Vypsat se ze života?

Sedíš tu.... prostě sedíš, přibližně deset metrů ode mě a stejně jako já cvakáš do počítače. Takhle odpoledne mám tuhle učebnu nejradši... je tu málo lidí... ale tebe sem tady opravdu nečekala. Dokonce si vzpomínám, že jsem se cestou sem modlila, abys tu nebyl. Nejspíš jsem málo věřící. Nebo spíš ne doopravdy jako "ta" Míša. Ale o té ne, o té vůbec nechci přemýšlet. Řekl jsi přece jasně, respektive napsal, že nehledáš vážný vztah. Já ho hledám... bohužel ale u tebe...

Není to tak dlouho, přibližně necelé tři měsíce, co jsi se mnou rozešel. Seděli jsme u nás na schodech a já měla hlavu v tvém klíně a začínala jsem plakat. Těsně před tím jsem se zeptala:
"Chceš se rozejít, že jo?"
Nic jsi neřekl... Neměla jsem sílu tu otázku zopakovat, ale chtěla jsem odpověď, chtěla jsem slyšet, že tomu zkusíme dát ještě šanci. Nedal jsi ji. Ty ne.
Řekl jsi, že si myslíš že nejsem šťastná. Nevím jak sis mohl myslet že bez tebe budu šťastnější. Klidně jsi mi pak přiznal, žes chtělpočkat do prázdnin aby to pro MĚ bylo lehčí. Do konce roku zbývali dva týdny. Doteď nechápu, jak jsi to chtěl ty dva týdny "vydržet".
Ale měl jsi pravdu, přes prázdniny jsem to překonala. Hodně mi pomohli lidé z mého okolí a já začínala věřit, že najdu někoho pokud možno lepšího než jsi ty. Byla jsem dokonce schopná se s tebou normálně bavit a pak i fungovat. Jsem prostě malá naivní holka, co věřila, že za ty dva měsíce z ní zmizelo všechno co v ní ten necelý rok zanechal. Jednoho dne jsem jen tak seděla a přemýšlela. Postupem času jsem se dostala ke vzpomínkám. Zjistila jsem, že za celé prázdniny jsem nebyla šťastnější než tehdy s tebou, a to jsem o prázdninách zažila hodně. Rozhodla jsem se... možná to půjde zkusit znovu. Byli jsme přece šťastní a nejspíš jsme se doopravdy milovali, copak jde tohle zapomenout? Napsala jsem ti... trvalo mi to několik hodin...
A tobě potom asi minutu...
Nehledáš teď vážnej vztah, jsi vlastně spokojený. Prostě to už neklapalo...
V tom posledním jsi měl pravdu, neklapalo. Ale proč? Ty jsi mi nikdy neřekl o mých chybách... nikdy tak abych to mohla změnit. Udělal jsi pro mě hrozně moc, Obětoval jednu ze svých nejoblíbenějších činností a do té další jsi mě chtěl zasvětit. Ale nikdy jsi neřekl, co můžu udělat pro tebe. Co se tvých přátel týče, ano, nebyla to pro mě ta pravá společnost, ale kdybys o tom se mnou někdy potom mluvil, dalo se s tím něco dělat. Ale tys nechtěl. Nechtěl jsi mě měnit, a možná by stačilo jenom úplně maličko a neskončilo by to... prostě jsi mi to měl říct. Vždyť jsme přeci mluvili úplně o všem...
Časem mě napadá, že to byla také jedna z chyb... byli jsme nejen pár ale i přátelé, věděl jsi všechno o mně a já o tobě. Když byli problémy, řešili jsme je spolu. Možná jsme na tohle měli mít ty ostatní, ty co při mě a při tobě stojí i teď, když už nejsme spolu. Naše přátele.... Nebýt jich, asi bych nemyslela nikdy na nic jiného než na tebe...
V každém tvém pohledu se hledám... znám všechna tvá gesta a čím dál tím víc mi chybí...
(A víš jak si teď připadám? Jako Oliver v Románu pro ženy. Jsem si jistá, že tě to taky napadlo... Ale pochybuju, že ty se dostaneš ke čtení tohohle ...mno... dopisu... a ještě více pochybuju, že to skončí tak, jako ve filmu, který jsme spolu viděli několikrát a byli jsme schopni z něj citovat...a smát se tomu SPOLU. A víš jak si ještě připadám? Jako blázen, co se od tebe nedokáže odpoutat... já vím že to jednou zvládnu...ale teď asi ještě není čas na to, zapomenout na tebe...)
Jak tu tak sedím u toho počítače a přehrávám si to, jak ses na mě otočil a mávnul když jsi odcházel... nevím jestli jsi postřehnul mé vlhké oči... bolí mě to...a nejvíc to, že to už není komu říct... Znáš mé nejlepší kamarádky a ony znají tebe...proto nejsem schopná jim o tom říct všechno... Když jsi odcházel, seděl u mě Petr... věděl proč je mi do pláče a taky to byl on, do kohe sem okamžitě po tvém odchodu zabořila tvář a komu sem se vybrečela...
Teď tě napadne, a co ten "tvůj Radek"... víš... kdykoli s ním mluvím, myslím na tebe. Stejně jako když jsme byli spolu... a navíc s ním ani nemluvím, jen si píšeme...a teď tu ani on pro mě není... je tu jen počítač a to, že mě psaní ukliďňuje... i s tebou jsem si ráda psala, ještě než jsme spolu chodili jsme si psali. Pamatuji si, že sis současně psal ještě s jednou mojí spolužačkou a pamatuji si i to, jak jsi řekl, že už podle psaní jsem jiná....lepší než ona...
V takových chvílích jako byla tahle jsem tě milovala ještě víc než jindy a to už je co říct... Pamatuju si, jak si sedával před naším barákem, i když sji věděl, že nemůžu přijít dolů. Doteď si pamatuju co jsi mi napsal.

"Je krásný sedět tady dole a vědět že ty jsi tam nahoře a že jsi JENOM MOJE..."

...a já jsem byla.

A jsem jistým způsobem i teď, akorát, že ty už o to nestojíš...

Všechny ty vzpomínky vě mně poletují a derou mi slzy do očí... To jak jsme vařili, to jak jsme chodili do pizzerie, to jak jsme spolu tančili, to, co pro nás znamenali jednotlotlivé písničky i to jak jsi na každé naše měsíční výročí chtěl vymyslet něco speciálního... a gerbery...

Psaní uklidňuje říkám si a vím že tohle nikdy nebudeš číst a vím, že to nebudu moct číst už ani já...stačí že to mám v hlavě...

Psaní uklidňuje říkám si.... vypínám počítač, odcházím a chybíš mi...