Svíce dohořívala

Matka prý před soudním tribunálem sklopila oči. Jemné chvění víček prozrazovalo, že se vzdala. Vina, v plném rozsahu.
Tak mi to vyprávěli.
Svíce měla dohořet.

Nathan na moment zaváhal. Nakonec však zavřel dveře a jak zapadly, uvědomil si, že je konec. Už neměl klíč. Ani od jejího srdce.
Tichý černý Jeep ujížděl daleko k jihu. K Chigniku. Nepotkal jediné auto, neslyšel jediný zvuk, pocházející od živé bytosti, kromě tichého vrčení motoru. Ve zpětném zrcátku se odrážely žluté přerušované čáry na cestě.
Nathan za celých patnáct hodin nezastavil ani jednou. Plul osaměle černo černou tmou. Sám. Se spánkem problém neměl, tady na Aljašce lidi snít nepotřebují.
Kouřil jednu cigaretu za druhou a před očima se mu míhaly všechny ty měsíce po boku Lureen, té zvláštní ženy. Jejich seznámení, první milování i to, jak moc ji slyšel minulý týden plakat. Bylo to k nevydržení. K čertu ze vším!
Uprostřed lesů, daleko od lidských obydlí. Kolik set mil ujel? A není to jedno? Je. Na tom nezáleželo.
Lureen.
Chata u jezera byla obklopena divokou aljašskou tundrou. Světlo na ni dopadlo po více než pěti měsících totální ponuré temnoty. To jak se Nathanův Jeep nečekaně vynořil zpoza zatáčky.
Vystoupil z auta. Otřásl se zimou. Bože, zapomněl jaká je u vody zima. Přesto se rozešel směrem k dřevěnému molu. Bylo vetché, háčkované ojíněnou jinovatkou. Ruce zastrčil hluboko do kalhot v podvědomém instinktu zahřát se.
Když došel nakonec, uvědomil si, že má nutkání zahodit klíče od auta do vody, v níž se zrcadlila lovecká chata. Pošetilé. Usmál se. Zhluboka nadechl do plic nechutně čistý horský vzduch a s melancholií se zaposlouchal do noční serenády ticha. Velkolepé.
Lureen. Lureen. Lureen.
Plavé vlasy po ramena. Metr sedmdesát. Bledá pleť a neskutečně krásné rty. Jemně se chvěly, jako vážky v létě tady nad jezerem. Lureen. Finka, metr sedmdesát. To už jsem říkal. Lureen.
Nathan škrtnul zápalkou a opatrně podpálil třísky v krbu. Oheň v mžiku rozehrál hru světel na stěnách pokoje.
Vonělo to tu borovicemi. Borovicemi a jakousi podivnou ozvěnou místa, kde nikdo nežije. Kdysi to Nathanovi nahánělo hrůzu, ale teď byl vděčný, že Chignik má.
Postavil na kávu a huňatou zvířecí kožešinou vystlal křeslo blízko krbu. Vypnul mobil i pager. Když procházel chodbou, všimnul si svého odrazu v zrcadle.
„Na halucinace je trochu brzo. “ pomyslel si Nathan. Jakoby za pár hodin zestárnul o víc než deset let. Výrazné rysy byly propadlejší. Svědčily spíše o zanedbaném čtyřicátníkovi než muži těsně po třicítce. Měl by se oholit. Lureen nesnáší, když není oholený.
Podlaha příjemně vrzala. Doplňovala tichou atmosféru o notnou dávku romantiky. Ale ne, romantické to tu nebylo. Bez ní ne. Necítil její parfém, jen dřevo.

