Marta

„Pozór.“ volala na cyklisty před ní. Krájela vzduch před sebou nevídanou rychlostí. Milovala ten pocit, ale štvalo ji, že neumí brzdit. Ten pocit byl tak osvobozující. Nikoho v tu chvíli nezajímalo, kdo je nebo kam se to řítí. I ona v tomhle okamžiku zapomínala na to kým je. Byla prostě tou holkou na bruslích. Do uší jí křičela její oblíbená skupina a ona přidávala na rychlosti spolu s tempem písničky, která právě hrála. Levá, pravá, levá, pravá a pořád dokola. Vítr jí hladil tváře. Byla hrozně udýchaná. Najednou z ničeho nic stezka končila. Teď by opravdu potřebovala vědět, jak se brzdí. Najela na kameny. Zakopávala o ně tak dlouho až nakonec spadla. „Au.“ procedila mezi zuby, když uviděla svoje sedřené koleno. „Sakra!“ podívala se na svoje roztrhané kalhoty a měla chuť brečet. Tohle se jí poslední dobou stávalo dost často. Celý její život byl jedna velká potíž, ale to co se dělo teď opravdu nemělo obdoby. Na tolik smůly najednou nebyla zvyklá ani ona.
Začalo to, když se pohádala s Laurou. Byla to naprosto zbytečná hádka na konci které bylo jedno zničené přátelství a jedna zoufalá žena. Tou ženou byla samozřejmě Marta. Šlo jen o to, že Laura prostě nikdy sama od sebe nezavolala jen tak, aby Martu potěšila nebo aby se zeptala jak se má. Tohle prostě Laura nikdy nedělala. Vždycky byla Martinou nejlepší přítelkyní a každý to věděl, tak proč by měla dělat tahle zbytečná gesta? Martě nedělalo problém se jen tak ozvat, poslat esemesku nebo nechat někde veselý vzkaz. Byla od přírody přátelská a veselá. Vždycky měla úsměv na rtech a to i tehdy, když udělala nějakou botu. Ostatním to dost lezlo na nervy. Laura jí to nikdy nevyčítala, ale Marta věděla, že ji to určitě děsně štve. Ale přece se nebude měnit kvůli lidem? Jestli ji mají rádi, tak snad takovou jaká je. Jenže to se asi Marta zatraceně pletla.
Jen co se ostatní dozvěděli, jak s ní Laura vyběhla, dali se do ní. Začali jí vyčítat její bezstarostnost, přílišnou obětavost a totální optimismus. „Žiješ v reálným světě, zlatíčko, a ne v nějaký pohádce s kytičkami a motýlky.“ řekla jí jednou Kelly. Proč jí vyčítali, že se snaží působit pozitivně? Co na tom bylo špatného? Nechápala to, ale začala se řídit jejich radami. Časem ale zjistila, že jí to nejde, že neumí být tou vážnou slečnou Martou, která bez jediného úsměvu nosí šéfovi kafe a která se chová jako ledová královna. Ve firmě se o ní začalo mluvit. Byly to většinou pomluvy, ale to že už nějaký ten pátek nemá chlapa, byla sakra pravda. Jednou když zaslechla jak se o ní baví holky z účetního na záchodech už to nevydržela a odešla z práce. Chtěla začít nový život. Takový jaký si ho představovala a jaký ještě donedávna žila. Veselý, hravý a plný snů a nadějí.
„To si děláš srandu?“ vyjela na ni Kelly na záchodech. Záchodky, to bylo to místo, kde se všechno odehrávalo. Tady se pohádala s Laurou, tady se poprvé líbala se svým šéfem a tady taky poprvé řekla Kelly, že odchází od firmy. „A proč?“ zněla její otázka. Byla na místě. Proč vlastně chtěla Marta odejít? V podstatě k tomu neměla žádný závažný důvod. Prostě chtěla. To bylo ono, ale Kelly by to asi nestačilo. „No, víš, já už jsem dlouho uvažovala o tom, že s tím tady seknu. Tahle práce není nic pro mě. Potřebuji něco jiného. Naprosto jiného.“ snažila se jí vysvětlit. Nevedlo se jí to. Kelly se opřela o okraj umyvadla a vzdychla: „Marto, to nemyslíš vážně.“ Jenže Marta to myslela smrtelně vážně. „Chci začít znovu. Chci vybudovat něco vlastního. A velkého. Jo přesně tak, velkého.“ prohlásila rezolutně. Kelly na ni chvilku zírala a pak řekla: „Tak teda hodně štěstí, kamarádko.“ usmála se a objala ji. „Mimochodem, stěhuji se. Už zítra.“ Kdyby mohla tak by se teď nejradši chytla za pusu, ale co, chtěla začít nový život, tak jedině někde jinde. „No nestačím se divit.“ řekla Kelly, která do ní byla ještě stále zavěšená. „Pak ti pošlu adresu.“ vlepila jí pusu na tvář a odešla. Byla smířená s tím, že své nepřející kamarádky už nikdy neuvidí. Nevadilo jí to. Ani trochu. I když Kelly možná adresu pošle.
