajk“ na náboje. Mám.
A tak se zrodil divný žert. Rozdělali jsme několik nábojů, vysypali z nich broky a zase je perfektně uzavřeli. Den před honem, já, který jsem byl důvěryhodnější, jsem zašel za Joskou. Nalil slivovici a mluvili jsme o myslivosti, o zítřejším honu, o tom jak se těší na první úlovek. Jen si nebyl jist svým střeleckým uměním. A to byla ta správná chvíle. Znáš mě, řekl jsem rozšafně, že patřím vždycky mezi nejlepší střelce, ale neznáš tajemství toho úspěchu. Po chvíli přemlouvání a několika dalších panácích slivovice jsem souhlasil s prozrazením. Je to v nábojích, zašeptal jsem tajůplně, dělám si je sám. Mám známého, co mě vozí ze zahraničí broky z lehké slitiny. A jak jsou ty broky lehké, mají daleko větší dostřel, takže sundám i to, na co jsou ostatní krátcí. Úplná fyzikální blbost, řeknete, ale Joska ve fyzice nikdy zřejmě nevynikal, moje přesvědčivost podpořená nespornými střeleckými úspěchy a možná i vypitou slivovicí vzbudily plnou Joskovu důvěru. Po jistém dalším přemlouvání jsem slíbil, že mu zítra pár svých nábojů dám výměnou za jeho obyčejné.
Provedeno. Joska mě dal třicet nábojů, všechny co měl a já jsem mu dal ty „zázračné“. První kolo, Joska nic.
Další dvě kola, Joska zase nic. Hnulo se ve mě svědomí, zvláště, když se začaly mezi chlapy ozývat potměšilé narážky, které bohatě rozdmychával právě Emil. Poslední kolo bylo v části lesa, kde se říká „U Matěje“. Prý tam kdysi pytlák postřelil hajného, který se jmenoval Matěj. Lidé ho naštěstí našli ještě včas. On pak na to místo pověsil obrázek svatého Matěje, svého patrona, s přesvědčením, že právě s jeho pomocí přežil. Joskova naivita a pobožnost to byla voda na škodolibý Emilův mlýn. Postav se, Josko, pod obrázek a popros svatého Matěje ať ti narovná oko, máš poslední příležítost, posmíval se. A Joska se skutečně při zavádění postavil na stanoviště u obrázku. To už bylo na mě moc. Vyměnil jsem si místo s jiným střelcem a stál jsem teď vedle Josky. Bylo mě ho skutečně líto.
V tomto kole se dal čekat slušný výřad. Taky ano. První zajíc, šel na mě. Počkal jsem až byl na dostřel i Joskovi. Vystřelil a já taky. Zajíc padl. Je tvůj, zavolal jsem. A šel druhý. Joska zase vystřelil a já hned po něm. Tento taky, vykřikl Joska nadšeně. Přikývl jsem. A najednou křik honců: Liška, liška. Skutečně, liška a obzřetně čárovala směrem k nám. Byla daleko, přesto jsem vystřelil, zatuploval jsem, ale marnost. Liška jen sebou trochu škubla, poněkud změnila směr a mířila teď přímo k Joskovi, ukrytému za stromem. Střílej Josko, křikl jsem, aniž bych si uvědomil zbytečnost této snahy.
A Joska vystřelil. Liška uběhla ještě několik metrů a padla. Bylo odtroubeno.
Joska se svými dvěma zajíci a liškou byl vyhlášen králem honu. Byla to brovská radost a veká sláva v hospodě, jen Emil měl nějak po náladě a když předčasně odcházel, řekl mi, že jsem blbec, který zkazí každou srandu.
A Joska, ten je dodnes přesvědčen, že to svatý Matěj mu tenkrát pomohl k tomu slavnému přijetí do Hubertova cechu. Asi má pravdu.
Mnohorát jsem tuto historku vyprávěl, někdo možná věřil, jiní si mysleli, že si z nich střílím. Slepými patronami.