„ Ahoj.“
„ Ahoj carevno, jakpak ses měla?“ Marina láskyplně sevřela svou malou pětiletou holčičku v náručí.
„ Běž, připravila jsem ti skvělou večeři.“ Zamrkala a popostrčila dítě dveřmi do vedlejšího pokoje. Barevnou péřovku pověsila v předsíni na věšák a sklopila oči.
„ Přijedu si pro ni v neděli. Doufám, že jí nebudeš vtloukat do hlavy žádné hlouposti, Marino.“ V Ivanově hlase se mísila arogance se starostí o dceru.
Nic neřekla. Jen mírně kývla na znamení souhlasu a zavřela za ním dveře.
„ Dobře, tak co spolu vymyslíme? Máme spoustu času.“ Marina Káťu znovu objala. Tolik jí chyběla. Její dceruška.
Moskevské sídliště – okna, profukující sibiřský vichr, který štípal na tvářích – podzim halil stromy v městském parku do hřejivých barev jistoty. Rubínová, zlatohnědá a temně žlutá. Taky černá. Černá v srdci Mariny Korsakové.
Smutně si broukala melodii z dětství. Dcera už usnula a Marina téměř schizofrenicky zírala na změť ostrých světel venku. Dlouhými prsty obírala uschlé listy kytky na parapetu. Jako by jí do bříšek prstů bodaly trny, ale kdepak. Byly to vyhlídky, které neměla.
Prostě jí je sebraly. Neptali se, nebrali ohledy. Zbavili jí všeho, co milovala. Manžela, práce, dítěte. Manžel odešel sám. To je pravda.
Ale její dcera si nezasloužila přijít v raném dětství o matku tímto způsobem. Doslova jí ji vyrvali z náručí a přitom mlčeli. Neřekli jediné slovo, mluvili až u soudu a to tak, že množství lží, které vyřkli dohnalo Marinu až sem. Na pokraj bláznovství.

Krize středního věku. Říká se tomu tak, že ano?
Ano krize středního věku. Anebo to byl prostý strach z toho, že už nebude šťastný?
Nathan tupě zíral do ohně přes tři hodiny. Mohlo být kolem osmé ranní a venku byla tma jako o půlnoci. Nespal dvacet čtyři hodin.
Za mlhou vypitého alkoholu tušil problémy, tak proč by měl střízlivět? Znovu si dolil sklenici červeným vínem.
Příliš slabý.
Pořád se mu ta myšlenka honila hlavou. Něco vzadu mu neustále napovídalo, že byl příliš slabý a sobecký a netrpělivý, než aby pochopil tak složitou, a přitom nádhernou duši ženy, jako byla Lureen.
Nerozuměl jí. Vlastně nežil s ní, ale jen vedle ní. Díval se, jak přemýšlí, spí, chodí po bytě. Jako by byla za sklem věčnosti toho, co prožila a on o tom nevěděl zhola nic.
Najednou se mu tančící plamínky nezdály tak vášnivé jako před chvílí. Zrychlený dech tanga upadal do tichého a poklidného valčíku. Málo polínek? Ne, příliš mnoho slz, Nathane.
„ Vzmuž se!“ napovídalo mu cosi.
„ Proč? Jsem tu sám. Celý život jsem doopravdy sám.Vždycky byli středobodem ostatní. Nikoho nezajímám. Jsem doplněk. Pro ni, pro naše, pro všechny!“
„ Ne, to nejsi, Nathane.“ Když zvedl oči, stála Lureen sotva pár metrů od něj.
Halucinace. Je to tady. Ke všemu už blázní. Bože.
Lureen. Lureen. Lureen.

Moje matka Marina byla novinářkou. Kdysi psala pro Novaju Gazetu. Našla jsem to v moskevských archivech. Její spis byl pohřbený pod tíhou ostatních zmařených životů.
Zapomenuta.
Matně si pamatuji její plavé vlasy do pasu, vlídný úsměv a taky to, jak voněla. Tak čistě, nevinně, téměř přízračně.
Když mi bylo asi pět, zmizela. Najednou byla pryč. Nikomu to nepřišlo divné, ani otci. Říkali: „ Zapomeň na matku, Káťo. Neměla tě ráda.“
Lhali. Ona mne milovala. Vím to.
Jménem své babičky jsem žádala, aby po letech otevřeli její případ, ale po dlouhých průtazích jsem byla odmítnuta.
Různé zdroje říkají, že stále žije. Odešla prý sama, dobrovolně. Nikdo ji nenutil. Byla to volba mé matky. Zvolila cestu beze mne. Avšak mohla nějaká být i se mnou?
Nevyčítám jí to, protože cosi mi říká, že nic jiného jí nezbývalo. Ty spisy byly příliš nápadně zaházené a odůvodnění, se kterým jsem dostala zpět svou žádost, příliš výhružné a varující.
Můžu jen hádat, že vysoce postaveným politikům této země, se nelíbily její názory. V archivech chybí podstatná část výtisků Novaje Gazety z roku 1993. O rok později byla podmíněně odsouzena za něco naprosto absurdního.
Jak jednoduché a samozřejmé asi bylo zničit život té dívky z jižní Moskvy? Velmi, řekla bych já, její dcera.

Svítalo.
„ Jmenuji se Marina.“
Nathan zamžoural do světla, které naplnilo místnost. Lureen seděla na opěrce jeho křesla. Svíce na stole dohořívala. Vedle byla nachystaná další.