Mrcha

"Jsi namyšlená nenormální mrcha která si nevidí na špičku nosu!!Podívej se na sebe do zrcadla!Dokážeš mít na sobě někdy nějakou věc která nemá značku a není od vyhlášených návrhařů?Dokážeš uvažovat normálně ne jen nad tím jakou manikúru zvolit příště a či nechat vytrhat obočí ve směru nebo v protisměru???Zamysli se nad sebou!!Jsi namyšlená až to bolí!!!Nediv se že Tě Kryštof nechce!!!" chrlí na mě má nejlepší a vlastně JEDINÁ kamarádka Pavla.Sotva popadne dech,mrazivě mi řekne ahoj a vyjde na ulici.Dívám se na ni mlčky z okna.Má pravdu?Vážně jsem taková????Já jsem tak ale vychovaná..jasně začni to svádět na rodiče,napovídá mi hlásek ve mě.To je super!Ona tady na mě začne ječet a vyčítat mi to že mí rodiče maj peníze a že si mohu koupit vše co chci!!!Což o to Pavlínka,pomyslím si ironicky v duchu,ta nikdy neměla co chtěla.Její rodiče moc peněz nemají a proto mi závidí,usoudím v duchu.Přesně,nepotřebuji ji k životu,stejně jsem jí trpěla jen protože mi tak nějak vyhovovala.Když se v duchu utluču argumenty popadnu kabelku od Gucciho a jdu na manikúru a modeláž nehtů.Dneska si na ně nechám nalepit kamínky v Paříži to prý frčí.

Prvního září,den kdy jde každý do školy.Den kdy já přecházím z Litvínovského gymnázia na soukromou školu do Prahy.Blaženě se protáhnu v postýlce a vyhopskám do své koupelny.Tam si dám rychlou sprchu,vyčistím si zuby,na tvář nanesu jemný make-up a pečlivě ho houbičkou rozetřu,poté uchopím černou tužku na oči a vykouzlím linky jako podle pravítka na horním i dolním víčku.Na horní víčko nanesu lehounce třpytivý stín,obočí rozčísnu a nakreslím obočenkou,načerním řasy,trošku pudru a nakonec vykouzlím rtíky,svěže narůžovělou barvičkou.Vlásky pěčlivě rozčešu a už zapínám žehličku na vlasy.Pečlivě žehlím pramen po pramenu,pouze u obličeje vlasy trošku vytočím ven.Když jsem i s vlasama hotová,vypnu žehličku a jdu do svého pokoje kde se postavím před velkou prádelní skříň.Co si dneska obleču?První den,musím zapůsobit,jak se předvedu tak mě budou brát,uvažuji v duchu.Jelikož venku není zima ale vypadá to na parné léto rozhodnu se pro minisukni z džínoviny k tomu si oblíknu bílé tílko s nápisem kdyby náhodou byla zima ráno vezmu si přes to džínovou bundičku a na nohy boty na podpatku.Nezbytnou součástí je taky mobil který hodím do kabelky,sluneční brýle které dám do vlásků a parfémem zamořím celý byt.Prozvoním svého řidiče a ten než-li sejdu dolů čeká před barákem. "Dobrý den slečno" zdraví mě a úslužně otevírá dveře našeho auta.Mě ovšem nestojí ani za pozdrav natož za to abych poděkovala.Normálně nasednu do auta,nechám ho ať zavře dveře a vyjede.Ani ne za 20 minutek auto zastavuje před honosně vypadající školou. "Příjemný první den slečno" snaží se řidič.Ani tentokráte se nedočká žádné odpovědi.Proč taky?Však to je JENOM služebnictvo!Pohlédnu na dominantní budovu která se tyčí do výšky.Na další tři roky je to mým přechodným školním domovem.Z hluboka se nadechnu a vydechnu,hrdě zvednu hlavu a přímým středem si to kráčím rovnou do budovy školy.Neujde mi že se po mě kdekdo otáčí,ani mě to nijak nepřekvapuje jsem na to zvyklá!!Ty pohledy mi ještě více zvednou,mé už tak dost vysoké seběvědomí.Dojdu do školní auly a jedním okem zhodnotím nástěnku.Najdu jméno Katarína Bátoriová a vidím,že mě zařadili do 2Dé.No tak jdeme,když už stojím před třídou,zmocní se mě lehoučká nervozita.Ale proč??Vždyť jsem žádaná a hezká krásná!Tak proč jsem nervózní?Zaklepu na dveře třídy,vykouzlím úsměv a vejdu dovnitř. "Dobrý den" pozdravím menšího muže za katedrou a věnuji mu svůj zářivý úsměv. "ááá slečna Bátoriová" zaraduje se ten pidi mužík "Vítejte u nás!Tady ta třída je druhé dé a já jsem váš třídní profesor Antonín Vlhký" představí se a mi při jeho přijmení cukají koutky. "Sedněte si třeba..." zahloubá očima do třídy "..třeba tady" usměje se sympatická ale mizerně ohozená a namalovaná blondýnka. "Správně Lacinová,ukážete spolužačce jak to zde chodí" rozdá hned úkoly "a pokračujeme dále" rozhodne se nemarnit čas. "Já jsem Pavla" usměje se o přestávce plaše má spolusedící." a já Katarína" oplatím ji a stisknu nabízenou ruku. "Vážně se jmenuješ Katarína Bátoriová?" podivuje se spolužačka "vžyť je to jako čachtická paní ne?" "No mí rodiče jsou prostě originálové oba dva" zasměji se vesele,jelikož tohle není první narážka na mé jméno "a já jsem ten třetí originál" dodám.Rozhlédnu se do třídy,po svých spolužačkách a spolužácích.V tom to ve mě hrkne a já se utopím v těch nejkrásnějších zelených očích jaké existují.Plaše se ten klučina usměje a já mu úsměv oplatím. "Kdo to je?"vyzvídám od Pavly. "To je Kryštof,nejhezčí kluk na škole ale taky nejlepší student a hráč fotbalu." podá mi info má nová spolužačka.

