Rozkaz

Už je to víc než pár let. Vlastně bych měl napsat „pár desítek let“ (Bože, jak ten čas letí). Byli jsme mladí ušatí kluci ve druháku na vejšce. Tady v Praze na ČVUT. Bydleli jsme na strahovské koleji a žili tak, jak se dalo. Kolem nás tvrdá normalizace, kterou jsme ani tak moc nevnímali, protože ve sklepě kolejního bloku byl studentský klub, kde se mohlo skoro všechno. Kdo chtěl, mohl tu vyzkoušet nefalšovaný „undergound“, někdo tady poprvé ochutnal marjánku a všichni mohli říkat „co si myslí“. Opojení alkoholem, mládím a tou „svobodou“ jsme rebelovali aniž bychom tušili proti čemu a komu. Ne, nevěřím svým vrstevníkům, kteří „už tenkrát“ věděli, co je správné a zač bojovat. Prostě jsme byli v rebelující opozici mladých – stejně jako dnes jsou moje děti. Věděli jsme, že „rusáci“ jsou svině. A „bolševici“ kurvy. Proč? Přece kvůli „vosumašedesátýmu“, ne?! Prostě jsme to věděli a tečka. Co se tehdy vlastně stalo jsme se ale dozvěděli až o mnoho let později. Myslím opravdu dozvěděli, bez příkras a slepých uliček.

Můj příběh je ovšem o něčem jiném. Tehdy byla vojna povinná, pamatujete? A nevyhnula se samozřejmě ani vysokoškolským studentům. A protože po vysoké na nás čekal už jen rok vojenské základní služby, museli jsme vojenské vzdělání a dovednosti doplnit ve výcvikovém areálu Motol již během studií. Řečeno dnešním jazykem – zkrátka „pěknej vopruz“. Každou středu jsem táhl obrovskou sportovní brašnu narvanou maskáčovým stejnokrojem do Motola, abych se tady na tři – čtyři hodiny převlékl za vojáka, poslouchal nesmyslné příkazy a stupidní rozkazy, běhal jako trotl, plácal s sebou do bláta a ocelil se do zelené hráze, která se postaví do cesty západnímu imperialismu. Naši velitelé byli různí, jak už to tak v životě chodí. Někteří uznávali, že vojna je pro vysokoškolského studenta opravdu předmět zbytný a nechávali nás dýchat s vědomím, že jsme myslící lidé. Těch ovšem bylo žalostně málo a tak se před naším polocivilním útvarem střídalo defilé více či méně zdegenerovaných vojenských „zelených mozků“, kteří si stanovili za cíl z nás udělat chlapy. Často se stávalo, že jsme se , zablácení, utahaní a vzteklí, ploužili na konečnou tramvaje na Kotlářce a proklínali nesmyslnou vojenskou mašinérii a výcvikový dril. Jenže zápočet potřebovali všichni.

Jedno středeční odpoledne jsme opět nastoupili v neuspořádaném tvaru na louku vojenského cvičiště v očekávání dalšího z řady vojenských velitelů, který nám měl vysvětlit něco o taktice a vštípit do odbojných hlav špetku vojenského drilu. Měli jsem ho poprvé a tak nikdo netušil, s čím se vytasí. Přesně úderem desáté dopolední před nás napochodoval v nažehlené uniformě, podle výložek plukovník (to nás vojna naučila) a podle ksichtu guma. Chvíli si nás měřil tvrdým vojáckým pohledem (asi ho trénoval před zrcadlem, ale já měl co dělat, abych se nezačal smát) a potom zařval hromovým velitelským hlasem:

„Som plukovník Hrivna. Na moj povel: Kůkerom vpred!“

„Slovák“, blesklo mi hlavou, ale potom jsem se zmateně rozhlédl. „Sakra, co to říkal?“. Nebyl jsem sám, komu rozkaz nebyl jasný a tak se naše řada jen nerozhodně zavlnila. Plukovník si nás chvíli zlobně přeměřoval a pak znovu zařval:

„Povedal som: Kůkerom vpred!“

Pár zoufalců sebou prásklo na zem a začalo se zuřivě plížit na všechny strany. Ostatní zůstali stát a nechápavě zírali na brunátného plukovníka Hrivnu, který vyprskl jako přehřátý papiňák:

„Tak čo budě?! Keď zavelím, teda sa ponáhlajte splnit rozkaz. Už to nebuděm viacej opakovať: Kůkerom vpred!! A rýchlo!!!“

„Promiňte, pane plukovníku, tedy … soudruhu plukovníku, dovolte mi promluvit“, osmělil jsem se.

„Čo je?“, zařval Hrivna, až mi podklesla kolena.

„Já…“, selhal mi hlas pod jeho pohledem, “já jsem nepochopil jaksi význam Vašeho rozkazu“, vykoktal jsem.

„Čože ste nepochopili? Moj rozkaz? No a čo je na nem tak nepochopiťelného? Ste snáď slepí? Povedal som kůkerom vpred!“

„No jo, ale když my nevíme, co znamená ve slovenštině to kůkerom“, dovolil jsem si pokus o vysvětlení.

Hrinvna na mě chvíli jen nevěřícně zíral a pak zasípal: „Paněbože, ako že čo neviete? Ste snad slepí alebo čo? Veď tuná sú kere a ja som jasne povedal – Ku kerom vpred!“

Z plukovníka Hrivny se potom stal náš velitel na poměrně dlouhou dobu a ten zápočet jsme v závěru roku dostali všichni. Nakonec nebyl tak špatný a rozkazy vydával celkem srozumitelné. Jenom už nikdy nechtěl, abychom běhali kůkerom…