Život je zvláštní...

Ahoj, asi se divíš, proč ti píšu – neboj, na nic jsi nezapomněl. Já ti jen musím něco říct- spíš napsat- jak vidíš. To „něco“ je moc důležitý, teda aspoň pro mě, protože mi právě něco došlo – udělala jsem chybu. Udělala jsem chybu, když jsem ti řekla, že tě taky miluju. První krok jsi přece udělal ty a já byla.. Sama nevím co to se mnou bylo, ale ať už to bylo cokoli – bylo to špatně. Moc špatně. Uvědomila jsem si, že to tak prostě není. Nejspíš jsi mě tím zaskočil.. A já.. Prostě.. Jak to popsat. Zachvátila mě taková vlna citů, něžnosti.. A já si myslela, že je to láska. Vždyť už se známe tak dlouho.. Ale nebyla to láska – to vím jistě, teď, byla to.. Zase mi došly slova, ach jo.. Snad to byla.. Napadá mě snad jen vlna přátelství a snad i.. Lítosti…Neříkám promiň, vím, že to se prominout nedá, ale prostě jen chci, abys věděl, že mě to mrzí. Skutečně mrzí. Od srdce. Jenže já tě nemiluju. Víš jak jsou pro mě city důležitý, ale srdci poručit nemůžu. Jestli teď přerušíme veškerý naše pouta a vztahy, věř mi, že mi to bude líto, ale pochopím to. Asi bych to neměla psát, ale moc pro mě znamenáš a jsi můj nejlepší kamarád, a tak to i zůstane. Vždy budeš mezi mými přáteli na prvním místě, ať to už vezmeš jakkoli. Určitě na tebe čeká nějaká dívka, která s tebou bude šťastná, ani nebude pořádně vědět co všechno v tobě má. Dělej vše proto, aby to poznala.. Nic nezkazíš.. Buď šťastný…
Klaudy
Klaudie vstala od svého psacího stolu vcelku spokojená. Napsala vše co chtěla. Snad to pochopí. Určitě to pochopí..
Vzala dopis do ruky a přeložila ho napůl, aby se vešel do připravené obálky. Položila obojí zase zpět na stůl. Povzdychla si. Přesně si to pamatovala. Jak spolu byli venku – stejně jako už tisíckrát, a přece to mělo tehdy být něčím jiné..
Ten den šli do nové cukrárny, kterou otevřeli teprve nedávno. Chtěli otestovat jestli to tam bude stát za to. Vybrali si stůl a začali se bavit sledováním ostatních hostů. On měl na každého nějaký vtipný komentář, který však slyšela jenom ona, a tak se za chvíli svíjela smíchy, když jednoho muže přirovnal k opici – ale měl skutečně pravdu, protože dotyčný neustále jaksi ohrnoval ret, snad nějak podvědomě nebo co, ale vypadalo to skutečně legračně…
Ona o něm věděla, že to nemyslí nijak zle, prostě chtěl, aby se bavila. Objednali si pohár, každý jiný, ale pochvalovali si ho oba dva. Došli k závěru, že ta cukrárna je skvělá, a že budou chodit už jen sem. Možná na tom měl podíl i ten chlápek – opice a ostatní zajímaví hosti, kdoví.
Odešli zase ven, projít se. Šli do lesa, byl to jejich nevyřčený cíl. Oba ho milovali, byla to jejich vášeň, jejich odpočinek. Po cestě se skvěle bavili – vždy si měli spolu co říct, on ještě začal znovu předvádět toho chlápka a ona dostala další záchvat smíchu – opravdu věrná kopie.
Mířili na „své“ místo – obrovský kámen uprostřed přírody – věděli o něm jen oni dva. Bylo to jejich tajemství. Jedno z mnoha..
Usedli vedle sebe, ještě celí udýchaní z cesty. Chvíli bylo ticho, jak se snažili popadnout dech. Nebo… Aspoň ona se o to snažila..
Ticho přerušil jeho hlas. Otočil se k ní tak, aby jí viděl přímo do očí. Nesměle ji vzal za ruku a řekl jí : „Víš, dlouho jsem přemýšlel jestli ti to říct, nebo ne, ale.. Nemohl jsem vydržet tu nejistotu, stále se mi vkrádala ta myšlenka, co kdyby.. Co kdyby ty taky.. Ale pak zase.. Pak mě napadlo, že kdyby ne.. Nechci ztratit naše přátelství, víš..“
Celou dobu na něj zírala s nejistotou a stálým nepochopením ve tváři.. Rychle pokračoval, snad aby neztratil tu náhlou odvahu. „Miluju tě, už dlouho.. Já..Prostě to tak je..“ Chtěl toho říct víc, poznala to na něm, ale asi nevěděl, jak to vyjádřit.. Odmlčel se. Najednou začalo narůstat velmi nepříjemné ticho, které tentokrát přerušila ona : „ Taky tě miluju“..
Ano, takhle to bylo, pamatovala si to do všech detailů, i to, s jakou radostí ji pak objal. Viděla ty jeho štěstím rozzářené zelené oči, které nikdy nelžou..
