Nová naděje

2.dubna 2001
Sedím,tiše zírám do zahrady.Vidím lidi jak se procházejí a vesele se něčemu smějí.Vidím milenecký pár.Drží se za ruce a něco si špitají,vidím malé děti jak se prohánějí s míčem,vidím starou paní s bílými vlasy jak se opírá o hůl ale jde!!!Může chodit!!!!!!!Zatímco JÁ NEMŮŽU NEMŮŽU!!!!!!!!!prostě nikdy víc nebudu chodit!!!Nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy!!!!!!!!

26.prosince 2000 -30.prosince 2000
jedeme na chatu!!Hurá hurá hurá! Já a má nejlepší kamarádka Tamara jedeme na chatu!!!S námi tam tedy ještě jede Tamařin bráška spolu s bandou svých kamarádů to bude žůžo!Ráno samou nedočkavostí nemůžu spát tudíž vstanu v osm hodin,okoupu se,umyji si vlasy a jdu si dobalit poslední zbytky věcí.Hlavně snowboard!Letos se už na něm musím naučit jezdit!Minulý rok sníh vůbec nebyl a letos to prostě musím vypilovat abych v únoru na lyžáku setřídou perlila!Jakmile se přiblíží desátá hodina začínám lítat po bytě jako splašená!Do chodby nanosím svá zavazadla,podle taťky prý jedu někam na měsíc (ha ha ha) a mamka mě častuje zásobou dobrých rad kterak se mám dobře chovat,zbytečně nemluvit a být milá a poslušná.Pro její dobro jí vše odkývnu a když mi podstrčí obálku ve které se skví pěnízky líbnu jí děkovně na tvář.V tom zezdola zazvoní zvonek,rychle čapnu sluchátko našeho domafonu a zeptám se rutinně kdo je. "No kdo asi smrt jde si pro tebe!" Tamara jako vždycky vtipná. "Ahoj mami,ahoj tati" rozloučím se s rodiči a nasadím krosnu na záda do druhéruky čapnu board a jdu do výtahu. "Taky se tak šíleně těšíš jako já?" místo pozdravu na mě vychrlí Tamara. "Já se těším ještě víc!" ujistím ji s úsměvem a už se naloďuji do jejich zelené oktávie.Board a krosnu strčím do kufru a přisednu si k Tamaře. "Čus Tomane" pozdravím Tamařina brášku "Hojky Pavlínko" zazubí se na mě skrz zrcátko v autě,nastartuje motor a plynule popojíždí v koloně aut.Než se vymotáme z města už podřimávám.
"Vstávat lenošky!!" huláká Toman "jsme na místě" líně se protáhnu načež se začnu soukat ven z autíčka. Ohromeně se rozhlédnu okolo sebe,je to tu nádhera,všechno zasněžené bílé prostě krása.Meditovala bych takhle dál kdyby mě nerozklepala zima a já popadnu krosnu,board,bundu a utíkám do chatky kde je rozhodně příjemněji než venku.Omyl!!!Je tu ještě větší kosa,protože jsme první a musíme roztopit chatu.Takže dobrou hodinu sedíme v bundách a třepeme se jak ratlíci.Malá vada na kráse celého pobytu!
Než zatopíme,uklidíme si své věci a trošku se rozkoukáme přijede i parta Tomanových kamarádů a je o zábavu postaráno.Jména okolo mě létají stejně jako nové tváře a já v tom mám kapitální zmatek takže místo Dalibora sympatického blonďáka oslovuji Romane a Romana oslovuji Dalibore.No co už!Po nevalném obědě skládajícího se z polívku ze sáčku se rozhodneme jít si zalyžovat já zasnowboardovat.Nemám strach že to neumím,Toman mi slíbil lekce ježdění.Navleču si oteplovačky,svetr,bundu,čepici,boty a rukavice.Společně razíme a cesta nemá chybu jelikož se stihneme i pořádně zkoulovat.Dorazíme na kopec já si obuju board a opatrně pohlédnu dolů.Je to pěkná výška až mě zamrazí.Toman mě však zavolá jinam. "Pavli,my dneska trénujeme pády a techniku" zasalutuju "rozkaz šéfe". "Ty kecko jedna" třepne mě lehce záhlavec. A tak se dneska vůbec na sjezdovku nedostanu.Trénuju pády až mě bolí celý zadek,trénuju směr jízdy a podobné chuťovky.Navečer když se rozhodneme toho nechat,zalezeme si do místní hospůdky padnu na židli a pocítím omračující hlad. "co to bude panstvo" přivítá nás a zároveň se nás optá sympatický pikolík. "Já si dám kuřecí závitky s hranolkama a velkou kofolu a ovocný čaj" objednám si,zavřu jídelníček a spokojeně se opřu.Zatímco všichni si napřeskáčku objednávají pozoruju Tomanova kamaráda Filipa.Jako jediný se nezapojí,počká až všichni si objednají načež řekne svou objednávku jako poslední.Všimne si že ho pozoruju a jakoby nesměle se usměje.Úsměv mu oplatím.Dále se mu nevěnuji,dostávám od pikolíka čaj a ihned k němu pokládám ruce abych se zahřála.Nasypu si do čaje dva cukry zamíchám a napiji se,teplo které se mnou roznese je velmi příjemné takže než dopiju čas,je mi takové horko že si sundám svetr a sedím tam pouze v tričku s dlouhým rukávem, "Huráá jídlo" zareaguju když k nám přichází pikolík s talíři plnými objednaného jídla,já se na něj hladově vrhnu a nic krom talíře mě nezajímá.Když poctivě vyčistím svůj talíř,zapiju to několika loky kofoly a opřu se spokojeně do měkkého polstrování židle,hned vidím svět veseleji.Začne mi být zima,přesunu se tedy ke krbu a zírám němě do plamenů. "Ahoj,máš tu volno?" usměje se na mě Filip "Ahoj Filipe,jo mám tu místo." usměji se na něj. "Je tu hezky že?" začne rutinní rozhovor "Jo je tu nádherně,strašně jsem ráda že jsem tu jela" usměji se.A tak si povídáme.O knížách,hudbě,autech,škole a podobně.Dozvím se,že je mu dvaadvacet a studuje výšku v Brně. A tak to jde.Den za dnem.

