Doznání

Ač nerad vzpomínám na ty chvíle, jež mi doteď svírají srdce, ještě jednou, snad naposled, vynesu doznání, jenž by mi mohlo pomoci alespoň trochu ulevit své duši.
Nevím jak, byl jsem mlád, dostal jsem se ke společnosti lidí, jenž se naší rodině příčily. Ale já, jakoby hnán touhou po poznatcích nového světa, jsem se této společnosti nebránil.
Tak tedy zaprodal jsem se skupince mladých hochů, kteří mě nabádali, abych se k nim přidal a já, snad kvůli neúspěchům u mladých dam, či nesporům mezi mnou a mými příbuznými, jsem souhlasil. Zezačátku jsem si vše jaksepatří užíval, domů jsem chodil velmi pozdě popřípadě vůbec. Mým rodičům mé chování nepřišlo nikterak nápadné, byli rádi, že se mě mohou jakýmkoli způsobem zbavit, jelikož jsem byl odpradávna postrachem. Nikdy si neuvědomili, jak nebezpečnou hru jsem začal hrát.
Stýkali jsme se v bytě jednoho ze skupinky. Byl to postarší pán, vlastně tak ani k nám nepatřil, jen nám poskytoval místo a omamné látky, jenž nám začaly zatemňovat mysl. S námi všemi to šlo pěkně z kopce, pořádně jsme už neměli ani moc peněz, tak jsme se rozhodli loupit. Nejdříve sem tam kabelku nějaké té starší paní v parku, která vypadala dosti zaopatřeně, později však i menší přepadení ve večerkách těsně před uzávěrkou, kdy již skoro nikdo nechodí nakupovat. (Jsem si jist, že se mě rodina zřekne dřív, než bude obeznámena se všemi záludnostmi případu.)
Ti, kteří si uvědomovali, v jaké jsou bryndě, se však neměli na koho obrátit, protože všichni to byli podobní případové jako já.
Toho osudového večera se stalo něco, na co do smrti nezapomenu. Loupení se stalo jakoby našim rituálem před požíváním oněch ďáblových hnusů, kterým jsme nedokázali odolat. Opatřeni punčochami na hlavě a pistolí (tu vlastnil voják, kterého později degradovali) vtrhli jsme do večerního obchodu, nevšimnuvši si, že je zde ještě jedna nevítaná osoba s dítětem. Matka se dala do jekotu, aby však nepřivolala pozornosti, sestřelil ji voják jako figurku, její těžké tělo se sneslo k zemi a dítě začalo brečet. Podal mi pistoli a řekl:
„Postarej se o to děcko.“
Bylo mi jasné že ho mám zamordovat, ale jak mám zabít něco, co jsem nestvořil? Jak mám zabít něco tak čistého jako je sotva osmileté dítě? Proboha, jak? To po mně nemůže nikdo chtít! Začal jsem si uvědomovat všechnu tu špatnost, jež jsme prováděli v uplynulém půl roce, ale nemohl jsem přece vycouvat z takového kšeftu!
„Zab ho! Zab ho!“ znělo mi v uších a já měl poprvé v hlavě opravdový zmatek. „No tak! Přece nechceš, aby všecko prásklo těm policajtským šmejdům! Uleví se ti! Jen zmáčkni spoušť a půjde to samo!“ Bylo mi jako bych se zbláznil, v hlavě mi duněly hlasy, že všechno bude v naprostém pořádku. Ujišťován těmito vnuknutými myšlenkami jsem nakonec se zavřenýma očima spoušť stiskl. Náhle se ozvala rána a ještě nesnesitelnější dětský pláč.. Minul jsem.
„Proboha dej to sem! Ještě na nás nepřijdou kvůli té bábě, ale kvůli tobě!“ Křikl na mě kdosi a vzal mi pistoli z ruky. Stál jsem tam jak opařený vroucí vodou. Najednou se mi před očima mihla kulka letící přímo do srdce toho malého nebožáčka a já viděl jak se dítě svaluje k zemi. Z hrudníku mu začala tryskat krev a já se psychicky zhroutil. Nechali mě tam sedícího na zemi a dívajícího se někam do neznáma. Uprchli. Prodavačka vylezla ze svého úkrytu a zavolala policii. Po jejich příjezdu se nezmínila, že bych byl jedním z té bandy. Řekla, že jsem byl jedním ze čtyř, kteří toto neštěstí přežili, za což jsem jí byl velice vděčný. Avšak teď už nemám síly vše tajit a tudíž se přiznávám: Ano, byl jsem jedním z těch, kteří propadli omamné vizi lepší budoucnosti.