Posedlý rychlostí

Měl rád rychlost.
Jezdil na kole, sám si jej opravil. Když na něm seděl, cítil se jako pán. Ta volnost, ach, ta volnost. Měl v sebe důvěru. Tedy spíše ve své technické schopnosti. Jinými byl však nazýván antitechnickým typem. A nevěděl, kdo má pravdu. Nechtěl vědět.
Dlouho na svém stroji neseděl, proto si to chtěl užít. Ano, tu volnost.
Vyjel na kopec a zastavil se. Cítil se jako malý kluk, který právě obdržel svoji první vlastní kudlu. Podíval se na cestu, kterou měl teď pro svoje potěšení projet co nejrychleji. Táhnoucí se sjezd, zatáčka o devadesát stupňů a krátko za ní nechráněný železniční přejezd. Za svůj život tu vlak potkal jen párkrát. Jezdila tu taková starobylá lokálka.
Ještě jednou se podíval dolů, sňal podrážky z nekvalitního asfaltu a položil je na litinové šlapky. Koupil si je, protože mu připadalo, že to staré kolo pak vypadá veseleji. Přibližoval se tak v myšlenkách svým závodnickým idolům. Myslel si, že na kole bude vypadat jako závodník. Kvůli šlapkám. Možná dětinské, možná ne.
Začal pomalu zrychlovat. Pevně sevřel řidítka. Připadal si důležitě. Rychlost se zvětšovala.
Zdálo se mu, jakoby letěl. Byl tak volný. Utíkal z přetechnizovaného světa, aby mohl prožívat tyto adrenalinové seance. Klopil do zatáčky. Cítil v sobě přetížení 60 kilometrové rychlosti spojené s naklápěním do zatáčky na kole, kterému tolik důvěřoval. Před jízdou.
Teď se cítil zranitelný.
Hlavou mu proběhlo mnoho scén.
Viděl před sebou, jak závodní motocyklista přežene naklopení do zatáčky a sklouzne se. Nic se mu nestane. Jenže oblečení toho nešťastníka se nemůže porovnávat s hadry na JEHO těle. Slabá mikina a tepláky by jistě neodolaly asfaltovému náporu. V tu chvíli si to uvědomil. Ačkoliv si vždy, když byl mezi lidmi, myslel, že je sám, teď pochopil, že je to zcela naopak.
Obraz lidí truchlících kvůli němu na smutečním obřadě ho vyvedl z rovnováhy. Viděl je všechny. Od maminky až po nejposlednějšího kamaráda.
Přestal šlapat. Došlo mu to. Nechce riskovat. Jeho mysl tu zatáčku projížděla snad půl hodiny. Byla tak zahlodaná až se nesoustředila na ten varovný tón.
Dlouhé vytí vlaku. V dálce právě zazněl zvon. Nebyl to umíráček, jen obyčené odbití celé hodiny. Uviděl ho před sebou. Zaváhal. S obyčejným kolem by to neubrzdil. Vzpomněl si, jak ho tatínek přemlouval, aby si koupil lepší brzdy a on nakonec chtě-nechtě svolil. Teď mu v duchu děkoval.
Zmáčkl páčky, zvuk brousících se pneumatik o silnici ho probral z jeho zamyšlení. Uvěřil. Uvěřil, že nebude zase tak špatný technik. Uvěřil, že na světě jsou lidé, kteří mu dokáží dobře poradit, i když v tu chvíli si to sám nemyslí. Uvěřil, že není dobré riskovat. Zastavil ve zdraví, zastavil ve štěstí.

Věřit v sebe neznamená nedůvěřovat ostatním. Tak si to pamatujte.