Lehce zmatený ženich

Náhodou jsem dnes narazila na video ze svatby mojí sestry. Bílé šaty mě zase nadchly.
Že bych to předsevzetí – nevdávat se - přece jenom někdy porušila?
Ale to bude ještě za hodně dlouho, haha. Protože to hlavní, ženicha, jsem zatím jaksi nenašla.

Ale nešlo mi o to, stěžovat si na osobní život, ale připomnělo mi to zážitek z května.
Ženil se mi kamarád z netu a ač ze stejného města, nikdy jsem ho neviděla na živo.
No, řeknu to na rovinu. Celkem mě tím naštval! Dělala jsem si půl roku plané naděje a on se klíďo píďo bude ženit?
Vřelo to ve mně. Ale nakonec jsem si dala ledovou sprchu a opět zklidněná usedla k počítači. Dokonce jsem mu přála hodně štěstí a podobné lži.
Slíbil mi, že mi pošle oznámení, tak jsem byla zase lehce natěšená, co na něm mají.

No, měli toho dost. Hlavně jméno XXX nevěsty mě teda dostalo!
Milou dívčinu jsem znala velice dobře a můj názor na ni byl nekompromisní: Kráva.
Myslela jsem, že vybuchnu. Do osušky dala led, osušku na hlavu a zase bylo dobře.

Původní plán byl, že se mu do toho nebudu motat, pošlu písemné vyjádření a hlavně blahopřání. Ale týden před dnem D a hodinou H mi to v hlavě šrotovalo.
Že bych se vplížila na radnici?
Ne ne ne!
To nemůžu…

V sobotu v jedenáct hodin jsem přešlapovala asi tři sta metrů od ženicha a pozorovala celou svatbu z dálky. Ojoj, to pokušení!
Rozhodla jsem se, že tam vlezu poslední a bude to. Pak vypadnu pro změnu jako první.
Jako zhrzená milenka, uchichtla jsem se v duchu.

Tak jsem seděla úplně v koutku v obřadní síni a do ucha mi hrály housle. Pohodička.
Aspoň jsem si to myslela. Ovšem nedomyslela, že mě nevěsta zná, jde jako poslední a bude se koukat, kde co lítá. Já sice nelítala, za to po mně mrkla.
Zdálo se mi, že jsem zkazila svatbu, protože zrudlá nevěsta vypadala, že se zhroutí.
Holt antipatie jsou vzájemné.

„Ano“
„Ano“
První manželský polibek…
U toho jsem byla pro změnu zrudlá já. Nevěstinka se totiž podívala dozadu, tudíž na mě a ženicha málem přidusila. No prostě divadýlko pro mě.
No počkej Alenko, tak teď odsud jen tak nezmiznu.

Ono totiž tak, chtěla jsem se trošku pomstít i Pájovi, myslela jsem, že jsme kamarádi, psali jsme si přes rok a ani ho nenapadlo mi říct, ať se přijdu aspoň mrknout na radnici.
Nikdy jsem se nepokládala za mrchu, kromě května. To byl takový divný měsíc.
Tak jsem dělala věci, které bych se jindy neodvážila.

Byl konec obřadu.
Novomanželé přijímali gratulace. Čekala jsem, až všichni podají ruce, políbí na tvář či jinam.
V té chvíli mě napadlo zdrhnout. Už jsem byla na odchodu, když se na mě vítězně podívala nevěsta. Tak to ne, děvčico!

Poslední gratulant a já se pomalu vydala prostředkem zeleného koberce přímo k nim.
Ála koukala nadřazeně a Pája vyděšeně. Já vám dám!

Provokativně pomalu jsem podala pravici Alence, ta ji stiskla, ale ani nehlesla.
Přesunula jsem se k Pájovi, taky nabídla ruku. Přijmul ji.
Na rozdíl od nevěsty jsem ho políbila na tvář a pošeptala první a poslední větu naší historii: „Mohl sis vzít mě…“
No samozřejmě mě napadlo, jestli vůbec poznal, že jsem Zorik.
Chvíli se na mě díval, Alenka začala být nervózní, tak jsem se radši rozhodla zmizet.

Otočila jsem se a pomalu odcházela. Ve dveřích jsem potkala fotografa, co je měl fotit.
Vědoucně se na mě usmál a já mu úsměv vrátila.
Nějak tak, můj milý příteli…

A to jsem byla poprvé a zatím naposledy mrchou. Od té doby ani ťuk.

Jo a kdyby vás náhodou zajímalo, jak to dopadlo s Pájou, tak nijak.
Od té doby se mi totiž neozval, asi mu to ženuška zakázala.
No co, nohu za krk si proto nedám, ne?