Vinná bez viny.

Do ticha noci zapraskala kovová konstrukce. Zhruba pětadvacetiletá dívka se převalovala na rozvrzané železné posteli, zřejmě nemohla usnout. Dlouhé hnědé mastné vlasy měla rozházené po zašedlém polštáři a byla přikryta slabou dekou. Šedomodré oči pozorovaly pavoučka, který si v rohu chladné neútulné místnosti spřádal síť. Dívka přemýšlela nad tím, jaké by to bylo být takovým pavoučkem.
,,Ty se máš,“ šeptala dívka do ticha, ,,takový maličký tvor, který se snaží přežít. Splétáš si své krásné stříbrné sítě do kterých lovíš oběti. A když se ti někde nelíbí, můžeš utéct jinam...“
Dívka si vzdychla. Vstala a přešla k jedné ze zdí, kde bylo vysoko nahoře zasazeno zamřížované okénko, jediný zdroj čerstvého vzduchu. Stála před tou zdí několik minut než se obrátila a opět ulehla na postel.

/Vešla do domu a viděla svého přítele, jak se hádá se služebnou. V jeho ruce se zablýskl nůž, který se ve vteřině zabodl do ženy. Jednou, dvakrát, třikrát - žena se zhroutila k zemi.
,,Ne!“ dívka se vrhla k ležící ženě a snažila se nahmatat puls. Žádné stopy po životě.
,,Proč jsi to udělal? Proč?!“
,,Něco ti povím, lásko. Několikrát jsme spolu spali, čekala dítě o kterém tvrdila, že je moje a začala mě vydírat. Nemám čas na nějaký hysterky, který si udělaj parchanta s kdejakým obejdou a potom to sváděj na mně. Musel jsem nějak zakročit.“
,,To... to snad ne! Ne, to neni možný, ne...!“
,,No, miláčku je čas zavolat policii.“
Muž se otočil k telefonu, ale dívka ho chytla a vytrhla mu nůž z ruky.
,,A co si myslíš, že jim řekneš? Půjdeš do vězení!!!“
Ale to už muž vytáčel číslo. Dívka se na něj pořád dívala jako ve snu.
,,Policie? Dobrý den, chci nahlásit vraždu v Jetelové ulici 56. Moje přítelkyně tu ubodala služebnou. Ano, dobře, nashledanou.“
,,Cože? Já jí neubodala! Ty jseš vrah!“
Výsměšně se jí podíval do očí: ,, A myslíš, že budou věřit řediteli nejbohatší firmy ve městě nebo dceři kriminálníka?“.../

Dívka sebou na posteli trhla. Byla zpocená a v očích měla skelný výraz, pořád měla před očima ten úšklebek. Schoulila se ke stěně a vyděšeně se dívala na druhou stranu místnosti.

/,,Má přítelkyně neměla naši služebnou nikdy ráda. Možná si myslela, že je krásnější než ona a když se dozvěděla, že je těhotná, tak jí zřejmě popadl vztek. Už dlouho jsme se totiž snažili o dítě...“ Muži vstoupily do očí slzy.
,,Já jí opravdu miluju, ale spravedlnost je spravedlnost.“/

Dívka se otřásla, možná zimou, možná nechutenstvím. Pavouček utekl okýnkem ven.

/Všichni čekali na rozsudek. Soudce si vyžádal klid a pronesl: ,,Obžalovaná se odsuzuje nadosmrtí v plném rozsahu viny.“ Soudcovské kladívko trest potvrdilo. Ostraha odvedla drobnou čtyřiadvacetiletou dívku do vězení, které se stalo jejím doživotním domovem./

Cela se naplnila vzlykotem. Byl zmařen další nevinný mladý život.