Pohlédla na svůj stůl – nebo přesněji – na obálku, ve které byla ukryta ta osudná slova. Nenáviděla sama sebe za to, co se teď chystá udělat, ale.. Musela to udělat, muselo to tak být. Cítila to..
Sebrala ji a vyšla ven, hodit mu to do schránky – nic lepšího ji totiž nenapadlo. A stejně, o způsob předání nejde, jde hlavně o obsah.. O ten krutý obsah.. Setřela si jedinou slzu, která jí stekla po tváři a rychle odešla, ale nechtěla jít zpět domů.. Šla na jejich místo.. Je to vlastně ještě místo obou? Budou sem teď ještě chodit? Jak to všechno dopadne?.. Bude jí po tomhle chtít ještě znát?..
Šla s hlavou sklopenou, aby jí nebylo vidět do tváře plné smutku a beznaděje.. Proč to tak jen je?.. Proč se to stalo? Vždyť si tak dobře rozumněli.. Jako kamarádi a on.. Ne, on za to nemůže.. Kdyby ona minule řekla narovinu, co k němu cítí – že je to přátelství, mohlo by to teď být jinak.. Všechno.. Třeba by tu teď určitě nebyla sama, ale on by tu byl s ní a smáli by se spolu nějakému jeho hloupému žertíku..
Sedla si na ten kámen, až o chvíli později zjistila, že sedí přesně na tom místě, kde seděl tehdy on.. Tehdy, když jí řekl o své lásce k ní.. Trochu se posunula stranou, nechtěla být na tom místě...

Dívala se kolem na ty vysoké majestátní stromy, které vzpínaly málem až k nebesům.. Byly všude, celou ji obklopovaly, jako nějací její hlídači.. Trochu se usmála té představě, ale pak ji zase pohltil smutek. Zavřela oči a pohodlně si lehla, v uších jí najednou začal znít smích, smích minulosti.. Jeho smích. Vždyť sem chodily už jako malé děti, jak si tu jen vyhráli.. Vzpomínala na všechny ty jejich vymyšlené hry, při kterých si vždy užili tolik dobrodružství a zábavy. Vzpomínala na to všechno, co tu s ním prožila.. Vzpomínala, jak jednou, před dvěma lety, když jí tragicky zemřela maminka, kterou měla moc ráda, šla právě sem. Ležela tu tehdy, zrovna jako dnes. Ležela a plakala. Plakala pro mámu, pro ztrátu milované osoby, která pro ni tolik znamenala.. Byla tam celý den a nikdo nevěděl kam se poděla.. Vzpomínala, jak za ní tehdy přišel on, jedině jemu bylo ihned jasné, kam asi zmizela.. Přišel za ní a objal ji.. Pamatovala si, jak takhle vydrželi dlouho, skoro do noci. Nikdo nic neříkal, ticho přerušovaly jen její vzlyky. Slzy dopadaly na zem do suché hlíny jako zářivé perly ztracené z náhrdelníků lesních vil.. Byla tehdy tak ráda, že tam přišel, že není sama a on to věděl.. Nakonec ji dovedl až domů, kde si o ni dělal táta s bratrem už velké starosti, on jim neřekl, co dělala a kde ji našel. Řekl prostě jen, že byli spolu venku.. Za to mu byla vděčná…
Teď už jí ty slzy nešly zadržet, vyklouzávaly jí zpod zavřených víček a kutálely se dolů, stejně jako tehdy před dvěma lety.. Plakala a věděla, že tentokrát ji nikdo utěšit nepřijde.. Co teď asi dělá?.. Co když právě teď čte ten dopis?.. Utápěla se v moři žalu.. Topila se v něm a nikde nablízku pro ni nebyla žádná pomoc. Nikde nebyl žádný břeh, kam by se mohla schovat, nikde nic, co by jí aspoň trochu mohlo pomoci.. Nic..
Ani pořádně nevěděla, jak tam vydržela dlouho, ale když se vydala domů, na okolí se již snesl sametový háv noci. Došla v pořádku, doma ihned zašla do svého pokoje, nechtěla nikoho viděla, chtěla být sama.. Sama.. Vždyť je sama.. Ztratila ho, jediného opravdového přítele..
Ještě oblečená si sedla na postel, dívala se přímo na nástěnku na protější zdi. Bylo tam tolik společných fotek, jejich ksichtíky, oni dva rozesmátí, na jeho oslavě šestnáctých narozenin, v šílených převlecích na maškarním bále a další.. Při pohledu na ně se jí do očí opět vkradly slzy. Proč jen jejich přátelství skončilo takhle? Proč se do něj také nezamilovala? Mohla by to sice předstírat, ale to nechtěla. On by si to nezasloužil a nebylo by to správné, na nic si hrát nechce.. Ihned tu myšlenku zavrhla.
I když.. Vlastně.. Napadlo ji to až teď. Proč bere jejich přátelství za uzavřené? Vždyť ještě nevěděla, jak na to zareaguje, všechno tohle byly jen její dohady a tipy, třeba se spolu dál budou kamarádit jako předtím.. Říkal přece, že jejich přátelství nechce ztratit.. A to by určitě neřekl jen tak do větru. Třeba přijde a bude dělat jako by se nic nestalo.. Kéž by..
