Změněný život

Irena byla holka kterou jsem si oblíbila.Byla to nejlepší kamarádka mého tehdejšího přítele Jarka.Já,Tamara Seidlová jsem jí měla ráda,dokonce jsem se s ní radila o malých roztržkách které jsme mezi sebou s Jarkem měli.To si myslím,má ale každý pár.Nebo ne?

Překvapím Jarka.Rozhodla jsem se v duchu.Odpadly nám poslední dvě hodiny a já měla nečekané volno.Utíkala jsem domů jak splašená a šupla do sprchy.Tam na sebe pustila proud osvěžující vody.Na sebe si vzala nejkrásnější spodní prádélko s krajkou.Pro svůj dobrý pocit a Jarkovi se líbilo,však jsme ho vybírali společně.Rozpomenu se na ten okamžik.Na sebe obleču sukni,punčocháče a tričko ještě bundu,kabelku a alou na tramvajku které mě zaveze vstříc mé lásce.Cestou koupím lahvinku červeného vínečka a zákusky.Uděláme si nádherný večer v postýlce,maluji si cestou k Jarkovi.Konečně stojím před jejich vilou.Už už sahám na zvonek když mě napadne.Překvapím ho úplně!Vytáhnu z tašky klíče a zasunu do zámku a otevřu dveře. "Jarku , lásko" zavolám zkusmo do vily.Nikdo mi neodpovídá,beztak sedí v křesle se sluchátkama na uších.Zákusky a víno položím na botník a sundám si boty a kabát.Boty dám do botníku,kabát pověsím na věšák.V ruce nesu zákusky a v druhé víno a s tímhle nákladem vyhopkám dvoje schody do prvního patra.Tam se slastně usmívám,když si představím jaký bude nádherný večer s mou životní láskou.Zákusky položím na jeden schůdek a s vínem v ruce otevřu dveře do pokoje své lásky.
"Lásko dívej co jsem přine..." zaseknu se.To co vidím před očima je zlý sen!!!!Jarek se miluje s MOU KAMARÁDKOU Irenkou!!!!!!Vidím jak se jejich těla proplétají,jaký mají slastný výraz v obličeji a slyším jak hlasitě vzdychají.Asi bych tam stála a ohromeně na ně zírala dlouho kdyby mi nevypadla láhev červeného vína z ruky a neroztříštila se na zem.Oba dva se jako na povel leknou a zírají na mě. "Tamarko.."blekotá vyděšeně Jarek "co tady děláš??" snaží se žehlit situaci.Nervnu se "Já co dělám???????Co tady děláš ty ty chcípáku??S Irenou???!!Jak jsi mohl???Ty hajzle jeden!!!" ječím jak smyslů zbavená. "Tamčo,lásko nerozčiluj se,vyřešíme to v klidu" snaží se dále Jarek. "Jak to chceš řešit???Jak??A hlavně co??My dva si nemáme o říct!!!" soptím dále.Tady by to možná skončilo dobře.Kdyby ovšem Irena neměla tak debilní kecy. "Nech jí prosím tě,když je frigidka a neužiješ si to s ní tak jak se mnou.." vjede do mě nová vlna vzteku.A ta se mi stane osudným.Irena totiž stojí a ironicky si mě prohlíží.To nezvládnu a vrhnu se na ní. "ty kurvo jedna.." začnu na ni ječet a fackuju jí hlava nehlava.Irena se samozřejmě nenechá a hbitě mi to oplácí.Já však zajdu ještě dál smýknu jí za vlasy,ona se zapotácí a kdybych jí podala ruku dopadlo by všechno dobře.Já jí však v tom šoku ruku nepodám a ona padá na zem,při pádu se uhodí do hlavy o roh stolu a padá bezvládně k zemi.S vytřeštěnýma očima neschopná pohybu a slova na ni zírám. "Ireno,Irčo,Ireno!" dřepí u ní Jarek a pomocí facek se jí snaží přivést k životu. "tys..tys..tys..ty.." nemůže Jarek popadnout dech. "tys jí zabila!!" vyjekne zoufale.Já nejsem schopná absolutně ničeho,jenom stojím a pořád na Irenu zírám.Má nepřítomný obraz v očích.Takový chladný jakoby..mrtvý.

Stála bych tam asi navěky kdybych neslyšela spěšné kroky po schodech.Pak slyším rázné otevření dveří.Němě se otočím a vidím muže kteří mají uniformu. Policajti. Bleskne mi hlavou. "Jste slečna Tamara Seidlová?" optá se mě jeden.Sotva znatelně kývnu. "Tak pojďte s námi,jste podezřelá z ublížení na zdraví s následkem smrti Ireny Vojkůvkové". slyším jak doříkává větu.Pak už si nevzpomínám na nic.Jen vím že se sesunu k zemi.Asi jsem omdlela.

A je to!Sedím ve VYŠETŘOVACÍ VAZBĚ!!!!Já!!!Ireniny rodiče mě zažalovali pro ublížení na zdraví s následkem smrti.Ale já to neudělala schválně.Byla to nehoda.Vážně jenom nehoda.Nechtěla jsem jí zabít.Jenom jsem jí chtěla vyškubat vlasy jelikož mě urazila a spala s Jarkem!!!Nic jiného,nechtěla jsem jí zabít,přece nejsem vražedkyně!!Nejsem!!

