Telefon

"Janíček, prosím."
"Dobrý den."
"Haló, kdo je tam?"
"Jablko."
"Cože? Jablko? Co je ta za hloupou hru?"
"No co vás napadne, když se řekne jablko?"
"Nespíš nic. Jídlo.Tak kdo volá?"
"Na tom nesejde. Proč jídlo?"
"Jablka jsou obvykle na jídlo."
"To ano, ale dá se s nima dělat spousta jiných věcí."
"Ano? Například?"
"Kompot."
"Kompot?"
"Ano, kompot. Máte rád jablečný kompot?"
"Nejspíš jsem ho nikdy neochutnal, takže nevím."
"To je škoda. Je výborný. Měl by jste to napravit."
"Co vlastně chcete? Proč mi voláte?"
"Chci vědět, co vás napadne, když se řekne jablko."
"Už jsem vám to řekl, tak proč nezavěsíte?"
"Nevím. Mám chuť si s vámi povídat. Máte zajímavý hlas."
"Ano? Děkuji."
"Co rád děláte?"
"Čtu."
"To je vše, co rád děláte? To nemáte asi moc zajímavý život."
"Já že nemám zajímavý život? To by jste se divil. Byl jsem ve válce."
"Ano? Nevěřím. Povídejte, to zní zajímavě."
"Ale proč bych vám to měl vyprávět?"
"Nudím se. Povídejte, prosím."
"Byl jsem poručík na frontě."
"Na které?"
"Na východní."
"Aha, tak pokračujte."
"Bojoval jsem s Rusy. V zimě nás poslali do bitvy."
"Co vám to tam houká?"
"Co prosím?"
"Něco vám tam u vás houká."
"Ach, ano. Vařím si čaj."
"A nezelejete si jej? Ať vám ta voda nevystydne."
"To počká, chci vám to doříct."
"No dobrá, ale vychladne vám voda."
"To nevadí. Znova ji ohřeju. Tak kde jsem to zkončil?"
"Ulice Číhálkova, číslo popisné 15, byt 3, Poděbrady."
"Jakže?"
"No je to přece vaše adresa."
"Ano to je. Jak to..."
"Je to napsáno v telefonním seznamu."
"No jistě."
"Tak pokračujte."
"Ne. Počkejte. Teď mi něco povězte vy. Proč mi voláte? Co chcete?"
"Já jsem jenom se nudil. Jsem doma sám. Jsem nemocný. Mám rakovinu a sestra mě nechala doma, protože musela do práce. Není tu vůbec nikdo, tak jsem si řekl, že někomu zavolám a popovídám si s ním, aby mi skrátil čas čekání na sestřin návrat."
"No dobrá. Takže. Bojovali jsme u jednoho ruského města. Byla to jenom malá bezvýznamná bitva. Byl jsem tam s bratrem Josefem."
"Vy máte bratra?"
"Ano mám."
"Já mám také bratra. Jmenuje se Radim. Kolik je vašemu bratrovi?"
"On...on už nežije."
"To je mi líto."
"Proč by vám to mělo být líto? Neznal jste ho."
"Pardon. To je jen taková fráze."
"Víte co! Já už na vás nemám čas. Čas ani náladu! Nachledanou!"
"Ne, prosím nezavěšujte! Haló..."