Doma se rozhlížela po bytě jako by tu byla prvně. Moc se jí odsud nechtělo, ale když už začíná ten nový život, tak to chce změnit všechno od základů. Lidi, zaměstnání i místo. Jenže kam by se chtěla odstěhovat a co by tam vlastně chtěla dělat, to stále nevěděla. Pojedu do New Orleans, tam je pěkně rušno a budu tam dělat pouliční malířku nebo zkusím Northon a budu dělat učitelku ve školce. Ano to je to pravé místo pro ni. Je to dostatečně kreativní a navíc Northon je dost daleko, takže pochybovala o tom, že by tam narazila na své staré přátele, jak je ještě stále a už spíš ze zvyku nazývala. Začala balit věci. Nebylo jich moc. Když po dvou hodinách skončila měla před sebou na zemi položené dva barevné kufry polepené spoustou dětských nálepek a tři krabice s hrníčky, skleničkami a podobnými drobnostmi. Teď už je stačilo jen naložit do auta.
Praskalo ve švech. Vždycky si myslela, že jí její starý oprýskaný brouk bude stačit jejímu životnímu tempu, jenže tehdy ještě nepředpokládala, že by se mohla za pár měsíců stěhovat. „Pitomý krabice.“ zaklela si jen tak pro sebe. „Ale copak? Vy se stěhujete?“ ozval se jí za zády mužský hlas. Ani se nenamáhala otočit. Kdo jiný by to mohl být než Rufhus? „Ano.“ řekla stroze. Neměla ani v nejmenším chuť si povídat. „A kam, smím – li se ptát.“ Bože můj, co po mě chceš? myslela si. „Ještě sama nevím.“ Znělo to tak tajemně a dobrodružně a vlastně ani nelhala. Rufhus asi poznal, že jí není moc do řeči, a tak se pomalu otočil k odchodu. Konečně tam tu blbou krabici nacpala. „Tak se tady mějte, Rufhusi.“ řekla a zamávala mu. Neotočil se a ani neodpověděl.
Nastartovala. V autě to zarachotilo a po několika marných hýknutích chcíplo. „Co je broučku?“ řekla mu něžně. Zkusila to ještě jednou. Chytl se. „No vidíš, že to jde.“ pohladila ho po volantu. Dvakrát zatroubila, jak to měla ve zvyku před každou větší cestou. To jen tak. Pro štěstí. Usmála se. Její nacpaný brouček se valil ranní dálnicí, tak neobratně jako malé dítě, které se teprve učí chodit. Moc ho nehnala. Kochala se krajinou. Dnes bylo opravdu nádherné ráno. Svítilo slunce a po dešti, který na dnešek hlásili nebylo ani památky. Byl to ten pravý den na nový začátek. Pravý den na nový život. Jela skoro hodinu, než ji napadlo, že by se vlastně měla rozhodnout, kam vlastně jede. Zastavila v malém motorestu jménem Sněženka.
„Jednu kávu, prosím a dva višňové koláčky. Nebo ne. Počkejte. Dám si raději horkou čokoládu. To bude to pravé.“ Chtěla nejen zničit svůj starý život, ale i svoje zlozvyky. Dnes si vybrala pití kávy. Za normálních okolností by bez kávy nedala ani ránu, ale dnešek byl prostě jiný. Nový. Chvilku koukala jen tak z okna. Pak vytáhla ze své květované tašky mapu. Rozložila ji na stůl, zavřela oči a píchla do ní prst. Milton? Bylo to malé městečko v Alabamě. Leželo na pobřeží. „No co? Tak pojedu do Miltonu.“ Usmála se a schovala mapa zpět do tašky. Byla se sebou zatím spokojená. Její nový život se zatím vyvíjel přesně tak jak si představovala.
„Tak tady jsou ty koláčky a tady čokoláda. Dobrou chuť.“ řekla ta milá servírka. „Děkuji.“ odpověděla jí Marta s úsměvem. „Můžu to hned zaplatit, prosím?“ dodala pak ještě. „Ano, samozřejmě. Jen si skočím pro peněženku.“ Byla opravdu milá. „Tak to bude dva dolary třicet centů.“ zašveholila. Znělo to jako by zpívala. „Tři. To je v pořádku.“ Dala jí peníze a pustila se do jídla. Měla hrozný hlad. Večer se nestihla najíst a teď by snědla cokoliv. Když dojedla, vybalila si ještě mapu, aby se podívala, kudy se vlastně do Miltonu jede. Jela prstem po papíru a sama pro sebe si mumlala, kdy má odbočit a kdy sjet z dálnice.