Pamientaj,že stoiš na žiemi šwientej.....

Něco mě tam táhlo,ačkoliv jsem si nebyl příliš jist důvodem.Fakt,že už dávno zbořili dům ve kterém prožíval své dětství můj táta mě donedávna stačil a nepotřeboval jsem se vracet do míst,která byla pro mého tátu domovem.Faktem je,že o tom všem mluvíval jen zřídka,ale když už se k nějakému vyprávění odhodlal,pak z jeho slov zavoněl cit,kterým byl k těmto vzpomínkám poután.I jako dítěti (a to snad obzvlášť) mi jeho vyprávění kreslilo obrázky něčeho velkolepého,co už ovšem dávno neexistovalo,ale co pro malého kluka představovalo neskutečné dobrodružství (v našem Těšíně jezdily tramvaje,které jsem tehdy znal jen z obrázků velkoměst). Když jsem se nedávno ocitl před kostelem sv.Maří Magdaleny v polském Cieszynie a protože právě začalo poprchat a protože mě už bolely i nohy a protože (sto dalších důvodů,které by se daly vymyslet na toto téma).....prostě jsem vešel dovnitř.Opatrně,jako nějaký vetřelec (nevím proč mi to tak vždy, když vstupuji do nějakého chrámu připadá) jsem se rozhlížel,jestli můj vstup nebude někomu nepříjemný.Ale uvnitř bylo jen pár věřících klečících se svojí motlitbou v sepjatých rukách a mi nevěnovali nejmenší pozornost. Postoupil jsem tedy dál a opatrně usedl do lavice.Kostel se nijak výrazně neliší od jiných křesťanských chrámů.Není ničím vyjímečný.....uvažoval jsem a prohlížel jsem si chrámovou loď s oltářem a bočními kaplemi a s křtitelnicí,která zjevně (stejně jako ostatní chrámový inventář) už lecos pamatovala.V představách se mi vybavil kojenec v bělostné zavinovačce s krajkou,kterého má na rukou kmotr (nevím proč právě kmotr,a proč by to nemohla být kmotra).Nic netušící tvoreček spokojeně dřímá a ani obřadné odstrojování v něm nebudí podezření z nějakého nemilého překvapení,které se dostaví vzápětí po té,když mu kněz naleje na hlavičku studenou vodu,která mu stéká až někam za krk,kde nemilosrdně a cize studí a proto se dá do pořádného křiku.Po pravdě řečeno,nějak se mi tento obraz zdál být povědomý,ale zatím jsem si to nějak zvlášť ostře neuvědomoval,až když mi do obrazu vstoupila matka onoho křtěnce, (v níž jsem poznal svou babičku),uvědomil jsem si,že vidím křest svého táty (nevím proč právě jeho,když byli tři sourozenci).Ta představa mnou otřásla.Došlo mi,že to bylo před právě devětadevadesáti lety,kdy ho právě zde u této křtitelnice a právě v tomto kostele pokřtili!Připadlo mi v té chvíli,že jsem sem byl povolán,abych se zůčastnil tohoto vidění dávno zmizelého obrazu,který v jednom okamžiku ožil ve skutečnost,jak se před oněmi devětadevadesáti lety odehrála.Seděl jsem jako přibitý tímto prožitkem a pojednou se mi počaly vracet signály,které mi osud letos vystavil na odiv.Třeba když jsem při návštěvě Ratibořického zámku,kde jsem objevil několik dobových fotografií císařského majestátu na vojenských manévrech v Těšíně (tenkrát nevím proč Teschen... vzácně dokonalý přepis slovanského slova těšiti se,čiešiť šem)....nějak mě tento rok od samého počátku váže k tomuto městu stále víc,aniž bych se o to sám nějak snažil,či bych o to nějak zvlášť usiloval.Nemám rád nějaké staromilství a lokálpatriotické city mi nikterak "nevoní".Jen z nějakého podivného důvodu počínám objevovat docela zajímavé spojitosti i věci,o kterých jsem dříve nevěděl a které patří k místnímu koloritu,který nám nějak unikal,protože do Polska směřovaly naše kroky povětšinou za nákupy a jen když zbyl čas a pár drobných ve dlani,tak jsme se byli ochotni na chvíli pozastavit a pokochat se pohledem při sklenici dobrého čaje,protože káva v Polsku bylo něco,co alespoň pro mne nebylo vůbec k pití.
Obraz se mi zvolna rozplýval a já se vracel do reálného světa.Vpravo od oltáře jsem si všiml nějakého, do mohutné zdi zakomponovaného náhrobku,vedle kterého visela nějaká drobná cedulka.Opatrně jsem tedy vstal a vydal se k onomu místu.A zde jsem strnul v úžasu podruhé.Skoro se mi podlomily kolena,když na cedulce čtu nápis,který oznamuje,že tento náhrobek knížete Přemka Nošaka,byl vyroben v dílně Petra Parléře v Praze!Užasle zírám na ručně psanou cedulku,kde znovu a znovu přejíždím nevěřícím zrakem úhledným písmem napsanou zprávu.Tak nejen že jsme spojeni pokrevně,ale i umělecky - toto město s Prahou.Vlastně je to všechno jedno velké kouzlo,když jedno z Varšavských předměstí nese jméno Praga!Čtu si vše znovu a znovu a pak se šourám k východu z kostela nic už nedbaje na věřící,kteří se oddávali Bohu a modlitbám.Míjím pamětní mramorové desky,které připomínají válečné oběti a až docela poslední se mi zjeví nepříliš výrazná citace z Matoušova evangelia: "Pamientaj,že stoiš na žiemi šwientej..."

(Omlouvám se za fonetický přepis polského textu.)