tú tú tú tú tú

23.10.1970

tú tú tú tú tú

"Ano? Kdo volá?"
"To jsem já."
"Kdo já?"
"Já. Volal jsem vám včera."
"Ach, to jste vy. Proč mi voláte?"
"Už jste jej ochutnal?"
"Co prosím?"
"No jsetli jste ho už ochutnal?"
"Co jsem měl ochutnat?"
"Jablečný kompot."
"A tak.Ne neochutnal. Nemám doma jablečný kompot."
"To je škoda."
"Proč by to měla být škoda?"
"Je dobrý. Sestra mi jej vždycky dává k obědu, když uvaří brambory a kuřecí řízek. Máte rád kuřecí?"
"Ano, mám."
"No a jak to teda bylo?"
"Co jak bylo?"
"No v té bitvě."
"Vy jste na to nezapomněl?"
"Ne. Jak bych mohl?"
"Ale já nemám moc času. Vaše sestra není doma?"
"Ne. Není. Jak to víte?"
"Včera jste mi taky volal, když nebyla doma."
"To je pravda. Je v práci."
"Jak se vůbec jmenujete? A proč jste si vybral mě?"
"Jmenuji se Jan. Soušek."
"Těší mě."
"Ano jistě...otřepaná fráze."
"Mmm ano."
"Jen tak jsem si listoval seznamem a narazil jsem na vaše jméno. Tak jsem vám zavolal. Neměl jsem nějaký konkrétní důbod."
"Děkuju za vysvětlení. Může tedy pokračovat?"
"No samozřejmě."
"Počkejte. Kolik je hodin?"
"Nevím, ze své postele nevidím na hodiny. Ani je nechci vidět. Nepotřebuju pozorovat jak rychle mi ukrajují zbývající čas."
"Podívám se u sebe. Nezavěšujte."
....
"Je pět."
"A co má být?"
"Za půl hodiny musím být ve škole."
"Cože vy chodíte do školy?"
"Ne, já ne, ale moje vnučka tam chodí a dnes má vystoupení."
"Máte vnučku? Jak se jmenuje?"
"Petra."
"Hezké jméno."
"To ano. Jmenuje se po mé dceři."
"Také jsem byl ve válce."
"Co prosím?"
...
"Haló jste tam?"
"Ano. Jen jsem se zamyslel."
"Co jste to říkal před chvílí?"
"Že jsem byl také ve válce."
"Ve kterém roce?"
"1940."
"Já jsem nastoupil až od dva roky později."
"Byl jsem tam jen krátce. Postřelili mě a poslali domů."
"Promiňte...čas běží a já už se musím jít nachystat. Nechci zmeškat."
"Oh, nerad bych vás zdržoval. Tak nashledanou."
"Nashledanou."

tú tú tú tú

26.10.1970

tú tú tú tú

"Novák, prosím."
"Tak jaké to bylo?"
"Ah, to jste zase vy?"
"Ano. Tak jaké to bylo?"
"Co?"
"Představení vaší vnučky Petry."
"Překrásné."
"Co to vůbec bylo za představení?"
"Divadelní zpracování Postřížin."
"Ano? To je zajímavé. A kterou roli hrála Petra?"
"Paní správcovou."
"Krásná role, pro krásnou dívku."
"Jistě. Byla báječná."
...
tú tú tú tú
"Haló....haló jste tam?"
...

29.10.1970

tú tú tú tú
"Nová, prosím."
"Dobrý den, Blažena Soušková. Jsem Janova sestra. Řekl mi abych vám zavolala. Včera se mu udělalo špatně a odvezli ho do nemocnice. Chtěl abych vám dala tohle číslo. Máte po ruce nějaký papír a tužku?"
"Počkejte pro nějaký si skočím."
...
"Tak jsem zpět. Můžete diktovat."
"564 159"
"A kde leží? Určitě se mu ozvu."
"Pokoj 2C"
"Děkuju, že jste mi dala vědět."
"Ano, nashledanou."
"Nashledanou."

2.11.1970

tú tú tú tú
"Okresní nemocnice Pardubice. Koho voláte."
"Dobrý den, hledám pana Souška. Jana Souška. Měl by ležet na pokoji dvě cé."
"Moment...přepojím vás."
"Děkuji."
...
"Soušek."
"Dobrý den. Jak se vede?"
"Dobře. Děkuju a s kým mám tu čest?"
"Janíček. Vy jste nepoznal můj hlas?"
"Ah to jste vy? Jak...jak jste mě tu našel?"
"Volala mi vaše sestra. Říkala ať vám zavolám."
"No ano, zapomněla jsem, že jsem jí to říkal."
"A jak se máte?"
"Bylo to i lepší, ale nestěžuju si."