Rozchod

Zkusím naladit rádio. Bezvýsledně. Všude hrajou vánoční písničky, vyřizují vzkazy s přáním všeho nejlepšího a pokud je zrovna pauza, předhánějí se obchoďáky, kdo na svou reklamu se spoustou slev naláká nejvíc lidí. V televizi to není o moc lepší, jak zjistím o chvilku později, a tak rázně zmačknu velké červené tlačítko. Stop, konec. V bytě se rozhostí tíživé ticho. Zavřu oči a natáhnu se na pohovku. Cvak, stop. Kdyby to tak jednoduše šlo i v životě. Bez váhání bych vymazala předchozích pět měsíců. Láska, láska, samá láska a pak najednou konec a tvrdá realita. No, člověk se holt musí naučit používat ostré lokty. Není to jako v románech z řervené knihovny, kde se ponechá vše neexistujícímu osudu a milenci si stejně nakonec šťastně padnou do náručí.
,, Ať jdou do háje!" vykřiknu nahlas, až se moje obtloustlá mourovatá kočka zvedne a obdaří mě jedním ze svých pohledů typu ,, Co tak křičíš? Právě se mi zdál sen o kocourovi Bloomovi!"
Zamyšleně ji podrbu za ušima. Zhluboka dýchá, pokouším se uklidnit. Marek se jistě takhle netrápí. Vždyť ani neví, co to je mít výčitky svědomí. Nejspíš teď sedí v nějakém New Yorském baru a plazí se po něm blonďatá kočička.
A já jsem už týden doma, na pokraji nervového zhroucení a pokouším se najít vysvětlení, proč mě tak znenadání pustil k vodě. Znovu mi před očima proběhne ta osudová scéna, zaslechnu ta bolestivě známá slova.
,, Je mi to tak líto, Jill,...," Nechápavě jsem pohlédla na svého pečlivě oblečeného, pečlivě načesaného přítele.
,, Víš...," povzdechl si Marek. ,, Už se k sobě něhodíme. Začalo mi to docházet.
,, Takže..rozchod?" pípla jsem tiše. ,, Konec toho všeho? Už ti nejsem dost dobrá?" Pocítila jsem v ústech hořkou pachuť. Položil mi ruku na rameno.
,, Jill,....ono to nikdy ani pořádně nezačalo!" Tahle věta mi vyrazila dech. Vyškubla jsem se mu a se slzami v očích od něj začala ustupovat. Utekla jsem odtamtud.
Opatrně odstrčím kočku a došourám se do kuchyně. Ve třetím šuplíku se skrývá hotový poklad. Tabulka mléčné čokolády. Už pět dní zaháním svou depresi sladkostmi, cigaretami a kávou. Do zrcadla raději nekoukám.
Ospale zamžourám. Musela jsem usnout. Malý budík, položený na konferečním stolku vedle zmuchlaného papíru od čokolády, ukazuje půl dvanácté. Přetočím se na druhý bok a pokouším se znovu usnout. Spánek je pro mě vysvobozením, teď však nepřichází. Místo toho zaslechnu zvenku vzdálený zpěv koled. No jo, jsou přece Vánoce, nejkrásnější svátky roku. Pohrdavě si odfrknu. Možná kdysi... Přesto neodolám a vyhlédnu z okna. Z půlnočního nebe se snáší jedna sněhová vločka za druhou. Vlastně je z toho docela hustá chumelenice. I přes tu velkou haldu smutku v mém nitru se musím pousmát. jako malá jsem sníh milovala. A jak se tak dívám na ty zmrzlé krystalky vody, cosi se ve mně zlomí. Za několik sekund si už v chodbě překotně nazouvám úzké kozačky, naprosto ignorujíc fakt, že jsem je loni dostala od marka k narozeninám. Rychle, jako by mi něco mělo utéct, si oblékám sako a na schodech, které beru poklusem, si kolem krku omotávám šálu. Rozrazím dveře a nastavím svou pobledlou tvář těm bílým poslům nebe. Připadám si jako tanečnice ve světle reflektorů... Znovu ke mně dolehnou koledy. Neodolám a vydám se za nimi. O dvě ulice dál stojí vysoký kamenný kostel. Před velkými dveřmi zaváhám. Vtom se kolem mě protlačí postarší muž, čímž mi rozhodnutí usnadní. Nejistě vejdu dovnitř a usadím se na první lavici.
Když se vracím zpátky domů, je už nový den. Den, ve kterém jsem odhodlána změnit svůj život. Nadechnu se. Člověk by se přece neměl trápit. Na to je život moc krátký.
,, Šťastné a veselé, Jill," popřeju si tiše.