Marja

Marja

„Sestro, sestro“, křičí paní Nováková. „Mně se chce čurat.“ Marja ji chce posadit na gramofon, ale zjišťuje, že paní Nováková už se počurala.

Marja je silná a obratně manipuluje pacientkou. Jiné kolegyně na převlékání zavalité stařenky volají Viléma.

Paní Nováková tvrdí, že má hlad. Dožaduje se večeře.

„Vždyť jste před chvílí obědvala! Podívejte, ještě tady máte na posteli zbytky od karbanátku!“

„Ten jsme měli včera“, ujišťuje paní Nováková. „Dneska jste mi vůbec nedali najíst.“

Žádná z Marjiných svěřenek toho nespořádá tolik, co paní Nováková. Jenže Marja tu slouží už dva roky a ví, že nemá cenu se hádat. Paní Nováková nemá přehled o své konzumaci potravy a vyměšování, nemá ponětí o čase.

Podle sestry Konsoláty duše pacientů odcházejí po smrti do nebe. Marja se denně modlí a věří v Pána boha, ale často má dojem, že duše paní Novákové se scvrkává jako sušená švestka, nebo naopak se rozptyluje do neznámého prostoru.

Marja je velmi zručná v zacházení s chátrajícím tělem. Lépe než jiné ošetřovatelky je dokáže omývat a svýma citlivýma rukama dovede na chvíli zbavit lidi bolesti. Neví si však rady se svými pochybnostmi. Co si má Pán Bůh počít s těmi bludnými dušemi, zmatenými, popletenými? Instinkty zvířat jsou ve srovnání s nimi vrchol moudrosti.

Proč Pán Bůh dopouští takové zpustošení ducha? A pak že by si dal zase práci s jeho obnovou? Nač to všechno?

Marja si ve zdejší nemocnici odpykává zbytek trestu za zabití svého domácího. Je velmi vděčná sestře Konsolátě, že jí dala důvěru a zaručila se za ni. Stoprocentně pochopila, jaká změna se udála s čečenskou imigrantkou: Konsoláta je renomovaná psycholožka. Systematicky vede Marju k pokoře a trpělivosti, ale Marjina vznětlivost nemá s možností nového trestného činu nic společného.

Dívčina prudkost je ostatně spíš plus ve společnosti zlodějek a prostitutek. Jeden výhružný pohled stačil – a bylo naprosto jasné, že si na ni nikdo nesmí nic dovolit. Prošla peklem, ale získala si respekt spoluvězeňkyň. Naučila se dokonale česky. Rozlišuje, která slova bude používat ona, a které výrazy jsou nepřijatelné.

„Markétko“, ozývá se z pokoje paní Novákové. „Dejte mi aspoň rohlík. Mám hlad.“ S povzdechem vyhledala Marja v kuchyňce zbytky vánočky, nalila do hrnečku mléko a nese to paní Novákové. Není ráda, že se na chodbě málem srazila se setrou Konsolátou a musela vyslechnout poučení, že čím víc bude paní Novákovou krmit a napájet, tím víc plen bude vyměňovat, a nikdy se nezastaví.

Konsoláta ostatně šla za Marjou záměrně. Potřebuje ji na postraumatologickém oddělení. „Mám pro Vás velice náročný úkol. Potřebují Vás pacienti, co po autohavárii utrpěli těžký úraz… je to bolestné z plného zdraví přejít do situace invalidy… „Bude mi jich víc líto“, podívala se na ni Marja smutnýma černýma očima. „Vy to zvládnete“, ujistila ji sestra Konsoláta, a Marja poznala, že je rozhodnuto. Dokončí dnešní směnu tady, a zítra nastoupí na poúrazovce.

Večer se pak ve své cele jako každý den v myšlenkách vrátila k domácímu, kvůli kterému je tady.

Ještě mnoho dní ve vyšetřovací vazbě byla přesvědčena, že se tomu tyranovi stalo právem. Vztekala se pro těch pár let života, která ztrácí kvůli hnusnému dědkovi. Mrzelo ji ten to, že se neovládla. Vždyť od malička si při pohledu na jakéhokoli brouka říkala: „Kouše? Nekouše. Žere látky nebo mouku? Nežere. … Tak ať si žije. „A nechala ho odlézt. A na starce, kterého stačilo odstrčit, vzala kladivo. Byl to vlastně takový neškodný hovnivál. Měla ho nechat, ať si valí svou kuličku, a jít pryč.

Za těch pár let ve vězení, zejména pak po dobu služby v nemocnici, si stále víc uvědomovala, jak každé stvoření lpí na své existenci. Ať je to bytost sebevíc oslintaná a pokakaná, proležená a rozbolavělá. A tak se v ní zrodila vášeň zbavovat tyto ubožáky marastu, přinášet jim úlevu. Když byl pacient čistý, natřený hojivým balzámem, načesaný – a ona mu při manipulaci způsobila co nejmenší bolesti – nacházela v tom jakýsi způsob očisty i pro sebe, dá se říct zatímní smysl života.