A teď je tomu přesně půl roku od toho osudného dne kdy jsem se podívala do těch nejzelenějších očí na světě.Proč?Proboha proč to tak bolí.Vždyť nejsem zvyklá na odmítnutí.Právě dnes mi Kryštof řekl že nejsem jeho typ!!!!!Já???Tak krásná,štíhlá,dobře a podle poslední módy oblečená?!!!!Jak mě nemůže chtít??????Nechápu to!!!!Vždyť mi říkal že ho zajímá vše co mě!!!Tak jsem mu vykládala o tom kolik jsem utratila za kosmetiku,fitko,solárium,nehty,masáže.Radila jem se s ním.Či si koupit modré tričko od Versaceho nebo zelené od Gucciho.Svěřovala jsem mu své problémy,to když měli na soláriu plno a nebo se mi zlomil gelový nehet.Co ještě víc chtěl??????Pak mi to dojde,no jistě!!Ta kráva!Pomyslím si.Pavla mu určitě řekla o tom že jsem se vyspala s naším novým zahradníkem,ale on pro mě nic neznamenal!!!Miluju Kryštofa!!!!Však on ještě přileze!!!Pomyslím si,jistě proč by ne?Nechá takovou holku jako jsem já to se nevyplácí,dříve či později mu to dojde a pak bude prstíčkem hrabat!!!!