"Umýt,učesat a oblíct!Jdeme na soud." tohle mi zní od rána v uších.Poslušně splním rozkazy stejně jsem po celou dobu nějak mimo.Vedou mě do soudní síně,okolo mě plno novinářů a plno kamer.Nedivím se, osmnáctiletá holka zabila stejně starou kamarádku to musí být tučným soustem.Obličej si marně kryji dlaněma a na jejich dotazy neodpovídám.Cesta do soudní síně mi přijde nekonečná,všude se blýskají fotoaparáty,natáčí kamery a spousta otázek.Chci od toho všeho pryč.

Sedím v soudní síni.Na kratký okamžik jsem viděla všechny přítomné tady.Máma a táta,ségra všichni se krčí v koutku a jsou zdrceni,pohled který si na kratičkou chvíli vyměníme je plný bolesti.Máma odvrací ode mě pohled a stále bozmocně brečí.Pak zahlédnu i rodiče od Ireny,její matka pláče a vykřikuje na mě vrahyně!,a pak..vidím Jarka.V koutě jak sedí a pozoruje mě.Nevěnuju mu pohled,bolelo by to.A navíc proces začíná..

Jsem předvolána na svou obhajobu.Mám říkat pravdu.Kčertu já jí celou dobu říkám!A tak odvyprávím celý svůj příběh.Pak se zase posadím zpátky a je předvolán Jarek.A já poslouchám jak vypráví v podstatě to co já.

A je to tady,můj osud se podtrhne a sečte.Soudkyně to zbytečně natahuje.Jsem šíleně nervozní.A pak to řekne.Podepíše můj osud.Shledá mě vinnou a jako trest mám 24 měsíců ve vazbě.Zhroutím se přímo v soudní síni.

Uběhly přesně dva roky.Já si vyzvedávám své doklady a jsem puštěná na svobodu.Ven.Zavřou se za mnou dveře a já cítím jakoby se za mnou zavřela jedna kapitola života.

Jedu tramvají,domů.Ke svým rodičům a k ségře.Zazvoním u dveří na zvonek.Otevře mi ségra celá natěšená,když mě spatří řekne k mému úžasu "to jsi ty?!" celá povadne a jde do pokoje se malovat.Stojím na práhu bytu neschopná slova.Tohle že je moje ségra?Moje krev?Se ségrou jsme vždycky měly skvělý vztah.Vejdu váhavě do bytu,vůbec nic se tu nezměnilo.Opatrně si sednu na gauč a čekám.Na co vlastně?Dvakrát cvakne v zámku a to je znamení že jsou doma rodiče,léta jezdí z práce domů společně. "Mami,tati" vlítnu do předsíně radostně.Zarazím se však v půlce pohybu.Rodiče stojí ve dveřích a šokovaně zírají. "Co tady chceš?" vzpamatuje se táta. "jak..co tady chci?" žasnu dále.Mamka zavře dveře,sundá si boty a pobídne mě i tátu. "Posadíme se do obýváku a tam si vše v klidu vyříkáme."

Sedíme v obýváku.Já,mamka a táta.Ale jakoby tu se mnou seděli dva cizí lidé.Tohle nejsou mí rodiče. "Proč ses vrátila k nám?" začne být táta nepříjemný. "A kam jsem měla jít?Jedně domů." argumentuju "ale tady už nemáš domov!Nebudu mít doma vražedkyni!!Slyšíš nebudu!!" křičí na mě táta. "Já nejsem vražedkyně" vzlykám "Já jí nezabila!!Byla to nehoda!!!!!" obhajuji se zcela zbytečně. "Mlč!!Mlč a jdi mi z očí!!JDI!!" křičí táta.Mamka ho uklidňuje a vytočí mě dalším nápadem. "Já jsem o tom dlouho uvažovala.Nejlepší pro tebe bude odjet někam.Už jsem se informovala u kamarádky která dělá na pracovním úřadě,bylo by pro tebe výhodné odjet do Skotska.Tam by tě vzali v jednom hezkém penzionu.Dělala by jsi servírku i pokojskou.Bydlela by jsi tam a stravovala se.Plat by jsi měla na tamní poměry taky slušný.Časem by ses mohla vypacovat na nějakou vedoucí pozici a ve Skotsku se usadit.Chápej nás,tady každý každému vidí do talíře,už jsme to u sousedů urovnali a teďka bys tady chtěla bydlet?Nepřichází v úvahu" zasadí mi máma těžkou ránu do srdce. "My ti pomůžeme,peníze našetřené mám je to padesát tisíc,abys měla do začátku.Musíš si za to koupit nějaké oblečení a tak.A vyřídit veškeré formality."

A tak.řekla máma.A tak nedělám nic jiného než jezdím každý den do Pardubic,od našeho malého městečka vzdáleného dvacet kilometrů,to protože mě tu nikdo nezná.A tak zařizuji a nakupuji vše potřebné.K rodičům jedu vždycky večer,aby mě nikdo nepoznal.Stejně se s nima nemám o čem bavit,vykopli mě ze svého života kdy jsem je nejvíce potřebovala a já musela vzít jejich nabídku.Nic jiného mi nezbývalo.

Sedím v letadle směr Skotsko.Uvidíme co mě čeká,doufám že to nejhorší jsem si prožila v base a u rodičů.To mě totiž mrzí nejvíce,to že mě vykopli z domu.Vlastní rodiče.Nemá smysl nad tím hloubat.Prostě je to tak.A já letím,doufám že do ráje.