The end...?

Tak tedy konec, definitivní. A já ani nevím proč. Co jsem mu udělala? Marně jsem si snažila vybavit něco, čím bych mu mohla ublížit nebo ho naštvat, něco, co by ho vedlo k rozhodnutí vyškrtnout mě ze svého života. Ač nerada, musela jsem si přiznat, že jsem se v něm spletla.
Poznali jsme se na střední. Pamatuji si ho hned z prvního dne. Nevím, čím mě okouzlil, ale měl v sobě něco, čím mě přitahoval. Byl hodně komunikativní, takže za pár týdnů už znal skoro celou školu. A půlka holek ho platonicky milovala. On toho také dost využíval. S žádnou to moc dlouho nevydržel.
Do pololetí to byl prostě jenom kluk, který se mi trochu líbil a který mi připadal strašně vzdálený. Jenže pak dostal kouli z matiky na vysvědčení a musel to do konce roku vytáhnout, aby ho nevyhodili. A protože mně matika šla, tak jsem ho začala doučovat. Asi to byla chyba. Neměla jsem si to vůbec pouštět do života, ale stalo se. Postupně jsme se sbližovali a já se do něj samozřejmě zamilovala. On o tom snad nevěděl. A já jsem ani nechtěla, aby to věděl. My dva bychom stejně neměli šanci. Věděla jsem to, ale přesto jsem se kvůli němu občas trápila. Tu pětku do konce roku vytáhl, s mojí pomocí.
Pak přišel druhák. On vymyslel, že se mnou bude na matiku sedět místo mojí kamarádky, abych mu to mohla vysvětlovat rovnou. Nápad to byl sice dobrý, a já jsem byla šťastná, ale nakonec zjistil, že nemá cenu se namáhat, když to může všechno opsat. Takže to vypadalo tak, že většinu písemek jsem mu počítala já a hodiny jsme tak napůl prokecali. Neříkám, že mi to vadilo.
Třeťák probíhal v podobném duchu. Akorát jsem mu nepomáhala jen s matikou. Ale v jiných předmětech se nedalo tak snadno opisovat, takže se i něco naučil… A já ho milovala pořád víc. Nevím, jestli to už věděl nebo ne. Nejspíš jo. Asi zjistil, že mu nedokážu říct ne, že bych pro něj udělala skoro cokoliv. Vím, že to byla chyba. Ale prostě jsem si nemohla pomoct. Nechtěla jsem nic jiného, než abychom byli kamarádi, dobří kamarádi. Ale mé představy o kamarádství se s těmi jeho asi dost rozcházely. Možná jsem chtěla moc, nedokázala jsem se na to dívat tolik objektivně, ale chtěla jsem, aby pro mě byl kluk, který tu vždycky bude, když ho budu potřebovat, který by mě dokázal podporovat a podržet. A tohle bych mu byla schopná dát. Jenže on o to vůbec nestál. Nepotřeboval mě na nic jiného, než na to, abych ho protáhla školou.
Ve čtvrťáku jsme se spolu učili na maturitu a i když jsem si mohla tisíckrát říkat, že ho nesmím milovat, nebylo to nic platné. On už mezitím přestal střídat holky a měl přítelkyni, se kterou je doteď. Jak se blížila maturita, bála jsem se, že až odmaturuje, tak už se neuvidíme. Na jednu stranu jsem si ho ještě pořád idealizovala, ale na druhou stranu jsem si uvědomovala, jaký je ve skutečnosti. I když, spíš než uvědomovala jsem to věděla, ale nechtěla jsem si to připustit. Jenže se ke mně vždycky choval moc hezky, na to si nemůžu stěžovat. Ale právě tím, jak hezky se ke mně choval, jsem ho nedokázala přestat mít ráda.