Přinutila se vstát, aby se převlékla a mohla spát. Konečně ulehla, kolem ní panoval naprostý klid, avšak v jejím nitru to vřelo nejistotou a pochybami. Kvůli nim jí trvalo velmi dlouho, než se konečně propadla do říše snů a fantazií, ale i přesto se pořádně nevyspala. Tížily ji zlé noční můry o tom, jak zareaguje, o tom, co se stane dál..
Vzbudila se v sedm ráno – stalo se jí to poprvé za celý ten měsíc, kdy všem dětem a dospívajícím konečně nastaly ty vysněné letní prázdniny, nyní již v plném proudu. Nechtělo se jí vylézat z postele, a tak zůstala ležet a přemýšlela o tom, jestli se jí Kuba dnes ozve. Přemítala nad tím, jak jí asi vůbec dá vědět – pokud se s ní tedy ještě vůbec bude chtít dál bavit. Přijde snad osobně? Udělá to, na co ona neměla odvahu? Nebo jí to také napíše? A kdyby, tak jak? Formou dopisu, nebo třeba smskou? ..
Jakmile ji napadlo tohle, natáhla se pro svůj mobil, který ležel vedle postele na nočním stolku. Uvědomila si, že od včerejšího rána ho vlastně vůbec neměla v ruce – psala přece ten dopis, pak šla ven, a když přišla domů na mobil si ani nevzpomněla, plně ji zaměstnávaly jiné starosti..
Žádné nové zprávy, žádné zmeškané hovory. Na její už tak zamračené nebe nálady právě připlul další nový kalně šedý, deštivý mrak..
Jen s nejvyšším úsilím vylezla z postele a zamířila přímo do sprchy. Snad se chtěla pořádně probrat, snad se ze sebe chtěla pokusit smýt všechnu tu vinu, která ji stále tížila. Byla tam asi deset minut, ale když vylezla celá se třásla zimou. Dala si studenou, aby se dostala z té své rozespalosti, ale neodhadla co snese..
Vydala se do kuchyně, udělat si něco pro zahřátí, jediné pozitivum na té zimě bylo to, že teď byla dočista vzhůru a zcela při smyslech. Udělala si horkou čokoládu, kterou milovala už od malička a ten zvyk ji stále ještě kupodivu neomrzel.
Sedla si za kuchyňský stůl na své obvyklé místo přímo naproti oknu. Venku na ulici bylo zcela vylidněno, vlastně se jí takový pohled nenaskýtal moc často. Dál se dívala ven, na ty liduprázdné ulice a naslouchala při tom tichu jejího domova, kde ještě všichni ostatní členové rodiny hluboce spali, a najednou ji nějaký vnitřní hlas ponoukl, aby se podívala vpravo, ať už to bylo cokoli, přemohla ji zvědavost a tomu podivnému nutkání vyhověla.
Trochu se naklonila a pohlédla ven, přes silnici, sotva pár desítek metrů vzdálený dům. Tam bydlel on.. Domek vypadal stejně jako obyčejně, až potom, když sklouzla očima dolů, všimla si, že před ním stojí sanita. Sanita?! Co tam dělá? Co se komu stalo? Snad si Kuba nic neudělal, kvůli ní.. Ne, jak ji to jen mohlo napadnout? To by bylo zbabělé, tak ale.. Co se teda stalo?

Vyklonila se ještě více, aby viděla lépe, zrovna se otevřela venkovní branka a dva lékaři na nosítkách nesli nějakou osobu, zřejmě v bezvědomí. Zatajila dech, neviděla tam natolik dobře, aby rozeznala o koho se jedná. Ale nakonec přece jen zahlédla záplavu dlouhých blonďatých vlasů, ta osoba byla bezpochyby Kubova mamka.
Občas se jí svěřil s tím, že jeho máma má nějakou zákeřnou nemoc a dostává dost ošklivé záchvaty, ale do nemocnice jít nechce. Ale nikdy neřekl, že je to tak vážné, když ji nakládali do vozu i z té dálky poznala, že je nezdravě bledá a jako by bez života..
Naráz všechno pochopila, to jak málo chodili k nim, bál se, aby ji Klaudie neviděla ve stavu, kdy dostane další ze svých záchvatů. Docela to chápala, muselo to pro něj být opravdu těžké.. Jenže, co má teď udělat ona? Kdyby mezi nimi bylo vše jako jindy, neváhala by a ihned by se za ním rozběhla, třebaže ještě celá rozechvělá zimou. Potřeboval ji, věděla to, měl svoji mamku moc rád, i když to nikdy nedával moc najevo, ona to na něm už poznala. Co má dělat? Nervózně si začala okusovat nehty, byl to její zlozvyk, kterého se nemohla zbavit..
Nakonec nechala čokoládu čokoládou a rozběhla se do svého pokoje. Rychle si na sebe vzala první věci, které uviděla a vydala se ven. Přeběhla silnici a jen doufala, že bude doma.. Otevřela si branku, tu samou, kterou před chvíli prošli ti saniťáci a Kubovou nemocnou maminkou.
