Druhý dech

,,Tik, tiky, tik, tiky, tiky, tik..."
Né, já už nemůžu. Snažím se odpočívat, ale čas mi to nedovolí, mám ještě chvilku. Ale ten čas. Pořád ho slyším, ťuká mi na vrátka. Křičí a naříká: ,, Hlavně se nezpozdi." Ale já nemám sílu. Kéž bych mohla prostě vypnout. Zastavit čas. Slyším ho pořád... neustále... prostě se nezastaví.Potápí mě do hlubin a raduje se z mého utrpení. Směje se mi.
Nenávidí odpočinek...lelkování. Ale já musím. Celé dny dřu, dřu..a dřu. Jakmile přijde dovolená, ach ten čas, cestovní společnost zkrachuje a já musím zase sedět doma, doma mě svírá čas... potřebuji pryč, osvobodit se.
Ta hlubina, nekonečnost, temnota, stres... je to jen jedna velká honička.

,, Tik, tiky, tik, tiky, tiky, tik." ještě chvíli a budu tam muset jít. Ještě chvilinku... kousíček světla ještě zbývá...ještě... ,, Crrr!" ozval se zvonek.
No nic naplat, musím jít. Proč jsem se jen nechala přemluvit. Pomoci kamarádce se má. Ale proč zrovna o dovolené a zrovna s nošením dřeva? Proč musím trpět zrovna já? Už nemohu, jsem vyčerpaná, musím se pořádně nadechnout, ale čas mě svírá a dusí.
Odevzdaně kráčím k domovním dveřím a čekám na nejhorší.
Dveře hlasitě vrznou a odkryjí mi velmi krásný obrázek.
,, Asi bych je měla dát do vázy." zvednu kytici růží zpod dveří a pohlédnu opatrně na lísteček. ,, Ano, jsou od něj." Dnes večer v baru?
Asi jsem zapomněla ještě na jeden lísteček. Opatrně ho narovnám. Práce se ruší? Odpadá? Obrázek se zašmudlanými dlaněmi od smůly se mi vzdaluje čím dál tím víc... a víc.
Myslím si, že tato dovolená už bude přecejenom klidnější. No uvidíme.
Co myslíte, dokáže láska zahnat stres?