Sám uprostřed davu

Jsem sám uprostřed davu

Milá Ivuško,
Jsem ráda za Tvůj poslední dopis. Slova v něm psaná, mi v mých těžkých chvílích neskutečně pomohla. Těžko bych se se svými problémy mohla svěřit někomu z mého okolí.
Lidi, které jsem považovala za přátelé a osoby, kterým jsem tolik věřila, nejsou tací, jací se zdáli být. Když se na ně, na lidi, co si říkají přátelé, obracím s prosbou o pomoc a čekám útěchu nebo alespoň malé povzbuzení, odbudou mne jen se slovy:
„ Promiň, nemám čas, však ty si poradíš…“
Nestojím jim ani zato, aby si našli chviličku ve svých uspěchaných životech.
Stáhnu se do ústraní a se slzami stékající mi po chvějící se tváři se jedním dechem snažím naslouchat světu kolem mne.
V myšlenkách se mi ale odehrává zcela jiný svět. Svět, ve kterém jsou lidé schopni naslouchat druhým. Není jim lhostejné cizí neštěstí.
Tak moc bych chtěla mít vedle sebe někoho, s kým bych si mohla povídat o všem možném, o starostech, radostech. O čemkoli!
Hledat společně odpovědi na otázky vstupující do našich životů, jako slunko do ranní mlhy.
Jenže to je jen nesplnitelný sen.
Ale vždyť toho nechci mnoho. Nechci být královna a vládnout, nechci být nejslavnější dívka na světě. Chci jen najít přátele, opravdové přátele. Přátele, co se nebojí vypustit z oka slzu, když je jim smutno. Blízké, co umějí rozveselit, když nic netěší…
Chci toho opravdu tolik?
Asi ano. Ať mé oči zabloudí kamkoli najdou jen pohrdání, přetvářku a neporozumění.
V domě, kde žije plno lidí, vládne ticho. Lidé míjející se každý den si nemají co říct.
Naše ulice je toho svědkem. Jediným hlukem jsou projíždějící auta, která spěchají pryč, daleko odtud. Každý člověk jako by mluvil cizí řečí. Řečí, jenž se nikdo nesnaží porozumět.
Ráda bych se naučila jeho řeč. Vědět na co myslí a co ho trápí.
Vždyť je to dar, když máte blízkou osobu a můžete se jí svěřit se všemi starostmi.
Když jsem byla malá, měla jsem plno problémů na řešení. Nebyly to problémy podobné těm dnešním. Ale byly to moje, pro mne „velké“ starosti. Pokaždé, jakmile se vyskytl sebe menší problém, ať už to, že nemohu obléknout své panence její krásný růžový kabátek, nebo jsem nechápala, jak mohou ptáci létat oblohou, jsem utíkala za mou babičkou.
Přiběhla jsem k ní, ona si mne posadila na klín a při lehkém pohupování v proutěném křesle, které doprovázelo babiččin hlas občasným vrzáním začala babička vyprávět.
„Víš,Jituško, příroda je daleko chytřejší než lidé…“
Nechápala jsem. Byla jsem maličká a žila v domnění, že lidé jsou to nejlepší, co mohla příroda dostat.
„Babi, já to nechápu?....Proč je příroda chytrá? Tomu nerozumím....“
Vzala mé nažloutlé vlásky do dlaně a začala si s nimi pohrávat.
„Jituško, tomu porozumíš. Jen co maličko povyrosteš. Příroda je moudrá, neboť vše, ať už se nám to zdá správné či ne, dělá z nějakého důvodu…Například ptáci umějí létat, protože oni, narozdíl od lidí, si pohled z výšky vychutnají. U nás by dar létání za krátký čas ztratil své kouzlo. Raději si dál o létání nechme zdát. Je hezké mít sny, touhy, vysněné cíle.
I když se třeba nesplní, je hezké pro něco žít.
Ovšem to neznamená, Jituško, že budeš nosit hlavu někde v oblacích. Pamatuj si holčičko, nohama musíš být vždy při zemi….“
Já noha při zemi zůstala, zato babička poznala jaké to je létat…
Nechala mne tu mezi mými sny. Mezi sny, ve kterých jsem chtěla létat. Ale od doby, kdy tu semnou není babička, moje milovaná babička, jsem o létání už nikdy nesnila…Sen odletěl do blankytně modrého nebe s babičkou….
Ale já jsem zůstala, zůstala jsem tady uprostřed toho všeho….
Jsem obklopená lidmi, kterým nerozumím a oni nerozumí mně.
Není to ale řeč, co nás odděluje. Umění naslouchat záleží i na prostředí, ve kterém se odehrávají naše životní příběhy.
Závidím prababičkám a pradědům. Nevadilo jim, hrát si v jejich věku na schovávanou, na honěnou. Nestyděli se zato, že si stále hrají. Nechtěli rychle přeskočit dětství a být dospělým, chtěli si hrát dokud mohli. Řekni sama, kdo z nás, by si šel v dnešní době, v našem věku hrát na schovávanou, hrát si nato, kým jsme, hrát si na děti?!
Někdy si říkám, že sem asi opravdu nepatřím. Ale ne! Určitě jsou i hodní, milí a na nic si nehrající lidé. Lidé, jako byla moje babička. Musejí tu někde být! Jen jsem na ně ještě neměla štěstí.
Ale mám Tebe a to je také velké štěstí. Děkuji, že jsi a že Tobě mohu svěřit své sny…

Tvá Jitka