Chlápek s kravatou

Šel ulicí. Byl to den jako všechny ostatní. Přesto ne tak docela. Tento den byl přeci jen něčím jiný. Ale nikdo si toho ani nevšiml. Vůbec nikdo. Dokonce ani on sám.
V jeho mysli se objevila jiskra. Docela malá ... jiskra strachu.
Utíkaly hodiny, dny a měsíce. Malá jiskřička už nebyla jiskřičkou. Byl z ní plamínek. A z plamínku se stal oheň. A pár dní nato mu v mysli řádil zničující požár ... požár strachu.
Jednoho dne kdosi zaklepal u jeho dveří. Nikdo mu neotevíral, a tak zaklepal znovu. Chvíli čekal a pak šel svou cestou.
Za pár dní se vrátil. Tentokrát už nebyl sám. Opět se ozvalo zaklepání, a opět nikdo neotevřel. Kdosi zalomcoval klikou, ale dveře zůstávaly stále zavřené.Na malou chvíli se rozhostilo ticho. Ozvala se rána a dveře s rámusem dopadly na zem. Skupina lidí vešla do malého bytu. byla tam tma, ačkoli venku bylo něco málo po poledni. Rozsvítili. Slabá žárovka párkrát zablikala, a poté se bytem rozlilo tlumené světlo. nebylo tam nic. Stěny byly holé a podlaha prázdná. Ani skříň, ani postel. Nebyl tam koberec ani parkety. Prostě nic. Jediné okno jeho bytu bylo pečlivě zakryto. Sám si ho musel zabít několika deskami. Stačilo jen kladivo, hřebíky a pár desek. Všechny zbylé skuliny, kterými by sem mohlo pronikat světlo, byly zalepeny starými novinami. Kromě tohoto podivně zabedněného okna tu v celém bytě nebylo vůbec nic. Jen tma, kterou po kdo ví jaké době prosvítila žárovka, která se nyní mírně pohupovala nad jejich hlavami.
A pak ho našli. Nikdo ho ale nepoznal. Ležel tam na zemi ve svém prázdném bytě. V černých kalhotách, ve dříve bílé košili s tmavou kravatou kolem krku. Byl to divný pohled na chlápka s kravatou, s jehož tělem hýbali červi.
Někdo odvrátil pohled ... někdo se pozvracel.

... a řeky tekly, svět se točil a bohové se smáli.