Zima

V pokoji byla tma. Jen po stropě se tu a tam prohnal svítivě bílý pruh od projíždějících aut. Před domem dopředl motor. Dveře od garáže zlostně zarachotily, pes v předsíni se bojácně rozštěkal. Pán se vrátil domů.

Jde tiše, skoro po špičkách, jen aby nikoho nevzbudil. Hladí psa za ušima, šeptá, že je to přece on. Po tmě se vplíží do kuchyně, z lednice ukořistí vánoční bramborový salát a hladově ho zhltá na baru. Nechává stále zhasnuto a poslepu vyběhne schody do prvního patra. Tam se ale zarazí. V dětském pokoji se ještě svítí. Podívá se na hodinky. Půl druhé. Pootevře dveře. Místnost ozařuje světlo z monitoru, do kterého nejstarší syn soustředěně hledí.
"Ahoj, ty ještě nespíš?!" Rozčepýřená hlava se ani neobtěžuje otočit od počítače.
"Mám tu něco na dodělání." Otec kývne hlavou. Za ním cvakne klika a vzápětí vykoukne nejmladší ratolest.
"Tati, vy už jste doma?"
"Ty jsi taky vzhůru?!" houkne na klučinu s plyšovým medvědem. Dítě se postrašeně stáhne. "Počkej - jak jste? Maminka tu není nebo co?!" Petr se k němu konečně otočí:
"Myslel jsem, že jela za tebou do kanceláře. Brala si auto, tak kolem desáté, nic neřekla, jen že se mám postarat o kluky."
"Cože? Vůbec jsem s ním nemluvil! A kam teda jela?!" Puberťák vyvrátí oči v sloup.
"Vždyť ti povídám, že nevím! Vzala si Fabii a odjela. Jonáš už spí, ale Andy spát nechce, čekal na vás." konstatuje s úšklebkem. Drobek ve vytahaném pyžamu tahá otce za rukáv.
"Kde je maminka?" Vezme synka do náruče:
"Maminka asi musela něco vyřídit, já jí zavolám a uvidíme. Ty půjdeš pěkně hajat, ráno vstáváme do školky." Uloží ho do postele, zaklapne potichu dveře.
"Petře, už to vypni a běž taky spát."
"Musím to dělat!" odsekne a zintenzivní počet úhozů za minutu na klávesnici.
"Zítra je taky den, nemyslíš?" zkouší mu domluvit, ale kluk trvá na svém:
"Zítra bude pozdě." Na chvíli se odmlčí, a pak jen prohodí: "Se mi zdálo, že máma brečela..."
"Brečela? Vy jste jí něco...?"
"Nebrečela kvůli nám." Náhle ho lehce zamrazí na šíji. Kývne hlavou a odchází do ložnice. Na posteli leží jen jeho bílá košile z firemního večírku. Najednou, jako by dostal ránu pěstí přímo do obličeje! Do očí ho nemilosrdně uhodí rudý obtisk rtěnky na vnitřní straně límečku! Srdce se mu divoce rozbuší! Krev se nezadržitelně nahrne do mozku! Je si moc dobře vědom, co je příčinou Simonina náhlého odjezdu. Důkaz, stopa po jednom překrásném dvacetiletém poblouznění, s dlouhýma nohama a tmavou sametovou pletí. Vrátí se mu scéna s večírku. Rozzářená kancelář, strhující vášeň, čokoládově opálená brunetka na jeho stole, rozházené smlouvy, příručky, papíry, utržený knoflík, oko na punčoše, krvavě rudá rtěnka, bílá košile...!
Instinktivně se otřepe. Klid, jenom zachovat klid. Tohle se dá vysvětlit. Nemá sice nejmenší představu jak, ale okamžitě jí volá na mobil. Jeho veselá melodie se ironicky rozehraje zpod radiátoru. Zlostně s ním praští do kouta. Co teď?! Co k čertu teď?! Usadí se nervózně na letiště. Třeba jela k rodičům, ke kamarádce, na válečnou poradu, to přece ženský dělají. Prodiskutuje to určitě s matkou nebo Danou a vrátí se domů. Jistě. Vrátí se. Simona taková není, je rozumná, nechá si to vysvětlit. Všechno bude v pořádku, hned ráno zavolá Jolaně a skončí to. Mají spolu tři báječný kluky, skvělý vztah už sedmnáct let, jsou zajištění, jen on má zkrátka občas slabost na krátké románky. Ale i tak je pro něj Simona tou nejdůležitější, neměnil by.

