A co je po smrti?

Předmluva....Milá Ann

Tak.....zase ti píšu deník. Nemůžu bez toho bejt, znáš mě... Já vím, že se asi divíš, když jsme obě doma a víme o všem, co se stalo, scházíme se každej den, abysme probraly všechny důležitý i nepodstatný věci...ale....je něco, co jsem ti chtěla říct už dlouho....důvod, proč jsem se poslední dobou chovala tak divně, proč jsem často nebyla ve škole.....víš....já....jsem nemocná...
Fakticky se ti omlouvám, že tohle všechno nedokážu říct přímo, ale musim to psát...je to tak pro mě mnohem lehčí..

Jak to začalo....

Chtěla bych ti říct, jak to vlastně všechno začlo, jak jsem se to dozvěděla a tak, abys věděla o všem.... Tak jdu na to... jednou mi nebylo dobře....myslela jsem si, že na mě jako vždycky leze ňáká chřipka nebo tak a tak jsem to chtěla jen tak přejít...ale špatně mi bylo hodně dlouho, tak jsem si nakonec zašla k doktorce...ta mě poslala na vyšetření a zjistili, že umírám....

Promiň!

Zvláštní, že se ti pořád omlouvám, že? Ale já musim...musim ti říct, co všechno pro mě znamenáš, za co jsem ti vděčná.....prostě všechno, než bude pozdě...
Omlouvám se ti za všechno trápení, který jsi se mnou měla, který máš i teď po týhle zprávě, protože si myslím, že tě to zdrtit mohlo hodně...(asi jako mě- vím co to je..) omlouvám se ti za to, co jsem ti kdy provedla, i když to bylo třeba už ve školce nebo tak.... prostě promiň... Jseš pro mě nejvíc na světě...takový moje sluníčko- vždycky, když tě ve škole potkám, vím, že ten den bude zase v pohodě, a že se toho hodně nasmějem...ty jsi ta, co mi vždycky pomáhala s mejma problémama, ta co je pokaždý vyřešila.....tenhle už ale nezvládneš...ani doktoři, ani já, ani ten BŮH, na kterýho jsem nikdy nevěřila... Teď už můžu jen čekat....zbejvá mi prej už jen tak měsíc, ale může to bejt klidně i tejden- nikdo neví...

Něco od tebe potřebuju....

Mám na tebe několik málo přání, protože nevím, komu jinýmu bych o to měla říct... Víš, až umřu....chtěla bych, aby ses mi starala o hrobeček králíka Králíka, pokud budeš chtít i o můj....a taky prosím...dej mi do rakve můj mobil....vždycky jsme se o tom bavily, jestli si to pamatuješ, tak bych ho tam chtěla...jen tak, abych to dodržela...
Řekni prosím všem mým kamarádům, se kterejma se nerozloučím, že jsem je měla ráda....víc než si vůbec můžou představit, už je pozdě na to jim to říkat, už to ani snad nemá cenu..
Mám hroznej strach...z toho, jaký to bude...a jaký to bude potom....hrůza...!!

Čas se krátí....

Nikdy jsem si ani neuvědomila, jak je každá minuta vzácná...teď doufám, že těch minut zažiju ještě hodně. Hrozně lituju všech chvilek, kdy jsem se nudila nebo řešila maličkosti a byla z nich nešťastná....vím, že jsem si svůj život mohla užít mnohem líp, než takhle a hrozně toho teď lituju....stejně jako toho, že jsem ti o mý nemoci neřekla už dřív, protože mám strach, že ti tenhle deník už ani nepředám. Je mi hrozně psychicky i fyzicky....
Zbejvá mi už jen pár hodin, cejtím to....nevím, co mám dělat, jak je prožít...naplno už to nezvládnu, hejbu se pomalejc než jindy a těchdle pár řádků mi zabere hodně času... Mám strach, ale zároveň se těším, jsem zvědavá na to, co bude potom(....jestli něco bude)... Mám pocit, že ten Bůh existuje, že nade mnou je a říká, ať už jdu pryč, k němu nebo kam to vlastně půjdu.... Třeba tam budu s mým Králíkem a všema příbuznejma, co už je neznám, co už jsou pryč. Budeš mi hrozně moc chybět, má nejlepší kámoško!! Kamarád je ten, kdo zůstává, když všichni odcházejí, ten co podá pomocnou ruku a nezradí....to jsi ty! Má jediná opravdová kamarádka...nikomu jinýmu bych nemohla říct to, co tobě....vděčím ti za většinu nádhernejch chvilek, co jsem v životě měla.... Už se s tebou loučím, asi poznáváš. Osobně to nepůjde, protože mi to právě doktoři zakázali... Vím, že už tě nikdy neuvidím, že už asi vůbec nikoho....jak bych to teď ráda vyměnila za soutěž zpěvu, na který jsem se tak díky mý babičce ztrapnila. Sbohem, moje Ann..........

