časová beznaděj

V oknech se v lehkém větrném opojení pohupovaly záclony. Domy pěli ódy o samotě, o dávné minulosti, jež byla krví vepsána do jejich nejtajnějších koutů. Slunce vstávalo rudé, jeho slzy vyprávěly hrůzná slova, kterým nikdo až na prosvětlené paprsky nerozumněl. Kam zmizely jejich oči..? kam odešly úsměvy..? Jako duchové se potulovali po pusté krajině hledajíce ztracené štěstí. Uprostřed domů stála věž. Majestátně pozorovala každý stín, každý výkřik, každý východ Slunce. Na jejím vrcholu byly přibity zkřivené hodiny, na nichž dynamicky poletovaly rafičky. Někdo se je snažil zničit. Nesnášeli čas, nesnášeli strach z budoucnosti, zabíjeli realitu každou prožitou minutou. Jejich oči zalily slzy, které umíraly v pohledech do minulosti.
Byli to oni-lidé. Stali se z nich duchové schovávající se v temných koutech. Neměli oči, pouze černé, prolité prohloubené dolíky naznačovaly jejich dávnou přítomnost. Pod pláštěm se schovávalo bledé časem sešlé tělo. Zacpávali uši, jen aby nemuseli poslouchat tikot. Naháněl jim hrůzu, možná protože nevěděli co je čeká,
měli strach o své bídné osudy, o lásky, o dotyky nebe, od kterého je dělilo tisíce mil. Chtěli žít pouze pro jeden okamžik. Chtěli se vtělit do kamenných soch a přestat krvácet pod tíhou nánosu slz.
Nikdo se jim nesnažil rozumnět, slova vycházející z jejich úst ztroskotávala u zdi nářků.

A náhle začali dýchat. Svět jež je nosil ukrytý pod tíhou zeminy, kdesi v hloubi je uviděl. Zastavil se, aby pro ně našel momenty, za které stojí za to žít. Zfouknul ze svého povrchu věž s hodinami. Vrátil jim do černých dolíku oči, a oni poprvé za svůj bídný život spatřili krásy všedních dnů.
Uprostřed osamocených, kamených domů nechal vyrůst strom. Jeho větve protkaly všechny temné kouty. květy poletovaly vzduchem a vůně jež se z nich linula
,vnášela radost do chladných lidských srdcí. Byly to pravdivé okamžiky planety Země, světa kde se lidé přestali bát budoucnosti, uchopili nitky do rukou aby do nich tuží vepsali nové úsměvy osudu.