Můj "nalezený" strýc

Asi tak před více jak dvěma lety mi zemřel strýc Pavel. Byl to bratr mého otce, měl nemocné srdce. Moc dobře si pamatuju, jak můj táta truchlil. Naštěstí se ze svého smutku brzy dostal, což se nedá říci o mé babičce. Stále, když padne jméno "Pavel", má slzy na krájíčku.
Je tomu asi tak rok, možná i dva, když najednou volali k nám domů pracovníci anglické ambasády. Telefon zvedla moje mamka. V tu chvíli vůbec netušila, co se děje. Bylo jí sděleno, že na ambasádě je muž, který tvrdí, že je náš bříbuzný. Mamka si samozřejmě myslela, že si z ní někdo dělá srandu. To však nebyla pravda. Okamžitě řekla mému tátovi, co se stalo a táta se rozhodl zjistit, co je to za muže. Hned, jak se vrátil domů, měl zvláštní, trochu překvapený, výraz ve tváři. Ptali jsme se: ,,tak co??" Začal nám vyprávět příběh, který je až neuvěřitelný. Začalo to za druhé světové války, kdy byl můj děda v anglii (bohužel nevím, jakou funkci tam vykonával) a zapletl se tam s jednou anglickou dámou. Když se vrátil domů, zpět do Čech, vzal si mojí babičku, s kterou měl mého tátu, již zmíněného Pavla a mojí tetu. "Strýc" (jmenuje se John) mému otci vyprávěl, že po smrti své matky našel staré dopisy, které psal můj děda té dámě z anglie. Zde bylo odhaleno, že můj děda je jeho otcem. Hned po tomto zjištění začal John hledat jméno dědečka a dopracoval se až k naší adrese. John je jedináček, nemůžu ani popsat, jak byli (můj táta s Johnem) nadšení, když spatřili navzájem svoje tváře. John měl konečně bratra, kterého nikdy neměl a táta opět bratra, kterého ztratil. Nyní k nám občas John zajede na návštěvu i se svojí ženou :)
A babička? Je také ráda, i když byla celkem "mimo" přijala ho, a má ho ráda.