Konečně byla až u dveří. Zaklepala, jednou, dvakrát – nic. Stála tam a modlila se, aby jí někdo přišel otevřít, i když sama pořádně nevěděla, co by pak měla říct. Trochu zpanikařila, jak vysvětlí svou přítomnost?.. Ale za pár vteřin se zase uklidnila, přece jsou nejlepší kamarádi a ona viděla co se stalo, nebude muset nic vysvětlovat. Zaklepala potřetí.. Ani nevěděla, jestli to bylo do třetice všeho dobrého, nebo zlého..
Stála tam a poslouchala už jen velmi slabou houkačku sanity, která ještě před okamžikem zněla hlasitě celou ulicí..
Konečně se otevřely dveře. Za nimi stál Jakubův otec, byl bledý skoro stejně jako jeho žena a měl poněkud napuchlé oči, bylo vidět, že před chvílí jistě plakal, asi to tedy bylo vážné, rozhodně ale svoji ženu stále miloval.. Jeho vzhled nijak nekomentovala ani na sobě nedala nijak znát, že by si něčeho všimla, jen pozdravila a zeptala se, jestli je Kuba doma, že s ním potřebuje mluvit..
V jeho obličeji se náhle objevilo něco jako strach když jí odpovídal : „Cože? Jestli tu není? Není, vždyť včera večer říkal, že jde k tobě a rovnou u vás přespí. Říkal, že se vrátí asi až další den večer, protože si prý chcete udělat nějaký výlet na kolech do přírody. Nechtěl se pak vracet, tak si vzal kolo rovnou s sebou už když šel k tobě.. Chceš mi říct, že u vás vůbec nebyl? V jeho slovech nebyly výčitky, vycítila tam jen strach, nesmírný strach ještě znásobený neštěstím, které zrovna postihlo jeho ženu. Že by ztratil i syna? Ne, to by nesnesl..
Tohle Klaudie opravdu nečekala, tohle ne. Tohle že by udělal? Kam šel? Kde je asi teď? Nejradši by se otočila a běžela ho hledat, ale.. Ještě tu byl jeho starostlivý vyděšený rodič. Co mu jen má říct? Kdyby teď řekla, že u ní byl a že na to jen zapomněla? Ne, to je přece nesmysl, jak by mohla zapomenout, že u nich přespal? Ať ji něco napadne, nějaké přijatelné řešení.. Prosím.. Prosím..
Nakonec řekla jen tohle : „ Ale… On..“ úplně jí došly slova..
„Takže u vás vůbec nebyl? A víš, kde by mohl teď být? Klaudie, ty jsi ho znala ze všech nejlíp, jestli to nebudeš vědět ty, tak.. Tak už snad nikdo. . Prosím, zamysli se“ Z jeho hlasu čišela naprostá zoufalost a ji to najednou napadlo, už věděla, kde je. Na jediném místě, které neznal nikdo jiný než oni dva. Na místě, kam utekla před dvěma lety ona sama, když jí otřásla maminčina smrt. Na jejich místě..
Podívala se jeho otci pevně do očí a zašeptala : „ Vím, kde je, jdu za ním. Přivedu ho, nebojte se..“ Bylo zvláštní utěšovat dospělého, ale nad se teď nepozastavovala, byla důležitá každá minuta, každá vteřina..
„Pokud už ovšem nebude pozdě“, dodala tiše a v očích se jí zaleskly slzy, ale to už jeho otec neslyšel, protože běžela zpět domů, nezdržovala se psaním vzkazu kam zmizela, jen rychle jako vítr prosvištěla do svého pokoje, kde nechala na své nerozestlané posteli svůj mobil, vzala ho do ruky a už běžela zpátky. Zamířila přímo do kůlny, kde bylo její kolo, řekla si, že kolo je přece jen rychlejší způsob než kdyby tam šla pěšky, není to zrovna dvakrát blízko..
I když byla celá zadýchaná z toho běhu, nedbala toho a jela co nejrychleji jen mohla. Konečně uviděla první stromy onoho lesa, seskočila z kola a velmi rychle a zručně ho zajistila o kmínek jedné mladé lípy, protože se rozhodla, že když dál půjde jen pěšky nadělá míň hluku. Ani pořádně nevěděla proč si počíná tak opatrně, ale cosi jí našeptávalo, že to tak bude určitě lepší. Nerada by ho vylekala, vždyť kdoví so teď asi dělá, o čem přemýšlí..
Potlačila další příval slz a vydala se dál. Při chůzi vylovila z kapsy mobil, chtěla mu napřed věděla, aby aspoň věděla na čem je, jestli jí to aspoň zvedne.. Už volá.. Nezvedal jí to, po dvou minutách marného čekání to vypnula, vzdala.. Třeba jen u sebe nemá mobil, vždyť ho nenosí vždy s sebou – takto uklidňovala sama sebe. Zhluboka se nadechla a pokračovala dál ve své cestě.
