Dát život?

"Ale vem si, co když je ta holka mladá, je jí třeba 15. To má přestat studovat?"
"No a to má radši zabít to dítě co nosí v sobě?"
Dohada spolužáků je slyšet hned jak vejdu do třídy. Ano, zase je velmi smysluplná.
"O čem se zase dohadují?" šeptnu Markétě a pořád pozoruju tu skupinku, která evidentně nevnímá nic jiného než své téma, které mě nebylo ještě objasněno.
"Kdo je pro a kdo proti potratům... Do háje není to snad každého věc co si o tom myslí? Dyť ať se o tom bavěj, ale proč se hádaj a vysloveně si VNUCUJOU svoje názory?? Sakra!"
Markéta je zase mimo já jí chápu. Taky nesnáším dohady tohohle typu. Takové ty debaty co sice mají, když to tak řeknu, pořádné téma, ale žádný výsledek. Na tohle máme spolu stejný názor, stejně jako na mnoho dalších věcí. Možná proto nám naše kamarádství vydrželo až do střední školy. Zapadnu k ní do lavice a začnu vyndavat věci, abych stihla alespoň něco z toho domácího úkolu, zbytek dodělám o hodině, snad to bude vybírat až ke konci. Snažím se soustředit na úkol, ale myšlenky mi pořád utíkají. A to k té skupince, která sedí asi dvě lavice za mnou a stále tak zaujatě rozpráví o potratech. Kdyby tak věděli jaké to je, rozhodovat se... Na tohle ne! okřiknu se. Na tohle nemysli! Pro všechny je to už uzavřená kapitola a pro tebe by měla být taky! Ale nejde to, vždyť jsem u takového příběhu byla, prožívala jsem ho, i když z jiného pohledu. Už kvůli tomu se s nimi o tom nechci bavit, nechci si nic připomínat. Markéta se na mě podívá tak udiveně jak nejlépe to umí. Podívám se na svůj sešit, za tu dobu co se snažím ten úkol od ní opsat jsem stihla jen datum. Dlabu na to... napadne mě. Když učitelka vybírá sešity prostě se přihlásím a řeknu, že úkol nemám. A nejspíš nebudu mít ani ten příští, protože z dnešní hodiny nevím vůbec nic. Když dorazím domů, začnu okamžitě hrabat ve skříni a za opět minut usilovného hledání najdu to, co jsem chtěla. Předloňský deník. Nalistuju červen a dám se do čtení. Ale daleko se nedostanu, psaná slova ve mně probudí vlastní myšlenky. Už to nepotřebuju číst, už to zase vidím jako tehdy, jako by se to zrovna dělo....
......
Bylo 8. června (alespoň podle deníku to tak vypadá), když do mého pokoje přiběhla moje starší sestra. Bylo jí jako je teď mně. Něco přes šestnáct let. Už z výrazu tváře jsem poznala, že se děje něco velkého a nejspíš i krásného.
"Rodiče jedou pryč!"
"Naši?" zaptám se i když se následně musim praštit do čela, odpověď je přece jasná.
"Ne, hlupáčku ty Matějovi!"
"Aha, no jasně, to mě mohlo napadnout." usměju takovým tím úsměvěm, který vím že nesnáší.
"Netvař se jako že zase všechno víš!" rozesměje se.
"Ale vždyť je to přece jasné... " stoupnu si na postel a význámným gestem odhodím rozečtenou knížku. Ničím knížku z knihovny, napadne mě. "Matěj, tož velký milovník a ještě větší romantik. Zakoupí tobě, své princezně kytici bílých růží a pak asi stovku růží rudých aby s nimi mohl vysypat cestu po jejich bytě, vedoucí od dveří až k jeho pokoji, kde uprostřed nacházeti se bude malý stolek se dvěma svícemi a sváteční večeří. Po tomto nebeském jídle, zažehnou se náhle další svíce a božská hudba začne hráti. On k tanci tě vyzve a pak pomalu dotančítě až k jeho loži, mezi námi taky plnýmu těch strašnejch rudejch kytek, co sem na ně alergická, a tam pomalu položí tě a .... a pak... no a pak prostě PAK!" dramaticky na posteli omdlím. Alice už je mrtvá smíchy.
"Hele, měla bys přestat číst." zvládne mi sdělit mezi jedním a druhým záchvatem.
"A bude to snad jinak?" kouknu na ní s jedním okem přihmouřeným a s vědoucím úsměvem.
"No....ehm..."
"Ha! Bingo! Vyhrála jsem, sázkové kanceláře zadejte kurzy, neomylná Monika přichází!"
"Hele, už toho nech. Potřebuju poradit, co na sebe."
"Co takhle něco červeno-bílýho abys ladila" zasměju se a hledám po pokoji kam jsem, sakra, zahodila tu knížku.
"Jo...to je dobrej nápad... vemu si..."
"Ty červeno-bílý šaty z Řecka." skočím jí do řeči s úsměvem, stále hledám knížku, takže se nemůžu podívat jak se tváří, ale skoro ten výraz i slyším.
"Nesnáším tě." zasměje se a odběhne, nejspíš je vyzkoušet. A taky že jo, do dvou minut přiběhne (bože, dokonce už i na podpatkách) v červených šatech s bílými kytkami. Opravdu jí to sluší, k těm tmavě hnědým vlásům pod ramena. Sotva zvednu hlavu nemůžu z ní spustit oči. Jak je možný, že taková obyčejná holka jako já, má za ségru takovýhle stvoření? napadne mě. Vždycky mě to štvalo. Hlavně ve škole, kde nás všichni srovnávali. Nikdy nikoho nenapadlo, že jsme sestry, ale z ohledu na mě nikdy nikdo neřekl jaké rozdíly na nás vidí. Teď už mi to je jedno, prostě to tak je, jsme sestry, ale já jsem jiná a nejen ve vzhledu. Přes všechny naše rozdíly je to ten nejlepší člověk na světě. Rozumíme si snad ve všem...kromě stylu života.
Když vidí jak na ní zírám, otočí se dvakrát dokola, znovu se na mě podívá. Můj výraz se nezměnil, spokojeně se usměje, je zvyklá, že jí lidé obdivují za její vzhled, ale když to pozná i na mně, tak nějak jí to, jak sama říká, víc potěší. I přesto se ze slušnosti zeptá.
"Myslíš, že teda můžu jít v tomhle?" vychování má, to se musí nechat, usměju se vduchu.
"No, jestli si to zítra nepřineseš v náručí s tím, že ti to Matěj v záchvatu vášně roztrhal, tak klidně." prohlásím s ironií v hlase. "Já ti to šít nebudu."
"Děkuju, miláčku malej..."
Ježiši, miláčku, to mi neřekla už dlouho, asi je fakt natěšená. Ani nevím jestli jí to závidím, tak nějak....asi z části jo....ale.... no to je fuk....

Pak přijde večer a ségra odchází z domu. S rodiči je to dohodnutý, díkybohu za ně. Myslím že takový rodiče by nám mohl každý závidět. Co mě nejvíc pobavilo, byla reakce táty. Na to, že ségra dnes přespí u Matěje odpověděl: "Do oběda doma."

A tak ségra odešla, jak sama tehdy řekla, začít novou, dospělou kapitolu svého života...