Popelka

V den mých třináctých narozenin, když všude bylo od sněhu bílo, vstoupila do dveří s nemluvňátkem na rukou mladá dívka Marie a táta s úsměvem rozpačitě tichým nám sdělil: „Deti moje, toto bude odteraz naša nová mama. Menuje sa stejně ako ta vaša, je iba o hodne mladšia a musíme jej pomáhať, aby si u nás zvykla a aby sa jej u nás páčilo.“

Malý bráška se k tátovi a ke mně přitulil, chytil se nás za ruce a nejistě řekl: „Toto nemôže byť naša mama, veď naša mama v lete umrela.“

První co malé dítě napadne, bývá bezelstná pravda, vycítí chlad jako malé štěňátko. Po létech už zkušenosti mám prožité na vlastní kůži, a proto vím a mohu potvrdit, co lidové moudro praví: „Cizí krev nehřeje, slitování nezná, je to zákon přírody, funguje jako selekce.“

Snažili jsme se ze všech sil o oslovení ztrátou zapovězené, ale přes pusu nám nešlo říct té paní, která se zpočátku trpce usmívala a později už jenom nadávala, všechno kritizovala, dům křikem a hádkami rozvibrovala, napětím a nejistotou zaplnila: „Mama, mamička naša, poď si s nami chviľku hrať, pohlakaj nás, je nám smutno a večer chceme ako kedysi počúvať o medvedíkoch a o kúzelných čižmičkách.“

Macecha intrikami nešetřila a pořád, jako gramodeska rozbitá odříkala dokola:
„ Tvoje deti sa ti nepodarili!
Nemajú ma radi, neposlúchajú, robia si čo chcú a so mnou sa stále iba hádajú!
Pomáhajú málo!
Nechaj ich doma, nebudem tu sama prať a variť, chcem ísť za kamarádkami sa baviť!
Nebudem vám robiť otroka .“

Povedlo se ji po čem prahla, zabrala si dům i majetek.

Tátu nám naštěstí neukradla, vždyť jej nemilovala.

Pořád se s ním jenom hádala, všem nadávala bez rozdílu, jenom svoje dítě hýčkala, banány a mandarínky před námi ve skříni tajně schovávala a nám plná vzteku spílala:
„ Ste maškrtníci a všetko by ste zjedli, to nie je pre vás, Erika je ešte malá, musí hodne papať, aby dobre rástla, aby bola silná a zdravá.“

Jednou, ve slabé chvilce, když už nevěděl kudy - kam a žal topil ve slivovici, posteskl si táta: „ Deti moje, nie je Mariena ako bola Maryška. To bola žena moja a vaša mama. Tato je lenivá, stále iba nadává, samé hlúposti furt iba vymýšľa, ale je moc mladá a ja si ju vychovám.“

Vylítly jsme z toho ukřičeného hnízda, tak brzo, jak jen to šlo. Čekaly jsme na den, až nám bude sladkých osmnáct a po celý čas držely při sobě.

A když vzpomenu těch náhod, kdy nám cizí lidé pomohli nezištně, tak věřím tomu, že maminka nás z nebe hlídala.

Dneska jejich dítě a její dítě, nutí tátu, aby na ně přepsal rodný dům, který maminka s dědou Janem postavili, když táta musel na vojnu.

A tak z téhle nesourodé rodiny, mají jasno jenom dvě siroty. Milují otce svého natolik, že pro jeho klid, rozhodly se zbavit věcí nepodstatných a vzdaly se práva dědit.

A konec?
Už se blíží, podobá se tomu z pohádky o Mrazíkovi. Táta sklízí plody lásky, co kdysi zasel, snad zůstane mu dům, ve kterém nás kdysi starostlivě a s láskou vychoval.

Už nevábí jej minisukně, ani dlouhé vlasy plavé.

Scházíme se a bavíme se jako kdysi, teď navíc také s jeho vnoučaty. Se vší úctou a vážností, která náleží milovaným tatínkům, usedá náš vzácný host do čela stolu, jemu a nám všem pro radost. Tátu jsme si vzít nedali, vždyť dále se chceme scházet u rodinného krbu a se zatajeným dechem poslouchat příběhy ze života, které náš drahý tatínek umí tak krásně vyprávět.