Konečně

" ... konečně", řekla si pro sebe. Podívala se malý pomačkaný papírek, který držela v ruce. Seděla v baru a pila kávu. Z okna byl vidět jeho panelák. A ona ho konečně našla. Trvalo to snad celou věčnost, ale podařilo se jí to. Byl precizní. Udělal na ni dojem. Jako by zmizel z povrchu země. Kdysi přísahala, že ho najde ... a teď byla tak blízko. Měla stoprocentní jistotu. Byl to opravdu on. Zmizel neznámo kam, změnil si své jméno, našel si novou práci ... prodal auto a koupil si jiné, dokonce se přestal stýkat s přáteli. Musel začít úplně znovu, ale stejně to nebylo dost. Našla ho.
Dopila kávu a vyšla ven. Sledovala déšť. Pršelo už druhý den. Voda odtékala po krajích silnic a chodníků, a kapky bubnovaly na okenní římsy a střechy aut. Už by měl být doma. Vyšla do deště. Ke dveřím jeho domu to nebylo tak daleko, ale dost na to, aby dokonale promokla. Přivolala výtah. Z vlasů jí kapala voda. Neměla ráda paneláky a už vůbec ne výtahy. Celé to tu jaksi divně páchlo. Výtah zastavil. Vyšla ven a zamířila k nejbližším dveřím jednoho z bytů. Jméno souhlasilo. Z kabelky vyndala zrcátko a podívala se na sebe. Vypadala skvěle. Tiše zaklepala. Za chvíli uslyšela i blížící se kroky.
Dveře se otevřely. Stál tam on. Přímo proti ní. Zíral na ni jako opařený. Nebyl schopen slova. Nohy měl jako z olova. Dostal strach. Pár centimetrů před ksichtem měl pětačtyřicítku s tlumičem. Dala za ni majlant. A pak se ozvala série výstřelů. Svalil se k zemi. Stále se na ni díval. Očima, ve kterých byla panická hrůza.

- " ... ty kurvo", řekl chraptivým hlasem.

- " Vidíš, a před pár lety jsi mi šeptal do ucha, že mě miluješ ... "