Hrozně rád jí říkával, že je jeho osud. Potkal ji náhodou v univerzitní knihovně. Všimnul si jí, jak seděla bokem od ostatních, skloněná nad knihou, vypisovala poznámky. S pohotovou drzostí se k ní přitočil a poprosil ji, jestli by mu nepomohla najít něco o letectví 20. století. O letadla se vůbec nezajímal, studoval právnickou fakultu, ale nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Udiveně na něj pohlédla a konstatovala, že blbější záminku si vymyslet nemohl. Dobrovolně se k tomu přiznal o hodinu později, když spolu seděli v kavárně.
Pak následoval tříměsíční lov. Čím víc ho odmítala, tím víc ji chtěl. Nechala se dobývat, to u žen skoro nepoznal. Líbila se mu její přirozenost a upřímnost, jen někdo ho mátla mlčením, to když se zahleděla kamsi do dálky, kam za ní nemohl. Uměla být hovorná, rozesmátá a společenská, stejně tak jako chladná a zamlklá. Věděl, že měla těžkou autonehodu, ptal se jí hned, co ta jizva v jamce pod krkem. Tam tenkrát tvrdě narazil. Stáhla se a narovinu mu řekla, že o tom mluvit nikdy nechce. Taky to dodržela. Mohl se jen domnívat. Řidičák si udělala až po narození druhého syna, kdy zjistila, že auto na vesnici je nezbytnost. Ale v zimě nikdy nejezdila.
Vyskočí k oknu a rozhrne žaluzie. Sníh se tiše snáší z tmavé oblohy. Proboha, co jí to udělal, že přemohla strach a odjela v tomhle počasí? Vrať se mi, prosím tě, vrať se, já všechno napravím...

Tmavě červená Fabie se řítí po dálnici. Za volantem zhroucená, zklamaná... Ručička tachometru se váhavě blíží ke stodvacítce. Hlavou se řinou myšlenky, padají jedna přes druhou, proplétají se mezi sebou. Nic už nedává smysl, cosi uvnitř ji žene dál, rychleji. Utíká sama před sebou. Vločky sněhu nezadržitelně útočí na přední sklo. V záři světel vytvářejí sněhový tunel do neznáma. Auto odbočí na výpadovku. a Simona odbočí do své minulosti.

Už nesedí v pohodlné vyhřáté Fabii, nesvírá zoufale volant, slzy nepadají do klína... Vrásky se vyhladí, vlasy sjedou do půli zad, je zachumlaná v huňaté šále. Vedle ní sedí on, drží se za ruce. Škodovka si spokojeně přede, okna pomalu rozmrzají. Má to být jejich poslední schůzka. Opouští ho dobrovolně, z rozumu, jak si sama říká. Posílá ho zpátky domů. K ženě, dětem.

"Seš si jistá, že se rozhoduješ správně?" neodpoví. Jen automaticky přikývne. "Abych řekl pravdu, vlastně jsem to čekal. Když jsi se vrátila z té chaty, byla jsi úplně jiná. Bylo jen otázkou času, kdy se odhodláš a řekneš mi to, nemám pravdu?" Samozřejmě, muselo to jednou skončit. Ať už dobrovolně nebo ne. Nikdy neexistovala jiná možnost.

"Kdy se máš stěhovat?" zeptá se, aby řeč nestála a přitom bubnuje prsty na volant. Vždycky to dělá, když je nervózní.

"V pátek přijede Adam pro zbytek mých věcí a zároveň se odhlásím z koleje." Polkl těžkou slinu.

"A že nepočká, až skončíš semestr."

"Bude lepší bydlet v jeho bytě, než ještě platit kolej."

"Nechce se mi věřit, že by ses měla vdávat."

"To je koloběh života, Petře." Člověk není majetek. Nemůžu patřit jen tobě celou věčnost a zároveň se o ten draocenný čas dělit s nimi.

"Proskočilas mi srdcem, víš to?" Věta vyřčená před pár minutami. Poprvé ti spadla ze rtů po roce. Ještě teď cítím stisk tvojí náruče a zoufalý výraz v obličeji. Držíš mě za ruku, hlava mi bezděčně klesne na tvé rameno. Ne, city se nikam neztratily, nerozkutálely se, jako se to stává u stovky jiných. To já už nemám sílu pokračovat. Musím sebrat střípky rozbitého života a říct sbohem. Teď nebo nikdy, Petře.

"Vůbec se mi tě nechce pustit!" Smutně se usměju. Mně se nechce jít. Tak nechoď. Musím. Tři roky. Tři roky života v beznaději, kus mládí, věnovaný jen tobě. Upsala jsem se ďáblu, když jsem tenkrát na Sněžce přijala pozvání na grog. Tam přeskočila ta tolik líčená a vyzdvihovaná, pověstná jiskra, která propukla ve spalující požár. A kdybych ho dnes neuhasila, sežehl by nás oba a všechny kolem na popel. Je na čase vrátit se k pozemskému životu. S tebou to byl ráj i peklo. Musím zpátky na zem.

Vločky se lepí na přední sklo. Jedna vedle druhé, jako stavebnice. Sníh se valí z nebe. Tma se snáší na zachumlanou krajinu. Mlčí. Co bylo důležité, si dávno řekli.