31.prosince 2000
Ten den se rozhodne jít Dalibor a Roman pro zásoby jídla.Ostatní se vrhnou na úklid chaty a uklídíme ji odshora až dolů.Než se kluci vrátí s proviantem stihneme si udělat gulášovou polévku.Kluci přijdou chviličku poté co sníme oběd a tudíž na mě zbyde.Oba dva promrzlí se na horkou polívku vrhnou a spořádají jí přímo z hrnce.Já a Tamara se vrhneme na zásoby,roztřídíme je a začneme dělat chlebíčky,jednohubky a obložené mísy.Alkohol tedy šampaňské a červené vína dáme chladit do ledničky stejně tak jako kofoly k tomu vínu.Toman natáhne do chaty aparaturu.Když všechny zásoby zpracujeme a vše je nachystané skočím si umýt vlasy,vyfoukat je,namalovat se a vzít si na sebe seprané rifle a bílé tričko.Zábava se pomalu rozjede,Toman míchá hudbu jako profesionální DJ a my se všichni dohromady bavíme a smějeme.Naliju si víno s kofolou a sednu si na pohodlnou sedačku.Vedle mě si okamžitě sedne Filip.Každý den co jsme tady vyhledává mou společnost.A mě to není nepříjemné.Ani se nenaději a je jedenáct,poslední hodinka starého roku.Pustíme si naše oblíbené písničky a s Tamarou roztančíme celý pokoj.Přesně ve dvanáct odšpuntujeme šampaňské a začneme vítat,jak jinak než bouřlivě,nový rok.Než si se všemi ťuknu a popřejeme si uběhne čtvrt hodinka.Popřála jsem všem ovšem Filip jakoby se ztratil.Všimnu si ho teprve nyní.Stojí v koutě daleko od ostatních.Váhavě za ním dojdu a řeknu "My jsme si nepopřáli" "já vím" usměje se a nic. "Tak všechno nejlepší do nového roku hodně štastí,zdraví lásky" odpovím trošku smutně "já ti přeji to samé..ovšem tu lásku si přeju abys prožívala se mnou" nakloní se ke mě a políbí,žádná obyčejná pusa ale rovnou francouzák!Usměje se na mě a zase odejde a nechá mě tam stát vyšokovanou a neschopnou slova.Až po půlhodině se rozhodnu vrátit a pak se mejdan teprve rozjede.Toman který celý večer nepije jelikož je abstinent mixuje hudbu přímo bombovou a my tancujeme.Pak zvolní a nastanou ploužáky,jelikož jsme jen dvě holky pánové si nás střídají,nemůžu říct že bych se nevytancovala dosyta!Pak mě požádá o tanec Filip.Hraje se zrovna Perect Day od Duran Duran.Filip se na mě celou dobu usmívá,pak mě k sobě přivine ještě víc a políbí,všichni okolo nás zírají s pusou otevřenou,ale nevšímáme si jich.V tenhle okamžik existujeme jen já a on,my dva.

