Dotek života

Seděl na dřevěné lavičce v parku. Všude kolem bylo prázdno, jen podzimní vítr tančil s barevným listím. Bylo mu zima, ale nevšímal si toho. Měl skloněnou hlavu a sledoval svoje ruce...Byl sám. To byla ta jediná věc, která se mu teď honila hlavou. Nejprve bolest. Neskutečná ostrá bolest. Potom prázdnota. Pocit beznaděje. A teď... teď byl sám... ztratil všechno co měl. Rodinu, kamarády, střechu nad hlavou. Mělo vůbec cenu zůstávat někde, kde už pro něho není místo a není pro co žít? Má cenu být zde, když je sám?
Třepotavé listí se mu prohnalo kolem špiček bot. Ano, rozhodl se. Skoncuje s tím dřív než bude nějaká šance na další bolest.
Vtom ucítil na hřbetu ruky jemný dotek malé teplé dlaně. Byl tak něžný a přece tak silný... jako oheň, který rozpouští jiskřivý led. Vzhlédl. Jeho hnědozelené oči orámované černočernými řasami se střetly s velkýma tmavomodrýma očima. Hleděly do jeho ztrápené tváře plny soucitu, ale také odhodlání.
Vztáhl k ní ruce, jako to vždy dělával. Objal ji kolem pasu a položil hlavu na její hruď. Ťuk Ťuk. Ťuk Ťuk. Slyšel, jak jí buší srdce. A pochopil. To je ten život, díky kterému stojí za to tu být. Není sám. Není a nikdy nebude. Má naději...