Nerozluční přátelé

Úplně přesně si to vybavuji.

Stál jsem tam, toho překrásného dne, uprostřed louky, kousek od svého domku a jen tak se rozhlížel.
Přestože léto ještě úplně nezačalo, slunce již mělo takovou sílu, že se zdálo, že si celá příroda užívá prázdnin. I jindy pilní mravenci, jinak neúnavní dělníci, si asi dali pauzu, jenom výjimečně mi nějaký opozdilec přeběhl po palci.

Na louce se vytvořil překrásný koberec z rozkvetlých pampelišek s občasným šťovíkovo-pomněnkovým vzorkem. Okraj lemovaly čerstvým listím oděné keře malin a ostružin. Ovzduší bylo prosyceno omamnou, nasládlou vůní střemchy, jejíž bílé květy svítily do dáli jako svíčky na vánočním stromku a lákaly tak k sobě roje včel. Vonělo to tu daleko lépe, než v nejvybranější parfumérii a ,když jste se zhluboka nadechli, téměř jste cítili, jak do vás proudí mikroskopické kousky slunečních paprsků, jak vám kolují tělem a tak nějak vás rozsvěcují. Ve vzduchu bezstarostně poletovaly padáčky z odkvetlých pampelišek.

Občas se přes květy mihnul stín, když nějaký pták přelétal z jednoho konce na druhý, aby se schoval do stínu. A na to vše dohlíželo rozesmáté slunce, které toho dne nemělo na své nebeské cestě žádné překážky v podobě mraků, či mlhovin.

Tak krásný den.

Zrovna když jsem se sehnul, abych si utrhnul stéblo voňavé trávy a dal si ho do pusy, jak jsem to dělával jako malý kluk, když jsem ho poprvé uviděl. Nejprve na mě zpoza svahu vykoukla pouze jeho hlava, ale i přesto, že šel ,co noha nohu mine, zakrátko byl až u mne.

Klučík, sotva deset let.

Blonďaté vlasy nakrátko ostříhané, měl teď od sluníčka vyšisované až téměř do běla. Milý dobrácký obličej s výraznýma modrýma očima, plnýma mládí a života. Barevné, na jednom rukávě trochu ušmudlané tričko, které již jistě zažilo nesčetné dobrodružství, jen tak ledabyle zastrčené do krátkých kalhot.

Když jsem si ho tak prohlížel, úplně jsem se v něm viděl, jakoby on byl já, zamlada. Teprve, až když se došoural až ke mně, všiml jsem si, že nejde sám.

Ten druhý šel celou dobu schovaný za ním. Klučina o něm dobře věděl, protože se občas po něm poohlédl. Oba dva si byli podobní. Nerozluční kamarádi na život a na smrt. Přestože jeho kamarád byl o dost tmavší, a menší, měli oba hodně podobné rysy. Blonďák se na mne podíval a zeširoka se usmál.

Už, už chtěl něco říct, ale pak, jakoby si to rozmyslel. Zlehka jsem mu pokynul. Nebylo třeba slov. Ten druhý byl za ním stále schovaný, zřejmě se styděl. Neřekl ani slovo. Možná to byla nějaká hra, třeba druh hry na schovávanou, napadlo mě. Pomalu mě oba dva minuli a pokračovali dál za svým cílem.

Kluk a jeho vlastní stín.

A byl tak překrásný den…

- Sheridan 2005-