Má pravdu???Zrovna prásknou dole dveře,Pavla odešla,tedy spíše vyběhla z našeho domu.Měla pravdu???Co když ano a já jsem opravdu nesnesitelná.Oči se mi zalijí slzami.Vždyť tohle jsem nechtěla!!!!Sejdu dolů. "Paní Marto?" oslovím naši kuchařku "Ano slečno?"Dáte si něco na jídlo?" optá se s úslužností. "nene"odmítnu rychle "Mohu se na něco zeptat??" "Samozřejmě ptejte se" vybídne mě kuchařka "Taky si o mě myslíte že jsem namyšlená a nenormální mrcha která si nevidí na špičku nosu a smysl života vidí v manikúře a v oblečení???" vychrlím svůj požadavek.Paní Marta na mě zůstane zírat s pusou otevřenou. "No..neřekla bych to takhle ale slečna Pavla měla v něčem pravdu" po chvíli ticha konečně promluví.A pak se stane něco nečekaného.Já se rozbrečím!!Já!!!Vzlykavě ze sebe začnu vydávat. "Ale vždyť já nechci taková být,zamilovala jsem se..a on mě nechce,tohle nechápu..mě takovou jaká jsem..jsem hrozná že?Mluvím jen o manikúře a o tom co jsem si kde značkového koupila" "Slečno Kataríno,neplačte,to je lehká pomoc,když víte jaké máte chyby"těší mě a hladí přitom ve vlasech paní Marta. "Jak??" zeptám se dychtivě "No přestanete být taková,na kosmetiku zajít můžete,i do solária,i na masáže i kupovat si značkové věci..ale nemusíte se tím všude chlubit.Není na tom nic k chlubení,a zajímejte se o ty druhé lidi.ne jen sama o sebe!"

Stojím před Pavliným barákem.Mám?Nemám?MÁM!!! Rozhodnu se a vyhopsám schody do třetího patra.Zazvoním dvakrát krátce na zvonek.Pavla otevře a zírá na mě s pusou otevřenou. "Co ty tady?" zeptá se mrazivě a odtažitě. "Nech mě chvíli mluvit.Přišla jsem se omluvit,za sebe.Byla jsem hnusná a namyšlená sobecká mrcha!Teďka už to vím a rozhodla jsem se taková nebýt!Jen nevím jak se změnit,proto potřebuju někoho kdo by mi pomohl a vždy mi řekl když dělám něco špatně.Nežádám tě o to byla jsem na tebe vždy hnusná a podlá.Jen jem se chtěla omluvit.To je vše" dokončím a zhluboka se nadechnu.Otočím se a se sklopenou hlavou zamířím ke schodům.Když v tom slyším "jestli chceš pojď dál.." k mému úžasu se otočím a vidím Pavlu jak mě zve dále k sobě.Nikdy jsem u nich nebyla. "Děvčata dáte si koláč?" přijede k nám na vozíčku zhruba čtyřicetiletá sympatická žena. "Jo mami dáme,jdu ti pomoct" Pavla okamžitě vyskočí "ne ne zlato,věnuj se návštěvě já to zvládnu." "To byla tvoje mamka??" otpám se ještě v tranzu. "Jo,je na vozíčku už rok po těžké autonehodě" podá mi vysvětlení Pavla.Zdržím se u ní hodinu.Není to sice to pravé ořechové ale já myslím že k sobě najdeme časem cestu.

Stojím opět před barákem.Nyní už ne Pavliným ale Kryštofovým.Otevřou se dveře které mi podrží sympatický klučina beze slova vejdu. Si sobecká mrcha!Prolétne mi hlavou.Rychle se otočím "děkuji" věnuji mu úsměv.Vida ani to nebolelo.Vyjedu výtahem do devátého patra a zazvoním na zvonek.Když se otevřou dveře a v nich jsou ty nejzelenější oči zjihnu,z očí mi žačnou samovolně stékat slzy a já začnu ( po kolikáte dneska?!) brečet. "Kataríno" vydechne Kryštof. "Krytofe já.."zadrhnu se. V tom mi to dojde!!!Omluvím se mu,třeba mi dá druhou šanci. A když nedá?, provokuje hlásek ve mě. Když nedá tak to bude bolet ale přenesu se přes to.A tak mu začnu do detailu popisovat jaká jsem byla a jaká být nechci..uvidíme co bude dál..třeba mi odpustí..třeba..