1.ledna 2001
Každý večer jednou končí.Ráno,respektive v jednu hodinu se všichni probudíme,dojíme zbytky ze včerejška a spakujeme se.Je čas vyrazit,s Filipem se domluvíme že se v pátek sejdeme a pojedeme se podívat na výstavu obrazů a potom do čajovny.Jelikož oba jedeme jiným autem naposledy se políbíme a rozloučíme s tím že si napíšeme.Hodím do kufru krosnu,snowboard,sundám bundu a sednu si dopředu k Tomanovi.Zasunu do přehrávače CD Petera Nagyho a za poslechu příjemných kytarovek sleduju ubjíhající cestu.Bavíme se s Tamarou,načež Tamča za chvíli vytuhne.Pak si chvíli povídame s Tomanem ale ten je plně zažraný do řízení,takže se opřu a sním s otevřenýma očima.Když v tom najednou vidím jak proti nám jede auto šílenou rychlostí,Toman se mu chce vyhnout ovšem ono do nás narazí v plné rychlosti,respektive do dveří spolujezdce,ještě si stihnu uvědomit ostrou bolest,jako mi někdo hodil na tělo balvan a dál nevím vůbec nic.

4.ledna 2001
Líně otevřu jedno oko,příšerně mě bolí hlava,nad sebou vidím bílý strop.Okolo mě je plno přístrojů,všechno pípá a jede.Sestra zrovna vejde do dveří. "Tak už jste se nám probrala slečno Grinová" usměje se na mě. "Sestřičko.." namáhavě vyslovím "..kde to jsem?" dokončím svou otázku. "V nemocnici" odpoví sestřička "a co mi je?" optám se s námahou "Víte to Vám vysvětlí pan doktor" zdráhá se sestra "tak mi jen řekněte co mi je" dožaduji se malátně své odpovědi. To už ale sestřička vyběhne na chodbu a za chvíli je zpět i s panem doktorem. "Slečno Grinová,dobrý den jsem pan doktor Řehák" představí se mi doktor "Co mi je?" zeptám se už potřetí na svůj zravotní stav. "Měla jste menší nehodu,ale všechno bude v pořádku,žijete a to je hlavní.Víc vám řeknu až se prospíte."řekne doktor a píchne mi něco asi na to abych usnula.Do dvou minut o sobě nevím.

6.ledna 2001
Ležím na posteli a čekám,každou chvíli by měl přít doktor a říct mi konečně co mi je.Trval na tom že u toho musí být rodiče což nechápu.No konečně,pomyslím si v duchu když se otevřou dveře a já v nich spatřím pana doktora a mamku a taťku.Všichni tři jsou zadumaní,neusmívají se.To mě vyleká.Doktor,mi zvedne postel,tak abych na ně viděla,odhrne přikrývku a šáhne na mou nohu. "Cítíte něco?" optá se mě vážným hlasem "Ne"kníknu popravdě. Zkusí tedy druhou nohu "A tohle?" zase se zeptá "Taky ne" kníknu opět a v tom mi to začíná být jasné. "Já nic necítím!To znamená že nebudu chodit?" vyhrknu zoufalým hlasem. "Tento stav nemusí trvalý,ovšem bude to chtít rehabilitaci a plno dalších vyšetření." utvrzuje mě doktor.Chytá mě fantáz,proto hystericky vybuchnu. "nemusí být trvalý????Já nechodím!!!Chápete to?!!Nechodím!!!Nemůžu si stoupnout jako vy nemůžu utíkat nemůžu nic!!Jsem odepsaný člověk!!!!!!A vy mi tady budete říkat něco o vyšetřeních!!!Já nechci žít!!Nechci nechci nechci nechci nechci prostě nechci!!!!!!" ukončím svůj výbuch vzlykavým pláčem.Doktor přivolá sestru a ta mi píchne uklidňující lék.Zhroutím se do vlídné náruče spánku a nic nevědění.