Konečně uviděla to místo. Pomalu, co nejtišeji se přiblížila. Nikoho neviděla, na okamžik se jí zastavilo srdce, že se zmýlila, ale za chvilku mohla zase volně dýchat. Uviděla ho, jak sedí na jednom z kamenů a objímá si kolena.
Podivila se jak ho mohla tak přehlédnout, ale nakonec to připsala svému strachu a šoku z toho všeho, co se kolem ní událo za posledních pár dnů, hlavně hodin. Stále ještě si jí nevšiml, hleděl jakýmsi nepřítomným pohledem kamsi před sebe, trochu se jí proto i ulevilo, protože stále ještě přesně nevěděla, co by mu měla povědět.
Postoupila pár kroků dopředu, jako by ji někdo vedl, nakonec došla až ke kamenu, kde seděl, stále ještě si jí nevšiml. Byl příliš zamyšlený, jeho pohled byl téměř skelný a nepřítomný, za jeho očima však rozpoznala tu hlubokou bolest. Byl nezvykle vážný, a tak ho ona neznala. A byla si plně vědoma, že je to jedině kvůli ní. Co zkazila, musí napravit. Rozhodla se.. Rozhodla se nebo se jen konečně odhodlala – každopádně začala jednat. Nebo aspoň chtěla začít jednat, něco dělat, nějak mu pomoci..
Vyškrábala se za ním a sedla si vedle něj. To už si její přítomnosti všiml. Krátce na ni pohlédl s tou sklíčeností v očích, a pak se ihned odvrátil, jako by to pro něj bylo až moc bolestivé, vidět tu, která to všechno zavinila.. Nebo, to zavinil on sám? Neměl jí nic říkat.. Neměl, neměl, neměl! Proč jen byl tak hloupý..?.. Ať už to bylo jakkoli věděl, že se na ni nedokáže podívat.. Hned teď ne..
Nic neřekl, nedal nijak najevo, že by ji bral na vědomí. Přiblížila se k němu blíž a položila mu ruku na rameno. Docela čekala, že se odtáhne, ale k jejímu nesmírnému překvapení to neudělal. Chabě se pousmála, to prosté gesto jí znovu dodalo aspoň něco z té dávno ztracené naděje.
Stiskla mu rameno o trochu pevněji, snad to byl jakýsi reflex, snad mu chtěla dát tímto způsobem najevo, že je tu s ním. A pro něj...
Pocítil to a podíval se na ni, ale nebyl to takový ten letmý nicneříkající pohled, jaký jí věnoval při jejím příchodu, byl jiný, vážný a jakýmsi způsobem i cizí. Přestože neřekl ani slovo – porozumněla mu. Řekly jí to za něj jeho oči. Ptaly se, proč, proč mu to udělala, co jí udělal on a pak, vůbec poprvé, za celou tu dlouhou dobu co se znali, zahlédla v jeho smaragdově zelených očích slzy..
Najednou vůbec nevěděla, co má dělat, bála se cokoli říct, aby něco nezkazila, proto jen slabě zavrtěla hlavou a chtěla ho obejmout – jako by snad jeho ještě bližší přítomností mohla docílit toho, že by se od něj všechno to jeho trápení odpoutalo a přeneslo se na ni. Kdyby věděla o jakémkoli způsobu, jak za něj převzít tu bolest, neváhala by a udělala by to – hlavně aby netrpěl on. To nesnesla, nesnesla ho vidět v takovémhle stavu, a už vůbec ne, když věděla, že to zažívá právě a jenom kvůli ní.
Nenechal ji aby ho objala, vytrhl se jí a odsedl si kousek dál. Svěsila ruce a pohledem sklouzla na něj, on se na ni však nedíval, zase nejspíš nahlížel do svého vlastního světa. Dívala se na něj a chtěla mu říct tolik věcí, tak hrozně moc věcí, ale nevěděla jak na to..
Pár minut tam jen tak mlčky seděli vedle sebe a každý byl ponořen do svých vlastních myšlenek. Jediné, co přerušovalo ticho kolem, byl vítr, který hvízdal v korunách stromů, jejichž listí se k němu přidávalo svým tichým uklidňujícím šuměním. Bylo to jako jakýsi podivný lesní orchestr, hrající píseň plnou naděje pro dva nešťastné lidi, kteří hledají cestu a odpovědi, ale zatím je stále nenacházejí..
Klaudie přemýšlela o tom, jak to mu to má všechno říct, chtěla mu to říct. Moc mu to chtěla říct a moc si přála, aby ji napadla ta správná slova, která by všechen ten zmatek a nejistotu aspoň trochu zastínila. Přemýšlela o tom, na co asi zrovna teď myslí on, je rád, že tu je? Nebo by byl radši kdyby odešla? Čeká od ní něco? Čeká vysvětlení? Neví, vždyť ani neví, co mu řekne, jak mu to všechno vyjasní. Bylo to, jako kdyby vše kolem pohltila tma a ona zoufale hledala alespoň jiskřičku světla, která by jí tak pomohla, ale nenacházela ji..