Jenže on neudělal praktickou maturitu. Takže ho čekala v září. Byl dost smutný, což se není čemu divit. Nejdřív nechtěl přijít ani na maturitní večírek, ale nakonec ho kluci přemluvili. I když si myslím, že to bylo spíš jen gesto, že chtěl, aby ho přemlouvali. Plánovali jsme, že druhý den pojedeme do tábora, který nám propůjčili rodiče jedné, teď už bývalé, spolužačky. Původně se mi moc jet nechtělo. Měla jsem pocit, že to nedopadne dobře, ale on mě přemluvil. Slíbil mi, že mě odveze a bylo vidět, že o mnou přítomnost stojí… teda, aspoň se tak tvářil. Nevím, jestli to opravdu tak cítil. Každopádně tenkrát jsem nad tím nepřemýšlela a byla jsem šťastná. Nakonec jsem tam jela. No, že by to dopadlo nějak dobře, to se teda říct nedá. I když se nic strašného nestalo, tak mi zbyl takový smutný pocit. On se pořád trápil kvůli té maturitě a moc o tom nechtěl mluvit. Nevím, jestli jenom se mnou. Měla jsem pocit, že se mnou vůbec nějak nechce mluvit. Ale když jsem se ho na to ptala, tak to vždycky vyvrátil a převedl řeč jinam. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Docela mě to trápilo. Když jsme jeli zpátky, tak pršelo a počasí přesně odpovídalo mojí náladě. Seděla jsem vzadu za ním, protože s námi jela ještě jedna kamarádka, dívala jsem se ven a po tvářích mi stékaly slzy. Oni si toho nevšimli a já ani nevím, jestli bych jim to chtěla vysvětlovat.
Ale i když jsem měla pocit, že všechno skončilo, nebyla to pravda. Neudělal přece maturitu a potřeboval mě. Takže jsme se spolu koncem srpna zase začali učit. Prostě jsem se na něj nedokázala vykašlat. Možná jsem to měla udělat, ale záleželo mi na něm.
Pak úspěšně odmaturoval, oslavili jsme to a já si nějak nepřipouštěla, že bych ho už neměla vidět. Začala mi škola a měla jsem sama dost starostí. Ale vídali jsme se dál, chodil na naše srazy, i když ne tak často, ale já byla vždycky šťastná, když jsem ho viděla. I když jsem na něho už skoro nemyslela, vždycky, když jsem se s ním měla setkat, tak… já nevím, prostě jsem se na něj vždycky těšila.
Uplynul rok od doby, co jsme vyšli střední. Byli jsme s kamarády v hospodě a oslavovali moje narozky. Protože jsem se narodila o prázdninách, tak se to většinou slavilo s menším zpožděním, podle toho, jak jsme se sešli. Takže to bylo někdy začátkem srpna. Čekala jsem, že přijde taky. Vlastně jsme spolu nikdy moje narozky neslavili, protože jsme se nesešli. Dokonce mi to slíbil, ale s jeho sliby to bylo jak s aprílovým počasím. Nakonec stejně udělal jen to, co se mu hodilo, co chtěl. Takže jsem tomu moc nevěřila. Nebo spíš jsem si říkala, že nepřijde, ale pořád jsem čekala. Byli jsme celkem unavení, takže jsme šli domů asi kolem desáté. Samozřejmě nepřišel. Utěšovala jsem se tím, že mi to je jedno, že jsem to stejně věděla, ale bylo mi to líto.
Sotva jsem přišla domů, tak mi zvonil mobil. Byl to on, že je v té hospodě a nemůže nás najít. Cítila jsem v tu chvíli obrovskou beznaděj a bezmoc. Tak nakonec přišel… Řekla jsem mu, jak to je, popřál mi všechno nej a řekl, že to snad vyjde příště.
To příště ale netrvalo zas tak dlouho. Sešli jsme se zase s lidmi ze středí a on tentokrát opravdu přišel. A bylo to moc fajn. Kecali jsme a on se choval přesně tak, jak jsem vždycky chtěla. Probrali jsme spolu spoustu věcí a byl ke mně hrozně milý. Tohle bylo asi to nejhezčí setkání, které jsem s ním zažila. Škoda jen, že bylo poslední. Ne, že bychom se neviděli, ale už to nebylo tak pěkné.
Uplynuly dva roky od konce střední. Viděli jsme se asi ještě dvakrát. Ale tentokrát se se mnou vůbec nebavil. Poprvé ještě tak trochu ano, pořád se snažil tvářit jako že jsme kámoši, ale podruhé… to už se ani nesnažil. Seděli jsme v hospodě blízko sebe, ale téměř mě přehlížel. Dokázal to ale tak skvěle, že jsem to věděla jen já.
A teď? Teď tu sedím a přemýšlím, jestli ho ještě někdy uvidím. Nejspíš asi ne… Ale chtěla bych. Strašně bych chtěla vědět, proč to muselo skončit. Vážně nevím. Chtěla bych to slyšet od něj, ať už to bude jakkoliv bolet. Jenže toho se s největší pravděpodobností nedočkám. Škoda. Tahle si pořád říkám, co jsem udělala špatně… Možná, že nic a možná, že něco jo, nevím. Pořád doufám, že se ještě potkáme a já budu mít možnost se to dozvědět.