Kráska a zvíře

„...pudeme na procházku?“ Dobře jsem věděla jakou vlnu radosti vyvolám touhle krátkou větičkou. A taky že jo. Náš pes dostál svým zásadám a během tří vteřin jsem ho viděla zběsile se řítit ze schodů. O několik málo okamžiků později už kolem mě nedočkavě poskakoval, třesa se radostí tak, že bylo téměř nadlidským výkonem zapnout mu okolo krku vodítko, aniž bych ho při tom neuškrtila. Nicméně povedlo se a my mohli společně vyrazit na pravidelnou procházku.
V noci pršelo a náš pejsek, přestože nedávno ostříhaný, je úžasným magnetem na bláto a vůbec nečistoty všeho druhu. Původně jsem měla v úmyslu udržet ho v průběhu procházky na chodníku, aby zůstal alespoň trochu čistý, ale když jsem viděla ty jeho nešťastné oči, mlčky mě přemluvil a já mu přestala bránit v radostném poskakování trávou, záhony, křovím a podobně. Po krátké chvíli už vypadal o dost jinak, než když jsme opouštěli dům. Urousané chlupy mu nevzhledně visely po celém těle a zdál se být značně podvyživený. Kdejaký pyšný chovatel by zaplakal... Svou image kanálové příšery dovedl k dokonalosti, když se rozhodl dopadnout holuba opodál pijícího z louže. Ačkoli se obvykle blátu a vodě vyhýbá, tentokrát byl lovecký pud přeci jen silnější. Bez rozmyslu se vrhl střemhlav do špinavé vody. Zklamalo ho, že mu opeřený nepřítel stačil uletět.
Tahle drobná prohra ho však netrápila dlouho. V té chvíli se totiž na rohu ulice objevila jakási psí dáma. Drobná načesaná slečinka na růžovém vodítku. O několik vteřin později se zjevila i její majitelka. Starší paní mi okamžitě někoho připomněla. Jenom jsem nebyla s to vybavit si koho. Možná bych si i vzpomněla, ale nebyl čas. Psí slečna totiž toho mého šílence zaujala natolik, že se za ní bleskurychle rozběhl a pokud jsem chtěla předejít jeho uškrcení, musela jsem chtě nechtě za ním. Přestože na dálku vidím bez brýlí dost špatně, už po pár krocích mi bylo z výrazu paničky jasné, že jí naše řítící se dvojice není zrovna moc po chuti. Právě naopak, už ze značné vzdálenosti její zmalovaný obličejík prozrazoval nechuť, odpor a strach z toho špinavého bláznivého tvora, co se nebezpečnou rychlostí přibližoval k jejímu miláčkovi. O mně asi nesmýšlela o moc líp. Štítivě si svou načesanou chloubu přitáhla až pod nohy a povzneseně pronesla větu, kterou mě nebetyčně urazila. Z jejích úst nabroušeně zaznělo: „Aninko nech to, je to fuj!“
Snad bych byla i ochotná přenést se přes označení mého pejska urážlivým výrazem „fuj“. Plně jsem si uvědomovala, že s jeho momentální vizáží to nebyla až tak nemístná urážka. Ale čím mě ta protivná ženská naštvala mnohem víc bylo označení „to“! Jak se opovážila! To, že můj drobeček zrovna nevypadal, jako by opustil dveře psího salónu ještě nemusí znamenat, že ho bude kdejaká nafoukaná panička nazývat věcí.
Obyčejně bych zkrátila vodítko a čisťounká psí dáma by zůstala nedotčena. Ale tentokrát jsem pejska nechala, ať si ji nejdřív trošku očichá. Paní se na mě povýšeně podívala a řekla „Vemte si toho psa pryč, my totiž čekáme štěňátka!“ Div jsem nevyprskla smíchy. To „my“ tady bylo opravdu na místě. Se svou postavou totiž majitelka fenečky vypadala mnohem více těhotně než její maličká svěřenkyně. Jejímu gigantickému obvodu pasu se mnohá nastávající maminka ani vzdáleně nepřiblíží... Měla jsem hodně co dělat abych potlačila drzou poznámku „Vážně a nejste na to trochu stará?“ Nakonec jsem se ale ovládla.
Už jsme byli na odchodu, když ta nepříjemná ženská ještě, snad aby mě tím naštvala nebo co, podotkla: „A s papírama! A zahraničním rodokmenem!“ Na to, prohlašovat o tom mokrém špinavém nic u mých nohou to samé a vysloužit si tím její úsměšky, jsem skutečně neměla náladu. Ale v duchu mě hřálo u srdce, že bych se na podobné ctnosti svého pejska mohla s klidem odvolávat také. A naopak jsem cítila jisté zadostiučinění, že nemám potřebu to všude hlásat do světa...
Když se ta nafoukaná ženština otočila a hrdě pohodila hlavou, konečně mi došlo, koho mi hned na první pohled připomněla. Paní Kadrnožkovou z Macha a Šebestové... Ta podoba byla naprosto evidentní.