Jiná doba - Jiné mravy

Zpočátku hrál fotbal v oddílu Kysučan a později, už jako sudí bral úplatky. V době sedmdesátých let, co pamatuji jako dítě, bylo to normální a nikdo za to sudí netrestal.

V kuchyní vybrali jsme brány. Já se postavila do dveří, táta chytal a kopal u šuplat.
Byly širší.

Dával mi vždy vybírat a já si do školních let vybírala dveře.
Byly užší.

Později jsme si házeli korunou, padne-li panna nebo orel.
Kopali jsme také trestní, ale to se moc nelíbilo mamince, většinou totiž, to odnesl prosklený kredenc.

A když už jsem dosáhla na stupadla od Skútru, uvázala mi maminka šátek, brnkla mi lehce do ouška a pošepkala něžně v legraci: „ Schovaj si ich Stázka, nech nemáš plachťáky, aby ti ich vietor nevyťahal.“
Tatínek mi nasadil helmu a pod bradou zapnul kožený řemínek. Ta helma byla svítivě zelená a po délce měla závodnický pruh z černobílých kostiček, jako mívají formule 1.

Na zápasech bylo na co koukat. Fotbal hráli samí pěkně rostlí kluci a bylo hodně legrace, vždyť v té době, hrálo se s chutí a od srdce.

Občas přišli na návštěvu funkcionáři a většinou sešli se z obou týmu najednou. Pozdravili se, podali si ruce a společně s rozhodčím zasedli k jednomu stolu. Všichni se společně dlouze a dobře bavili,nakonec si zazpívali lidovky, většínou eroticky lechtivé dvojsmysly. Tátovi přinesli dary, podle toho, co vyrábělo se v jejich fabrice nebo pěstovalo se v JRD (Jednotnom roľníckom družstve).

Hlava mi to nebrala a ptala jsem se otce: „ Tata, a ako to chceš urobiť, keď priniesli ti dary z obidvoch oddielov? Veď majú spolu súperiť! Ako chceš rozhodovať a pískať ten zápas?“

Táta se mi podíval do očí a pohladil mě po vlasech:
„Stázka to je jednoduché.
Budem pískať spravodlivo!
Vyhrá ten, kto bude lepší!“

Ještě k těm úplatkům musím dodat, že byla to třeba látka na oblek, soudek piva nebo pytel zrní a táta v pohoštění nezůstal nic dlužný.

Měla jsem ráda ty návštěvy, bývalo s nimi hodně veselo a my pokaždé snesli na stůl to, co bylo v domě nejlepší, domácí uleželou slivovici a domácí klobásky voňavé, no zkrátka samé dobroty.

Máma skvělá kuchařinka, napekla a navařila a hodila se do gala. Dělalo ji dobře, když ji chválili a když se líbila.

Táta po očku po ní pokukoval a když už bylo lichotek přespřílíš, objala jej a dala mu hubičku, aby táta jako pokaždé kapánek povyrostl, pohladil ji prdelku, usmíval se a měl radost, že obdivují jeho manželku.

Já to všechno vstřebávala se zvídavostí dítěte, to jsem vůbec netušila, že jednou o tom budu psát pro Vás - na Liter.

Měla jsem šťastné a spokojené dětství, plné lásky a usměvavých lidí, co uměli se bavit a užívat si ze všech sil.

A to už je konec z mého dětství pohádky, já vám pravím, jiná doba – jiné úplatky.