Zahleděla se na zem pod sebe a netušila, co dělat, ale ani teď nelitovala toho, že sem šla, i když tohle bylo hodně nepříjemné, aspoň tu byl, vedle ní a ona věděla o všem co dělá. Znovu se na něj zadívala, a náhle ji to napadlo, bylo to jako blesk z čistého nebe, ale přesně věděla co mu poví. Nevěděla sice, jestli je to to správné, ale doufala v to.. Co jiného jí zbývalo?..
Nadechla se a začala mluvit, nejdřív se na ni ani nepodíval, ale čím déle mluvila, tím více jí věnoval pozornosti. Jeho výraz se však nijak neměnil, tak netušila co se v něm odehrává, jestli jí věří nebo ne, ale mluvila dál. Musela to dopovědět teď, protože nepochybovala o tom, že kdyby přestala, znovu už by se neodhodlala..
„Možná se divíš, co tu dělám, možná jsi čekal, že se tu objevím, nebo sis možná myslel, že všechno co jsem ti napsala v tom dopise byly jen lži, a já o tobě už nikdy nebudu chtít ani slyšet. Můžu se jen dohadovat, ale dovol mi říct pár slov, nechci se nijak obhajovat ani ospravedlňovat, jen mi moc záleží na tom, abys věděl pravdu. Čistou pravdu.“
Nijak nereagoval, a tak se jen nadechla a pokračovala: „ Vidím, že když jsem přišla, neodešel si a zůstal´s – přitom jsi to za tu dobu co tu jsem mohl udělat kdykoli, sama pořádně nevím co to znamená, ale děkuju, že jsi mi dal šanci ti tohle povědět, i když třeba až to dopovím, odejdeš..
Víš, když jsi mi to řekl, víš o čem mluvím, hrozně moc mě to zaskočilo, budu se opakovat, ale je to tak. Prostě to byl takový pocit, najednou mě celou tak nějak prostě pohltil a já si myslela, že je to láska.. Nevím co to bylo, jen se domnívám.. Psala jsem ti to. Víš, po tom, co jsem ti to dala mi bylo hrozně. Přemítala jsem o tom, jak to asi přijmeš, jak se zachováš, nadávala jsem sama sobě, že necítím to samé. Nevím proč to tak je, ale i přesto tě mám ráda, hrozně moc ráda a znamenáš pro mě tolik, že to ani nedokážu popsat. Nikdy bych tě nechtěla ztratit a už vůbec ne takhle..
Je mi moc líto co se stalo, ale jen ti chci říct, že u mě budeš vždy na prvním místě přede všemi, nikdy na tebe nezapomenu, to snad ani nejde. Po tom, co všechno jsme zažili, po všech těch společných zážitcích, po tom všem.. Nejde to. Aspoň ne mě. Třeba, že tohle ty si teď přeješ, zapomenout na mě. Taky je to možnost a určitě bych to pochopila, v tom případě už tě nikdy nebudu otravovat, nikdy, jestli je to to, co si přeješ. Chci odčinit tu bolest co jsem ti způsobila, i když já taky vytrpěla své, to mi můžeš věřit, ale o to nejde. Jde tady o tebe..“
Najednou se zarazila - nevěděla jak pokračovat. Najednou jí to všechno, co právě řekla připadalo hrozně dětinské, bezvýznamné a slabé. Slabé v porovnání s tím, co prožívala. Ale trošku se jí přece jen ulevilo, řekla aspoň něco, to nejdůležitější..
Zadívala se na něj pátravým pohledem a čekala. V tichu uplynulo několik málo minut než promluvil – vůbec poprvé za celou tu dobu. Jeho hlas zněl kupodivu klidně a vyrovnaně, po nějaké výčitce v něm nebylo ani stopy.
„Víš, ty za nic nemůžeš. Za to všechno můžu já. Za všechno. Nikdy se to nemělo stát, nikdy jsem se do tebe neměl zamilovat.. Ale moje největší chyba spočívá v tom, že jsem ti to řekl. To se nikdy nemělo stát, měl jsem své city k tobě ovládnout, nedovolit jim, aby mě pohltily. Vlastně ani pořádně nevím co se to ve mně zlomilo, vím jen, že mi najednou došlo, že můj vztah k tobě je najednou daleko hlubší, hlubší než přátelství.. A pak mi to nějak zapadlo do sebe a já si uvědomil, že jsem se zamiloval. Do tebe.“
Zmlkl a pohlédl jí do očí, rychle uhnula pohledem ,ale nic neřekla. Pokračoval tedy dál : „Od té doby, co mi to došlo se mi někdy, když jsme spolu byli venku, zdálo, že i ty ke mně cítíš něco víc. Teď už vím, že to byly jen výplody mé fantazie. Omlouvám se, že jsem ty city v sobě neudržel a málem tak zničil naše dlouholeté přátelství. To bych si nikdy neodpustil, jen doufám, že mi dáš ještě šanci. Šanci to všechno napravit, pokud už není pozdě..
