Mít své místo

Šla ulicí, nevnímala dotěrné, zvědavé a občas i pohrdavé pohledy lidí. Zastavila se a zoufale se rozhlídla kolem sebe. Ano Vyčnívá to je tím. Nejenom svým sněhobílým oblečením, zasněným a bojácným pohledem, neposednými zlatými vlasy, ale hlavně tím že byla sama. Ano šla po ulici sama! Říkáte si „Co je na tom zvláštního?“, ale je na tom něco moc zvláštního. Nikde v celém městě nenajdete někoho samotného. Všichni mají k sobě někoho. Samoty se bojí a samotářů se straní, kdo je sám nemá šanci. Každý měl své místo kam byl zařazen a nikdy nesměl odejít. Výjimek se báli. Jen ji opustili ti, u nichž měla mít své místo až do konce. Ona nikam nepatřila, bloudila ulicemi sama, sama se dívala na západ slunce, sama plakala, sama řešila své problémy, sama sedávala v oblíbené kavárně… Pomalu došla na dětské hřiště. Stála jako každý den opodál a pozorovala jak si malé děti hrají, smějí se, piští, hádají se. Byli plní života „Maminko proč támhleta holčička stojí sama?“ Zatahala malá, copatá holčička za rukáv maminky. „Ale Sárinko to už není malá holčička. Stojí tam sama protože ji nikdo nemá rád“ vysvětlovala paní holčičce. „A proč jí nikdo nemá rád?“ vyptávala se dál zvědavě. „Protože se neumí smát. A ostatní nemají rádi smutné lidi, víš?“ „A maminko proč se neumí smát?“ „Já nevím. Ještě nikdo ji neviděl se smát. Víš co, zlatíčko? Nechceš se jí zeptat?“ Holčičce se rozzářily oči. Přikývla a rozběhla se k dívce. Ta ji pozorovala už delší dobu. „Ahoj, já jsem Sárinka a ty?“ dívku holčiččina spontánnost překvapila. Přijala nabízenou malou ručičku „Já jsem Lily“ potřásla malou ručičkou. Holčičce se rozzářily oči. „Proč se neumíš smát?“ vyhrkla dívenka. „Protože mi někdo moc ublížil, víš?“ „A kdo?“ holčička vytřeštila svoje modré oči. „Jeden pán a jedna paní.“ Odpověděla upřímně Lily. „ A proč ti ublížili?“ „Protože mě neměli rádi.“ „A proč? Protože se neumíš smát?“ „ Ne, právě proto,že jsem se uměla smát.“ „ Já to nechápu,“ pronesla bezradně se svěšenými ramínky a koukala nešťastně. Dívka jí váhavě položila ruku na rameno. „Já taky ne, z toho si nic nedělej,“ usmála se na holčičku. Ta se okamžitě rozzářila. “Víš, co si myslím? Že tě budu mít ráda!“ Lily se rozesmála. Sára byla štěstím bez sebe. Spontánně vyhrkla. „Mě taky děti nemají moc rády. Já totiž nemám tatínka ani bratříčka ani sestřičku. Co kdybys byla moje sestřička?“ Dívka se rozesmála. „Maminka by nebyla moc ráda!“ řekla se smíchem. Děvčátko však nečekalo a běželo k mamince. Všechno jí vybrebentilo. Maminka se sice usmívala, ale dívence vysvětlovala: “To nejde zlatíčko. Lily má určitě taky nějakou maminku, která ji má moc ráda.“ Zvedla zvědavý pohled k Lily. Ta němě zakroutila hlavu v nesouhlasném gestu.

„Maminko já bych chtěla zmrzlinku!“ upřela malá slečna kukadla na svou maminku. „Ale, ale, japak se to říká?“ napomenula jí starší dívka s úsměvem a pohladila ji po vláskách. „Promiň sestři, maminko prosíím“ zazubila se na ně „Tak dobře holky moje jdeme na pohár jo?“ malá dívenka chytla ženu i dívku za ruce a táhla je do cukrárny. Všechny myslely na totéž. Konečně jsou šťastné, konečně k někomu patří. S chutí se pustily do poháru a užívaly si další krásný den jako rodina.