Déšť

Přitáhla jsem kolena blíž k sobě. Babí léto a mnou klepala zima. A aby taky ne, když venku padaly provazy deště. Chvíli jsem v posteli poslouchala bubnující kapky a stékající vodu z okapu, ale nakonec jsem marný boj o usnutí vzdala a sedla si na chodbu do křesla. „Copak, je ti zima?“ usmála se na mě vrátná, která seděla v hrubém svetru naproti mně. Přikývla jsem. „Víte, všude slibovali sluníčko, a tak jsem si na intr nevzala nic teplého. Aspoň, že mám bundu, když deštník zůstal doma ve skříni.“ Vysvětlovala jsem a snažila se co nejvíc zavrtat do krátké noční košile. Jako naschvál mi ze skleněné střechy nad námi kápla krůpěj vody přímo na krk. „Netěsní, no…“ usmála se omluvně vrátná a z kapsy vytáhla hrst bonbonů. „Děkuju…“ zašeptala jsem. Teplý čaj by v té chvíli bodl víc.

Probudila jsem se celá polámaná ze staré proležené matrace. Kolik studentek na ní muselo spát přede mnou? Choulila jsem se v peřině a s nadějí koukla k oknu. Za oknem však stále bubnovaly kapky a auta na silnici kolem sebe prskala vodu z kaluží. No nic, musela jsem si poručit a vylézt do té zimy. Vlhké kalhoty, letní topík a teňounká mikina mě v té chvíli nepovzbudily. Ještě že jsem nebrala sandálky, ale botasky. S bundou přes hlavu jsem vyrazila do deště. Štvali mě lidi v tlustých svetrech a s deštníky nad hlavou, ale moje blbost, mohla jsem s tím počítat. Ani v jídelně mě nečekalo nic teplého, vychladlý čaj, protože jsem přicházela mezi posledníma a rohlík s pomazánkou. Jak já nesnáším pomazánky!

Večer mě opět trápila nespavost. Noční vrátná se nade mnou slitovala a uvařila mi horký čaj a přinesla pár jablek. Byla jsem jí vděčná, vyhřátá po čaji jsem jí popřála pěknou dobrou noc a šla se zavrtat do peřin. V noci mě vzbudily majáčky hasičských vozů, pobíhající policisté po ulici a neustálé houkání sanitek. Co je tohle za chaos? Moje spolubydlící byla na nohou a chytala se za hlavu, kdo má v tom rámusu spát. Ráno jsme se dozvěděly, že se vylila řeka a zadní část naší ulice byla zaplavená, proto ten noční randál! A chaos nastal i mezi námi. Telefonáty s rodiči, pobíhání po škole, balení věcí, čekání na autobus. Rychlá evakuace. „Jen tady nebýt!“ Přál si každý… Někteří už měli domovy zaplavené, jiní si pěkně užívali na kopečkách, kde je voda neohrožovala. Jedna řeka ještě držela vodu ve svém korytě, takže stupeň ohrožení zatím nebyl nijak vysoký.

Seděla jsem nervózní v autě, byla jsem na cestě domů. Cesta, která normálně trvala půl hodiny teď trvala skoro hodinu, ze silnice byl jeden velký potok. Bouračky, hasiči, voda… Bylo to v jako jiném světě. Kde je vyprahlá země, sluníčko a prázdniny?

…

Konečně přestalo pršet a hlasatelé v televizích i rádiích hlásí radostné zprávy, že řeky klesají a nejsme v ohrožení. V tu chvíli si každý oddychne. Jsem ráda, že nemusím stloukat Noemovu archu, pustím si koledy, protože je to tu skoro jako v zimě, akorát chybí sníh. V myšlenkách jsem v atmosféře Vánoc, šťastná, že jsem a každý den můžu pohledět do očí lidí, které mám ráda a kteří mají rádi mne. Život je krásný.