Omlouvám se ti za všechno, co jsi zkusila, ale já.. Prostě.. Já.. Nemohl jsem si pomoct a byl jsem zklamaný tvou odpovědí. Myslel jsem si, že by jsme spolu mohli být šťastní. Mýlil jsem se – teď už to vím. Odpusť mi mou troufalost a to, jak jsem věřil sám sobě. Zajímal jsem se jen o sebe, o to, co je nejlepší pro mě a prostě jsem ti to oznámil. Nemyslel jsem na to, jak to přijmeš ty, jsem sobec.
Promiň, že jsem se k tobě za celou tu dobu co jsi tu, choval tak hnusně. Pořád jsem byl, nevím. Snad naštvaný a zklamaný, ale potom jsem začal přemýšlet. O tom, proč vlastně jsi tu, pak jsi mi to sama pověděla a mně najednou všechno došlo, došlo mi všechno to, co jsem ti právě řekl. Je toho tolik, za co se ti chci omluvit, ale omluva nestačí, nevím, co mám dělat, abych to odčinil..“
Sklonil hlavu a upřeně se zadíval na zem, čekal. Čekal, co mu poví. Záleželo na ní, rozhodnout se musela ona, on jí všechno řekl..
Zadívala se na něj, otevřela pusu, ale nevěděla, co by měla říct. Tak ji to zaskočilo. Dívala se na něj, v očích se jí zračil údiv a v hlavě už svítající pochopení. Nezlobí se na ni, bere vinu na sebe – to se jí sice nelíbilo, ale to teď neřešila – teď pro ni bylo důležité jen jedno – není uražený, chce se s ní bavit dál. Bylo to jako předčasný vánoční dárek, který si moc přála. Bylo to. Zkrátka úžasné..
Jen se k němu vrhla a sevřela ho v objetí – tentokrát se jí nevytrhl. Do ucha mu zašeptala : „Vím, už to nech být, už se to nestane. Nikdy bych tě nechtěla ztratit.“ Nic neříkal, jen ji sevřel ještě pevněji a ona byla šťastná. Šťastná po těch dnech, které jí připadaly dlouhé jako několik let..
Nakonec mu pověděla o starosti, kterou má jeho táta, a tak se vydali ruku v ruce ven z lesa. Když vyšli, odjistila kolo a vedla ho vlevo, zatímco po její pravé straně kráčel on. Už se zase normálně bavili a vše bylo skoro jako dřív. Proč skoro? Klaudie měla hned dva důvody proč si to myslet. Za prvé se stále ještě cítila poněkud trapně po celé té události, a to i přesto, že věděla, že on je na tom stejně. Byl stále ještě nezvykle odtažitý, nikdo jiný by to na něm nepoznal- to viděla jen ona jediná.
Ovšem rozpaky teď musela odhodit stranou, protože se plně potřebovala soustředit na jinou věc. Stále ještě mu totiž nepověděla o tom, co se událo u něj doma. Vůbec nic netušil a ona nevěděla, jestli má to smutné oznámení přenechat na jeho otci, nebo ho varovat předem. Nakonec se rozhodla, že to nechá v jejich rodině, má právo se to dozvědět od opravdového člena jejího člena.
Konečně došli až k brance jeho domu, kde se rozloučili s tím, že Klaudie Kubu pozvala k nim na svačinu. Dělávali to tak celkem často a v pozváních se pravidelně střídali, i když vždy, když byla Klaudie u nich doma, jeho mamka byla pravidelně někde pryč. Nijak to neřešila, myslela si prostě, že prostě není ten správný typ na návštěvy..
Nejprve ho chtěla pozvat na oběd, ale pak si uvědomila, že to ještě asi bude roztřesený z té zprávy, kterou se má každou chvíli dozvědět, a chtěla mu dopřát čas. Nebyla si jistá ani tím, že přijde na tu svačinu, ale chtěla, aby věděl, že je u nich stále vítaný..
Pak Jakub, který pozvání – zatím nevědomky – přijal, odešel a jí najednou dělalo jedinou společnost její kolo. S povzdychem se vydala domů. Uklidila kolo a vešla do předsíně. Pohlédla na hodiny a udiveně zamrkala, aby si byla jistá, že vidí opravdu správně – hodiny ukazovaly pět minut po půl desáté. To tam byla tak dlouho?
Nakonec nad tím jen mávla rukou, vždyť na tom přece nezáleží – hlavní přece je, že to nebylo zbytečné. Má zpět jeho přátelství, má zpět člověka, na kterém jí záleželo ze všech nejvíc, a to pro ni bylo nejpodstatnější a nejdůležitější.
Náladu jí nezkazil ani její otec, který se na ni utrhl sotva přišla. Musela si vyslechnout průpovídku ve stylu, že ani nedala vědět kam jde a kdy se vrátí. Poslouchala však jedním uchem a druhým to pouštěla ven. Co jí zaleželo na tom, že se na ni zlobí? Nic nechápal, nechápal co se v ní právě děje – nechápal tu vlnu štěstí, která ji zalila. Na všechny jeho řeči jen mlčky pokorně přikyvovala a nakonec mu řekla, že už se to nikdy nestane – pak odešla do svého pokoje.