Vyhovovalo jí, jak jsou ti lidé zaujati sami sebou, a že jim nemusí o sobě nic povídat. Její čistá, jemná tvář a úžasně tvarovaná postava vyvolávaly v pacientech představu anděla. Co je krásné, musí být přece taky dobré. Stačilo jim, když si našla čas je poslouchat. Každý den obvykle stejné historky a stížnosti. Učím se česky, zdůvodňovala si svou neutuchající pozornost.

Jak se tak blížil den, kdy bude propuštěna na svobodu, stále častěji si kladla otázku, zda vůbec ještě touží z Čech odejít. Kam vlastně? Když ještě sloužila u domácího, vzpomínala neustále na Igora. Na toho lumpa, co ji sem vypravil, nechal si od ní posílat dolary – prý na budoucí společnou domácnost – a pak se oženil s dcerou místního mafiána. Dověděla se to čistě náhodou pár dní předtím, než praštila domácího kladivem. Nechtěla to přiznat ani sama sobě. Ale domácí zřejmě zaplatil za Igorovu zradu.

Na posttraumatologickém oddělení měli opravdu co dělat. Po hromadné autohavárii, kterou zavinil opilý řidič, přivezli z operačního sálu jejího starého známého, juristu doktora Svitáka. S oběma nohama amputovanýma ke kolenům.

Když ho Marja poznala, zbledla a roztřásla se po celém těle. Utekla z nemocničního pokuje do skladu, posadila se na igeliťák s prádlem, a s obličejem ve dlaních plakala jako malé dítě. Zrovna tomuhle se to muselo stát! Takový mladý, a hodný! Ona, Marja, byla jeho první případ. Nijak mu jeho práci neusnadnila! A přece dělal, co mohl – dostala jenom osm let! Za vzorné chování bude propuštěna o dva roky dříve… ale jaký to má všechno smysl! Pošlou ji zpátky do Čečny. Tam aby si svůj vztek a zoufalství vybila na Igorovi. A zas to odnese jiná ženská, která za nic nemůže.

Co teď bude s Marjou? Co bude s doktorem Svitákem? Tupě zírala z okna skladu, a cítila se být v koncích. Dveře se otevřely a vešla sestra Konsoláta. Měla Marju přísně napomenout, ale místo toho jen úsečně poručila: „Tak jo. Zvednete se a půjdete za pacientem, co se na jipce probírá po amputaci z narkózy. Posadíte se k němu a až do odvolání jste zproštěna všech dalších úkolů. Pro vaši informaci: Dostavili se za ním jenom rodiče. Jeho snoubenka vzkázala, že odjíždí se skupinou přátel na dávno zaplacenou dovolenou. Tohle by se zatím neměl dozvědět. Vidíte, že Vám stoprocentně důvěřuju a spoléhám na Vás.“

Marja vstala, přešla k umývadlu a rychle si omyla obličej.
„Spolehněte se, sestro Konsoláto. Neodejdu od něj“

První, co tedy doktor Sviták spatřil po svém probuzení, byla jemná Marjina tvář s účastnýma černýma očima. „Anděl“, napadlo ho. „Asi mě bere do nebe.“ Anděl mu ovšem připadal nějak známý.
Marja se pokusila o úsměv. Vyšlo to tak napůl. Polkla naprázdno a přiškrceným hlasem promluvila: „Konečně Vám, pane doktore, můžu poděkovat za to, co jste pro mě udělal…Ono mi to totiž dlouho nedocházelo, a pak už jsem neměla možnost…“

Doktor Sviták rychle nabýval vědomí. „Pěknej anděl,“ pomyslel si. „Čertice je to. Ta mi dala tenkrát zabrat…“

„Jak už je to dlouho, co jsme se neviděli?“ zeptal se nahlas.
„Už skoro šest let,“ povídá Marja. „Pomalu mi to bude končit. Prý mě brzy propustí za vzorné chování.“

„Tak to mám fakticky radost,“ doktor Sviták na to. Pak si ale všiml bílé přikrývky přes celou postel a že dostává infuzi a vůbec – že s ním ledacos není v pořádku.

Zachmuřil se. „Co se to se mnou stalo, Marjo?“
Dívá se do krásných očí s dlouhými řasami. Proti Marjině vůli z nich po tvářích stékají slzy.

„Pán Bůh nás zkouší, co vydržíme,“ odříkává Marja oblíbené rčení sestry Konsoláty: I když by raději nahlas vychrlila všechny čečenské, ukrajinské i ruské nadávky, které si na svém putování osvojila.