Vjíždí do zatáčky, když je prudce oslní záře reflektorů! Brzdy zanaříkají! Utnutý výkřik: "Petře...co-!?" Náraz! Hluk mačkajícího se plechu. Lidský sten. Řinkot skla! Řetězová reakce. Praskot kostí. Krev se roprskne na ubláceném sněhu. Dvě ruce zapaletené do sebe. Chomáček páry mizející ve vzduchu. Zpomalující se tlukot srdce. Pach benzínu, krve. Nářek, co se vrývá do kůže.

Ticho.

Světlo. Hlasy. Tunel? Ne, sanitka. Vzdálené hučení, snad někdo volá.

"Haló! Slečno?! Slečno, slyšíte nás?!"

Petře... Smekne se pod ní zem. Tělo padá, klouže na samé dno...

Probrala se až o několik dní později, v nemocnici. V hlavě vymeteno. Hlasivky v křeči, chtěla křičet, volat ho, marně. Sestřičky v rouškách, silný zápach dezinfekce, uplakaná máma, táta, zesinalýž Adam. Protivné pípání monitorů. vyschlé rty a pachuť cizí hmotu v krku. Pot. teploty. Ohnivá bolest celého těla. Noci v divokých snech. Doktoři u vizity s úsměvem na rtech:

"Měla jste nad sebou stovku andělů strážných." Když jí konečně zbavili té protivné trubičky v krku, chtěla vědět, zeptat se... Ale věděla, že je to marné. Petr zemřel. Svět se rozsypal na drobounké střípečky. V mysli jí zůstala na celou nehodu jen jedna jediná vzpomínka. Stisk jeho dlaně. Držel ji, dokud je hasiči nevyprostili.

Trvalo skoro rok, než byla schopna, zařadit se plně do normálního života. Ale setkání s Helenou se nevyhnula. Ten hořký kalich si musela vypít až do dna. Navštívila ji ještě v nemocnici. Seděly naproti sobě. Helena, jako statečná vdova, silná, vyrovnaná, smířená, tvrdá jako ocel. Simona schloulená v nemocničním županu, roztřesená, posetá modřinami, pořezaná, berle vedle sebe. Rty se jí chvěly. Helena všechno věděla. Jen ona se hloupě snažila, ochránit Petra, jejich už tak zbořené manželství, na kterém nesešlo.
"Ten večer to skončil. Nechtěl vás dál podvádět, vybral si vás." Heleně se na tváři mihl ironický úškleb.
"To jsme asi měly rozdílné informace. V předvečer té nehody, mi o vás řekl a chtěl se rozvést." Doslova oněměla. Helena se zvedla a odešla. Ve dveřích se otočila: "Možná je dobře, že to dopadlo takhle. Jen se nemůžu ubránit pocit, že jste měla řídit vy." Ta slova ji pálila jako rozžhavený drát. Odjela na dva měsíce do lázní, zrušila svatbu, opustila Adama. Vrátila se na vysokou, studovala. O dva roky později potkala Hynka. Láska na druhý pohled. Byla si jistá, že je to ten bájný pravý. Po vysoké spolu vkročili do života. První syn musel být Petr. Pak přišel na svět Jonáš, nakonec Andrej. Rodina se pro ni stala vším.

A teď tu klečí u Petrova pomníčku, vločky jí proplétají vlasy a útočí na jeho fotografii. Už vím, jak bylí zrada, konečně po letech rozumím bolesti, kterou zažila Helena. Najednou se cítím tak staršně slabá, nevím, kudy kam... Ale Petr se jen usmívá z oválného rámečku fotografie, památka na něj mizí ve sněhu. Zkřehlé ruce se snaží zapálit svíčku, první sirka se zlomí v půli. Plamínek se přece jen uchytí. Pokorně sepne dlaně k sobě a pološeptem odříkává modlitbu.

V tom ji zaplaví teplo. Jako by najednou byl kdosi s ní, něčí neviditelné ruce ji vískají ve vlasech, hladí ji po tváři, neexistující horké rty slíbávají slzy. Ze srdce prchá chlad a strach, zaplňuje se teplem. Celým tělem se jí prolévá zářivé světlo. Neznámý klid ji bere do náruče, připadá jí, že chvílemi slyší šeptání. Slastně zavírá oči, oddává se tomu pocitu bezpečí. Už ji nic netíží, v hlavě má čisto, jako nikdy předtím. Petr se pořád usmívá, přestalo sněžit. Obloha se trhá na kousky, v dálce svítá.

Simona vstane, plná nové síly a odvahy. Pomalu kráčí k autu. V ten samý moment řidič projíždějícího kamionu, podlehne mikrospánku. V plné rychlosti smete tmavě červenou Fabii ze silnice...