Malá mořská ukolíbavka

Malá mořská víla to neměla tak zlé, když se proměnila v mořskou pěnu.
Vidím se v zrcadle s opuchlýma červenýma očima, s pudrem odkrývajícím hojnost pih, s rozmazanou řasenkou rámující kruhy pod očima. Bojuju předem prohraný boj s prsty, které stlačují hruď až k páteři, snažím se zastavit ten horký příval na ledové tváři, na ledové kůži, na ledové duši.
Myslela jsem, že umírám.
Ale i lastura u stánku na pobřeží mi šeptala chladným mořským větrem, že mi někdo dá mapu na nalezení stopy, která se ztrácí v nekonečnu, šlape si na paty, vrací se loudavě nazpátek.
Vítr do uší pokrytých tenkou blanou, do uší, ve kterých hučel příboj. Vešla jsem do recepce, raz, dva, tři nízké schody, kámen na potlačeném betonu, mozaika myšlenek vyšlapaná do tvrdosti, do něčeho, co se během času nevytrácí.
Tam stála ona. Opírala se o mramorový sloup, obkroužila ho rukou, křehká, s pohledem ranního nebe vítajícího řvoucí racky, s úsměvem Mona Lisy, zpola bolestným, však s kapkou krvavého svítání drásajícího něžnou kůži moře.
Prošla jsem s očima přilepenýma k zemi, opírala jsem se o svůj pohled, abych nezavrávorala, nenašla jsem odvahu natáhnout dlaň a přesvědčit se o tělesnosti svého vidění.
Od okenních tabulek se odrážely slzy, nebo doopravdy pršelo? Přízrak sklonil kudrnatou hlavu, aby se vyhnul mému vyděšenému pohledu. Zrcadlo se roztříštilo na tisíc ostrých kousků. Skutečnost nabobtnala a dala o sobě vědět ve své kruté podstatě.
Existovala.
V tu chvíli se naše pohledy střetly. Se zasvištěním se prohnal uragán. Smetl mě o dva metry dál, zavrávorala jsem na kraji schodů a chytla se zábradlí.
„To není možné,“ splynulo nám naráz ze rtů. Za ramena mě chytil vousatý muž a odvedl na pokoj.
Kolem zrcadla jsem prošla po špičkách.
To abych ji znovu neprobudila.

Našla jsem odraz svojí duše. Nebyl shnilý (jak jsem předpokládala), šeredný, zčernalý, ani mu nad hlavou nesvítila svatozář a ze zad nepučela křídla. Byl spíš vyždímaný, shrbený a bledý, osvobodil se z pevné amfory mého těla jako motýl z ulity, který co nevidět roztáhne nádherná křídla, a zatímco má ústa křičela, mlčel. Mlčel jako dno moře, zatímco já se plácala připomínajíc studené vlny vyšplouchlé na pobřeží; vracela jsem se zpět a brala sebou bílé oblázky úsměvů, vstřebávala odraz slunečních paprsků a blesků.
Zůstanu v přístavu, kde vlny plácají o zahřátou pláž, kde sedají racci a očekávají od rybářů zbytky ryb. Budu bydlet na lodi a spát v kajutě urostlého kapitána s lesklou hlavou a večer mu zpívat společně s mořem ukolébavku, aby zapomněl na žádosti těla a nechal se unášet na vlnách snů.
A s východem slunce, stejně jako sultán krásné Šeherezád, se bude chytat za hlavu a brečet kvůli šanci, jež s prvními paprsky promeškal…