Místo toho brečí jako malé dítě.

„Takhle tě, holka, ještě neznám,“ konstatuje doktor Sviták. Nemáš nějaký kapesník?“
Marja poslušně loví kapesník ze zástěry, a doktor Sviták si uvědomuje, že je účastníkem nějakého pěkného průšvihu, jenž mu přijde nejspíš řešit. Začíná mít pocit mužné převahy a vyvstává v něm takový ten ochranitelský reflex. Natáhl k Marje ruku a chce ji pohladit. „Ležte kKlidně,“ napomenula ho Marja. Uchopila jeho ruku a v návalu soucitu ji políbila.

Svitákovi je najednou nějak mdlo. Všechno je jaksi zmatené, bláznivé. Měl by spát. Odpočinout si a probudit se do normálu.

Jenže Marja se rozmluvila a vypráví a brebentí, co ji jen napadlo. Sviták ji poslouchá, ale jeho advokátská opatrnost ho nabádá k úvahám, nač to všechno, a paralelně se rozpomíná. A tak se nakonec společně dobrali ke skutečnosti a k pravdě. Dopadlo to tak, že si pobrečeli oba. Sviták se od Marji dověděl, že tu za ním byli rodiče. O přítelkyni jí řekl sám od sebe, že se už před měsícem rozešli. Jen to tátovi a mámě zatím neřekl. Máma se totiž těšila na svatbu, zatímco Evička už měla delší dobu jiného kluka. Zamyslel se. „Tak byla holka vlastně předvídavá. Teď by jí to asi bylo trapné se se mnou rozcházet.“

Sestra Konsoláta si nakonec musela pro Marju přijít. To už byli oba mladí lidé mnohem klidnější a na oba dva šlo spaní. Konsoláta jim neprozradila, že dokonce několikrát během jejich živého rozhovoru střídavě nahlížela pod závěs ona, nebo Svitákovi rodiče, ale všichni svorně usoudili, že Marja je teď pro advokáta ta nejlepší společnice.

Následujícího dne ještě před společnou ranní modlitbou měla sestra Konsoláta s Marjou vážný rozhovor.

„Já vím, Marjo, že jste chtěla vstoupit k nám do kláštera. Já sama jsem se chystala, že Vás k tomu připravím. Máte soucitné srdce a předpoklady stát se vzornou sestrou boromejkou.

Potíž je v tom, že jste cizinka. Po svém propuštění se musíte vrátit do Ruska, a teprve pak by začalo dlouhé, složité, a kdo ví, zda úspěšné jednání o Vašem návratu. Kdybyste měla naše občanství, je situace úplně jiná. Ale jak je získat? Kvůli tomu nejjistějšímu způsobu jste se dostala do maléru…“
„Kdybych se vdala, stejně se nemůžu stát řádovou sestrou,“ poznamenala Marja hořce.

„Mám radost, že jste bystrá a chápavá dívka. Proto můžeme přejít rovnou k věci.

Vy, Marjo, jste příliš vášnivá. Příliš živá, plná touhy po rodině a po dětech. Marja sebou nesouhlasně trhla.

„Prosím Vás, nic si nenamlouvejte. Tohle není jenom Váš problém. Mně snad můžete věřit. Já a všechny moje sestry si někdy procházíme takovou krizí. I když náš řád je ještě hodně otevřený, jsme stále ve styku s lidmi, máme víc volnosti než sestry přísných, kontemplativních řádů… Já se Vás chci zeptat: je tak velký rozdíl mezi obětavou péči o mnoho pacientů a mezi soustavnou, láskyplnou starostlivostí o jednoho postiženého člověka? Mimochodem – kdyby to byl někdo, kdo pro Vás hodně udělal a koho byste za to dokázala milovat?.... Mimochodem, doktor Sviták Vás má opravdu rád. Nejsem slepá… Kromě toho, že přišel o nohy, je naprosto v pořádku. Může mít děti. Uživí rodinu… Dnes už dokážou vyrobit takové protézy, že člověk s pevnou vůlí se na nich naučí chodit tak dobře, že lidé ani nic nepoznají…

Vidíte, Marjo, tady se stalo něco, čemu Vy nechcete věřit, ale já vím, že to tak je. Pán Bůh řídí naše osudy. Dosud jste byla doktoru Svitákovi vděčná jen Vy. Teď bude vděčný taky on Vám. Co chcete lepšího pro společný život než vzájemnou lásku a vděčnost?

Přestaňte už plakat. On se z lásky k Vám brzy uzdraví. Zas bude chodit. A všechno zlé, co se stalo, je odčiněno. Nebojte se. Pán Bůh vám oběma pomůže. Vy nám tady můžete dál pomáhat. Jste už naše, a nikdy se neopustíme.