Tam si stoupla před nástěnku, na které měla všechny ty fotky, jednu po druhé je sundala. Pak došla ke svému šuplíku, kde vzala jiné, novější fotky a fixy. A začala připínat, lepit a psát, pod každou fotku si napsala komentář, co ten den dělali, kde byli, čemu se spolu smáli.. Napsala toho hodně, ale přesto to nebylo všechno. Něco už zapomněla, něco se jí tam už prostě nevešlo..
Ale jestli přijde, chtěla mu to ukázat, aby mu dokázala, že je to vše jako dřív, že v ní má oporu. Jen těžko hledala ta správná slova k tomu, aby ten pocit popsala, ale cítila to tak, to bylo nejdůležitější.
V půl jedné si odskočila na oběd, na kterém tátovi oznámila, že Kubu pozvala k nim – nic nenamítal, už si zvykl na jejich věčné přátelství a nerozlučnost..
Pak se opět vrátila do svého pokoje a obdivovala své dílo, ještě mu musí povědět, aby tam něčím přispěl i on, ale ne teď, až bude vhodnější doba. Pochopitelně.
Povzdychla si, co teď asi dělá? Už mu to jeho otec řekl? Určitě mu to řekl, věřila, že doktoři nezklamou. Nesmí. Ani nechtěla myslet na nejhorší, sama sobě teď vynadala za to, že ji to vůbec napadlo. To je přece pošetilé, jistěže se nic nestane, vše bude dobré – vždyť lékaři jsou učení a vyškolení, poradí si s tím..
Ani nevěděla jak se to stalo, ale najednou byly tři hodiny – čas, kdy se u nich běžně podávala svačina. Asi se na dlouhou dobu zamyslela nad osudem Jakubovy maminky, než aby vnímala čas. Přestože se s ní nikdy dlouho neviděla a moc ji neznala, měla ji ráda. Rozhodně si nic takového nezasloužila, ani ona, ani její manžel a ani její syn..
Uslyšela zvonek. Rychle vyběhla ze svého království, aby otevřela dveře. Stál tam on, ale skoro by ho nepoznala. Jeho tvář se změnila. Místo obvyklého nezbedného úsměvu v ní měl výraz hlubokého šoku. Bez pořádného pozdravu vešel dál. Zavřela dveře a oba mlčky došli do jejího pokoje. Sedli si na postel – když promluvil a hlas se mu poněkud třásl: „ Moje máma, ona je…“ Nedokázal to doříct, zradil ho hlas..
Klaudie smutně přikývla: „ Já vím, je mi to líto.“ Když se na ni nechápavě podíval, dodala : „ Viděla jsem to z našeho okna, a hned jsem se vydala za tebou k vám, ale nebyl jsi tam..“.. Přikývl a zadíval se do země.
„Víš, já vím jak ti asi je, prožívala jsem to samé, jenže mojí mámě už nebylo pomoci, tvojí určitě ano. Určitě přijeli včas. Oni si už poradí, jsou na to přece vyškolení, jsou to odborníci, ví co mají dělat. Bude to v pořádku.“
Podíval se na ni a v očích se mu sice zračila vděčnost, ale nic neříkal. Poznala, že se o tom nechce bavit, proto změnila téma a ukázala mu nástěnku. Mohlo to ale klidně být i něco jako jejich soukromý oltářík. Byl z toho nadšený, obdivoval její nápad a ihned se zapojil do posledních úprav a psaní. Vžil se do toho natolik, že zcela zapomněl na své problémy a toho právě chtěla docílit.
Asi po půl hodině přišel do místnosti její táta se svačinou, na kterou ti dva úplně zapomněli. Svačili a stále se bavili, všechno bylo jako dřív. Vše bylo zapomenuto. A zhruba po další hodině mu zazvonil mobil. Zvedl to a ona se dívala na něj jak mluví, a čím déle mluvil, tím byla jeho tvář rozzářenější.
Nakonec jí řekl, že už musí domů, že pojedou s taťkou do nemocnice na návštěvu. Konečně ji mají povolenou, i když sotva na pár minut. Ale operace, která proběhla ihned po jejím příjezdu se podařila. Bude sice teď nějakou dobu ještě v nemocnici, brát léky a chodit ne nejrůznější vyšetření, ale už nikdy to nedopadne takhle. Tomu zabránili..
Rozloučili se a Kuba odešel. Osaměla se šťastným úsměvem na rtech. Bylo to dokonalé, vše bylo zase v pořádku. Vše je vyřešeno a ona se už vyvaruje tomu, aby tohle kdykoli prožila znovu. Bylo to moc náročné, vyčerpávající, i když.. Pomyslela si, že ten šťastný konec za to stojí.
Život je zvláštní, s touhle myšlenkou se vrátila zpět do pokoje, kde usnula a zdál se jí sen, ve kterém volně létala hvězdným nebem a nikde nebyly žádné překážky. Jen ona a ta volnost.. Jen ona.. ??.. Rozhlédla se, a skutečně. Tam za ní se právě odkudsi vynořil Kuba. A byli tam spolu a usmívali se vstříc nové budoucnosti.. A nebe jim patřilo, nebyl nikdo jiný, nic jiného, jen oni. Nerozluční..