1.února 2001
Přeložili mě ze samotky do normálního pokoje.Kde jsou lidi stejně postižení jako já.Kteří nemůžou chodit!!!Trávím s nimi sice hodně času přesto mlčím jako ryba.Co mi v mém předešlém životě chybělo??NIC!!!Byla jsem šťastná!!!Měla jsem Tamaru,s tou není nikdy nuda,chodily jsme ven,za školu,učily jsme se spolu poprvé kouřit,byly jsme na chatě..při vzpomínce na chatu mi bleskne hlavou Filip.Co ten asi dělá?jak se má?Byli jsme spolu a ani jsem si to nestihla vychutnat. Ano bohužel,byli.Přece nezahodí svůj život kvůli mrzákovi jako jsem já!

14.února 2001
Dneska mě prý čeká překvapení.Hm,mě už nemůže nic překvapit.Leda by mi někdo řekl že to byl hloupý vtip a já můžu normálně chodit.Otevřou se dveře,v nich stojí sestřička. "Slečno Pavlo já vás učešu a namaluju ano?" osloví mě jménem a začne mě česat a malovat.Pak mi pomůže se obléknout a sednout si na ten zpropadený vozík!Zaveze mě do pokoje a řekne že má překvapení. Chvíli čekám pak se otevřou dveře,zvědavost mě přemůže a já opatrně najuknu do nich.V tom to se mnou málem sekne!V nich stojí Filip. "Lásko" osloví mě zjihle a ve mě se všechno sevře. "Tady něco máš ode mě" vrazí mi do ruky kytici růží. "A tady.." pokračuje když stále neodpovídám "..je něco maličkého,všechno nejlepší k svatému Valentýnovi miláčku" dorazí mě krabičkou ve které je prstýnek se srdíčkem uprostřed. Když ani teď neodpovídám a nepohnu se z otevřené krabičky vytáhne prstýnek a nasadí mi ho na bezvládný prst. "tak co tomu říkáš?" dožaduje se odpovědi. "No.."vzmůžu se akorát na citoslovce. "No co?" povzbudí mě s nadšením že nejsem taky němá. Mlčky sundám prstýnek,vložím ho do krabičky a podám vyděšenému Filipovi. "Nemůžu si to vzít,a nemůžu s tebou dál být" vypravím ze sebe slova která rvou srdce mi a také určitě mu. "Ale já to nechápu.."snaží se Filip.Vybuchnu "Jak nechápeš???Co nechápeš???Jsem mrzák!!!Nemůžu chodit chápeš,tuhle kriplkáru budu mít celý život za zadkem,sama si nezajdu na záchod,jsem bezmocná!!!!Nikdy nebudu jako ty.Proč já jsem se v tom autě radši nezabila!!Měla bych větší klid!!Nechci tě vidět nechci nechci nechci!" začnu hysterčit,můj křik zřejmě přivolá sestřičku.Nic nechápajícího Filipa vyžene a mě píchne opět mou oblíbenou dávku utišující náruče.

25.března 2001
Dneska se připravuje můj transport.Do lázní.Je mi to srdečně jedno!!!!I kdyby mě vezli do márnice!!!!!!!Je mi všechno jedno!!!!Jsem odepsaná,na tu kriplkáru jsem si nezvykla a nikdy nezvyknu.Nalodí mě i mé věci do sanitky a ta jede někam do prčic abych tam strávila dva měsíce.

26.března 2001
Dneska mě donutili jet na nějakou terapii.Všichni tam cvičili a já na ně jenom koukala.Odmítla jsem veškeré cvičení a i pokusy zapojit se do kolektivu.Na vše jsem reagovala záporně dokonce i oběd jsem vynechala.

27.března 2001
Má spolubydlící odjela na svou bazénovou terapii.Marně mě přemlouvala abych to zkusila s ní.Odmítla jsem.Mám mnohem lepší plán.Ležím na posteli.V ruce svírám žiletku,nástroj který mi pomůže odejít na svět kde nebudu muset mít tuhle kriplkáru věčně sebou!!!!Němě se dívám na žiletku,zku smo říznu do pravé ruky,vidím jak se rána otevírá a jak z ní kapka po kapce krve stéká po ruce.Říznu ještě víc a už to není kapka,krev mi po ruce utíká a já statečně polykám slzy,slzy vysvobození,totéž udělám s druhou rukou.Teplá krev mě usvědčuje v tom,že můj čin byl dokonán.Pak upadnu do bezvědomí a nepamatuju si nic!