..........................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................

Co se to děje?

Pořád tu jsem, co se stalo?.....proč na mě ale nikdo nemluví? Oni pláčou....a já nevím proč....vždyť jsem ještě pořád tady....nevšímají si mě... Stojí nad postelí, tak jak to, že v ní neležím?.................................ležím....
Tak tohle je to, na co jsem se těšila? Že mluvím na ty, co mám ráda a oni mě neslyší a nevidí? To je ono, čeho jsem se tak bála? To teď budu koukat na svoje kamarády, jak se spolu baví a já jim nic říct nebudu moct? Tohle jsem teda fakticky nečekala....bála jsem se bolesti při umírání a zatím....nic si z toho nepamatuju...
Cejtím se hrozně sama, když nemůžu nic dělat... Teda můžu- třeba tobě píšu tenhle deník, je divný, že nikdo nevidí aspoň tužku, jak se hejbe po papíře, jak vytváří zprávu pro tebe.....teda doufám, že aspoň ta bude vidět....

Co bude teď....

Co mám dělat? Jediný, co můžu, je chodit a koukat na lidi...lidi co žijou...můžou žít.... Povídaj si, smějou se, chodí, tancujou, objímaj se....taky bych všechno tohle udělat chtěla....s kýmkoli.....! Jen abych už konečně nebyla sama....klidně i toho bejvalýho učitele na naší škole, Homelesse, bych teď brala... Jak dlouho tenhle stav asi může trvat? Proč vlastně je?
Napadlo mě, že jsem třeba udělala něco špatně....třeba jsem něco nedokončila, co jsem měla a teď to na to čeká......nevím....vlastně o něčem jo- nerozloučila jsem se s Martinem....udělala jsem to tak schválně, aby mu nebylo hůř, myslím, že ví, že jsem ho měla ráda a vážila si ho.....milovala ho! Teď ti to sem píšu, kdyby to náhodou bylo tím důvodem, tak abys mu to vzkázala.....ale on to ví....
Omlouvám se za to, že jsem už odešla...vím, žes na to nebyla připravená, ale já taky ne... Nečekala jsem tohle všechno, co se teď děje,....! Navštívila jsem i tebe, doma.... zrovna sis povídala s tvou mamkou a o ničem jsi nevěděla....bylas šťastná...a je hrozný vědět, že za pár minut už nebudeš- dostane se k tobě zpráva, že jsem umřela, že už se nikdy neuvidíme.....

Už....

Jsou to dva dny...který jsem takhle prožila (jestli se tomu teda dá tak říkat).....zajímalo by mě, kde mám všechny ty příbuzný, co už umřeli....kde jsou? Proč teď nejsou se mnou? Proč mi nikdo nemůže říct, co se bude dít...že v tom nejsem sama, že mi pomůžou? Asi proto, že jsem opustila TEBE.....to tys mi vždycky pomáhala a teď nemám nikoho.....málo jsem si lidí vážila a teď vidim, jaká to byla chyba...
Já už chci aby to skončilo....tohle je pro mě peklo! Prosím...ať už je tomuhle trápení konec........prosííím.... JÁ CHCI ŽÍT!! Jak to, že nemůžu zrovna já? Já odejít nechtěla, jako o tom jiní přemýšlí...

Přála bych si....

Teď bych se chtěla probudit v rakvi, vzít do ruky ten mobil, o kterej jsem tě prosila a zavolat ti.....říct, že žiju, ať mě hned dojde někdo vykopat...že s váma ještě budu, že neodejdu bez rozloučení....! To je přesně to, co bych si fakticky přála...ale tak třeba se to stane....(doufám, že dřív, než se mi vybije baterka v mobilu.....) už nevím, co psát, nežiju....nevím kde jsem a co tu mám dělat....snad se to brzy změní....napsala bych ti to, pokud to půjde....jestli jo, tak to bude super....taky bych ti nějak mohla vlézt do snu, kdybych věděla jak...ale na to, abych to zjistila mám docela dost času....
I když si myslíš, že jseš sama, nejseš....pořád jsem někde u tebe...! Na to pamatuj...já se k tobě zády neotočím ani teď, ani po mý smrti...vždycky tu budu pro tebe....! Snad se NAVZÁJEM ještě někdy uvidíme....pá....!