Kostel je bez oken, jasné světlo svítí pouze z jediného výklenku. Stojí v něm nehybná madona ověšená pestrobarevnými růžemi, které prodává stará žena přímo přede dveřmi. Na natažené ruce se soše houpe červený kříž. Nad hlavou má svatozář ze žárovek, po těle jí stékají kapky vody. Je svěcená, když se dotkne její dlaně? Porcelánový kalich sbírá její slzy, které kostelník zítra vyleje do moře. A celé moře bude posvěcené a sním ryby a racci, kteří se v něm koupou a přídě lodí, jež nikdy neztratí směr. A vodu z moře bude pít obloha. Proto je nebe tak modré. Protože se stává mořem. Nebo je to naopak?
Na pláži poslouchám hudbu vln; posouvají kulaté kamínky sem a tam a ty se otírají o ty, jenž jsou pevně zaklíněny na svém místě. Když otočím hlavu, stojí za mnou má duše. Není roztříštěné na zemi v kouscích zrcadla, sklání se pro hladké oblázky a převaluje je v dlani. Stává se vítanou možností jak zůstat ve slunečním království.
Okolo proplouvá loď. Rozráží mohutnou dřevěnou přídí vrcholky vln a pak se do nich zakousne a vrací je moři rozpůlené. Na pláž se valí velké pohoří průzračné vody. Zmáchá mě od hlavy až ke konečkům prstů. Hřmotná postava zvedne ruku a zamává mi.
Má lysou hlavu, široký úsměv a ramena a přátelské chování, V podpalubí, ve své kajutě, má na posteli pohozeného Richarda Bacha.

Autobus má dvoje dveře, ale řidič otevře pouze ty vzadu. Bere od netrpělivých unavených lidí napěchované kufry a skládá je na sebe. Podám mu ten svůj. Ještě jednou se podívám na sedadlo, kde sedí má duše a zamávám. Ztratím se ve tmě.
Mé kroky vedou k přístavu, vrážím do lidí, snad tu nejsem, protože mě nevidí, snad přece jen sedím ve vydýchaném voze a bojuju s nevolností a nepohodlím.
Zkouška jedna - usměju se na prodavače obrazů, úsměv mi oplácí a posílá mi vzdušný polibek. Je lehoučký jak pírko, jen mě polechtá na rtech. Zkouška dvě – před kavárnou postává číšník s velkýma očima, které na mě zůstanou nechápavě hledět. Jsem zbavená duše a čím více se vzdaluje, tím více se tělesnost stává prázdnou nádobou, vsakující do sebe jakýkoliv projev cizích duší.
Přes tenkou stěnu skla mrknu na nejmodřejší plochu, kterou jsem tu našla. A nebylo to moře při východu slunce, ani odpolední obloha. Byly to oči malého pikolíka v rybí restauraci. Nechá svou modř vpíjet do studené kaluže mých očí. Za hranicí lebky mi kvetou pomněnky a dozrává vinná réva. Jsem svobodná, stejně i potom, když v kajutě ležím vedle spícího kapitána, jenž mi před chvílí surově rozpáčil kolena. Pohádky neměl rád. Na posteli mu ležel Franz Kafka a pomačkané noviny.
Moře pořád přibývá a ubývá, vlny houpou a kolébají, přišel pohled z ciziny. Má zhmotnělá duše létá, žije, netuší nic o prázdnotě svého pravého příbytku, jež jí snad pouze věznil a bránil pokořit výšiny. Tady zůstala hlubina, věčně studená a tmavá, přežraně plná slané masy vod, které se s přílivem rozbíjí o kamenné pláže a nechávají po sobě stejně jako slimáci vlhkou stopu a jako našlehanou smetanu kopečky bílé pěny.
Malá mořská víla to neměla tak zlé, když se proměnila v mořskou pěnu.
Třeba se právě teď rozbila o trup velké lodi, aby ji moře znovu chytilo do své náruče a kolébalo ji v utěšujícím objetí.
Má spokojená duše odpočívá na louce pod hvězdami. Vím, že se můžu probudit.
Ale chci, aby mě objímala voda a vnikla mi do každičkého otvoru, prohlubně, mezírky. Abych klesala ke dnu k nenažranému chřtánu hlubiny. A aby kolem plavaly malé rybky. V mých vlasech jak v chaluhách.