31.března 2001
Otevřu těžké oči, kde to jsem?Už jsem umřela?Prolétne mi hlavou otázka na níž si neumím odpovědět. "No konečně,slečno Grinová nechcete snad spát celý život ne?" vesele se optá doktorka. "Chtěla jsem umřít" procedím skrz zuby své životní a nedokončené přání. "Ale notak,přece byste nechtěla umírat.V takovém mladém věku" doktorka je veselá kopa.Já ovšem veselou náladu nemám ani za mák.

1.dubna 2001
Dneska mě konečně na téhle debilní káře pustili ven.Projet se!!Zajedu s vozíkem do nejkrajnějšího koutu a chci být sama.Chvíli sedím a přemýšlím jak bych se zabila líp když ke mě přijede na vozíčku zhruba dvacetiletá holka.Usměje se na mě a zeptá se jestli tady mám volno.Zásady nekomunikovat s nikým z pacientů se držím takže ani teď neodpovím.Ona mlčky pokrčí rameny a zajede k lavičce na kterou se chce posadit.Mlčky jí pozoruju. "Nějak mi to dneska nejde" všimne si že jí pozoruji. "Radši zůstanu na své káře" lehce se zasměje.Nechápu,jak může být takhle usměvavá,já bych si nejraději hodila mašli.

3.dubna 2001
Opět se na "našem" místě setkávám s tou holčinou.Dneska je sdílnější,i když já nemluvím ona mluví sama,asi jí stačí že jí poslouchám.A to já poslouchám.Dozvím se například že se jmenuje Aneta že jí je 21 let a na vozíčku je asi půlroku a to díky tomu že jí srazilo auto z kopce kde přecházela přes přechod.

16.dubna 2001
Ten den jsme si spolu prvně popovídaly.Vyklopila jsem jí všechno o sobě,jak se mi to stalo a všechno.Konečně to ze mě všechno vypadne.Mám se komu svěřit,ona jediná mé starosti a moje bolístky chápe.

30.dubna 2001
To už jsme dokonce tak daleko že jí řeknu o Filipovi.Jak moc ho miluju,ale nechci aby si uvázal na krk kripla jako jsem já.Je mi s ní moc fájn.Aneta je to jediné co je tady v psychiatrické léčebně pozitivní.

25.května 2001
Dnes je den mého odjezdu,Aneta odjela před deseti dny a do léčebny,taky se pokusila o sebevraždu,chtěla spolykat prášky,její snoubenec kterého si měla v květnu brát jí nechal jakmile se dozvěděl že nemůže chodit.Prý se jí zhroutil celý svět.Když nad tím přemýšlím,mě Filip chtěl a já to zvorala.Chtěl mě takovou jaká skutečně jsem a to i s vozíčkem.

26.května 2001
Na mou žádnost mě převezli do léčebny kde je i Aneta.Ať jsme spolu,je nám spolu velice dobře.Dokonce zkouším i cvičit,různé terapie ve vodě a masáže.Stojí to hodně moc sil,pomáhá nám tady psycholog,největší pomocí je ale Aneta.Kdyby jí nebylo vlastně ani nemám pro co žít.

26.června 2001
Dneska je to měsíc co jsem tady,a po měsíci se udržím na francouzských holích a ujdu pár krůčků.Právě ty krůčky považuji za přelomové ve svém životě.A taky,dneska za mnou přijede Tamča a Filip.Poprvé od té zmařené sebevraždy je uvidím.Jsem celá jako na trní.Co kyž si nebudeme mít co říct?
Sedím v zahradě a mačkém bílé plastikové slůně,dala mi ho Aneta.Prý mi přinese štěstí.Vidím je zdálky,ja si něco povídají.Oba dva napjaté výrazy v obličejích.Jakmile mě Tamča zahlédne prudce se zarazí.Chvíli si mlčky jedna druhou přohlížíme.Pak se Tamara rozběhne a vletí mi s pláčem do náruče.Společně se pevně objímáme a brečíme a smějeme se zároveň.Ne tahle holka by mě nikdy nezradila!!Filip stojí těsně vedle mě,sedne si váhavě vedle mě na lavičku.Nevím co se s ním mám bavit, "promiň" kníknu rozpačitě. "není za co"smázne moje obavy.Pak mě obejme a pevně sevře.Už zase brečím.Všechno bude fajn,mám rodiče,Anetu,Tamču a Filipa svou lásku.Taky spoustu dalších přátel.Oni mě podrží kdykoliv si o to řeknu.A tak Filipovi a Tamče předvedu jak ujdu pár krůčku o holích,jsou oba nadšení a já taky,jak bych vyhrála minimálně mistrovství světa.