Domů

Společně se svým černým koženým batůžkem s nejnutnějšími věcmi jsem seděla na otrhaném sedadle ve vlaku. Svůj jediný majeteček jsem pevně svírala na klíně a nesmírně se o něj bála. Bylo to to jediné, co jsem měla. Všeho ostatního jsem se vzdala.
Pohled skrz špinavé okno na ubíhající krajinu byl chmurný. Venku panovalo ošklivé počasí, pršelo, bylo pod mrakem a do každého vstupovala vlezlá zima. S tou jsem však naštěstí počítala a vzala si teplé věci na sebe i do sebe. Toho druhého však bylo podstatně méně a na kratší dobu. Malou lahvičku alkoholu jsem si šetřila na horší časy.
Neměla jsem lístek. Bylo by mi jedno, kdyby přišla revize.
Vlak zastavil. Podívala jsem se z okna na tabuli nad nádražím, ale sklo bylo tak špinavé, že jsem nápis nemohla přečíst. Venku se spustil ještě silnější déšť, takže jsem zůstala sedět.
Nastoupilo několik lidí. Dvě staré ženy, nějaké vesnické babky, šťastná rodinka s dětmi a student. Rozhlédl se po volných místech k sezení a vybral si místo naproti mně. Hodila jsem po ním okem a zase svůj pohled stočila k oknu, z něhož jsem neměla šanci cokoliv pozorovat. Svůj batoh jsem si ještě pevněji objala rukama.
Mladý muž vytáhl knihu a začal číst.
Vlak se houpal ze strany na stranu, jak skákal po kolejích. Kodrcavá jízda mě lehce omámila a já začala upadat do snění, avšak spánkem se to nazvat nedalo. Začala jsem hloubat sama nad sebou a nad svou situací. Bylo asi deset hodin dopoledne, kdy jsem vyšla z domu. První a nejtěžší krok bylo zabouchnutí dveří, aby se nikdo bez klíčů nemohl dostat dovnitř. Já jsem si ty klíče nechala úmyslně ležet na svém stole ve svém pokoji. Mívala jsem ho ráda, ale přesto mě svazoval a já si přála být volná. Chtěla jsem se vznášet, nechat se unášet na křídlech dravých ptáků, vidět svět z výšky. Tolik jsem toužila po útěku pryč, po osvobození. Ale něco mě drželo zpátky. Já si zoufala a zároveň byla ráda za teplo domova. Kolikrát jsem před spaním promýšlela plán na útěk. Kolikrát jsem si v duchu balila svůj drahý batůžek a spřádala, co vše je třeba si vzít s sebou. Jako jedináček z dobré rodiny jsem měla všechno. Věci. Dárky, kterými jsem byla zavalována však nenahradily to, co jsem ztratila. Nebýt chvíle, kdy se všechno změnilo a já najednou spatřila dno, dál bych si v klidu žila v nalajnovaném životě, co si jen život říká. A pak jsem čekala jen na moment, kdy mi v hlavě přeskočí kolečka a já konečně uteču a přestanu se trápit.
Nedalo se něco změnit?
„Slečno, kam jedete?“
Vymanila jsem se ze svých myšlenek, pohlédla do tváře spolucestujícího, který zvedl oči od knihy a chystala se odpovědět. Všimla jsem si, jak si prohlíží můj batůžek a sevřela ho ještě pevněji. Bylo na mě vidět, že mám strach.
‚Co já vím, na konec světa. Pryč. Někam hodně daleko. Někam, kde bych mohla lítat,‘ chtěla jsem prve odpovědět.
„Domů.“