Malá Dáma

V každém životě přichází jeden výjimečný, ojedinělý, důležitý zlomový bod, který naruší naši obvyklou neporušenou nit žití a najednou je rázem vše jakoby vzhůru nohama.

1.

Asi už po páté se ozval šustot muchlajícího se papíru a následně přesný hod do koše. Pro pár popsaných řádků je přece škoda vyhazovat celý papír, který by se jinak použil na další průchod myšlenek. Ještě před chvílí zcela prázdný koš se nyní plnil kuličkami čistě bílých papírů. Každý z nich obsahoval pár nepovedených a naškrábaných řádků, kterým se měl říkat text. Jenže nelíbivý text. Aspoň jemu se nelíbil ani jeden. Žádný nevyjadřoval jeho pravé city a neinspiroval jej a co navíc, byl to pořád stejný kýč o lásce, a jako by toho nebylo málo, všude se slovo „láska“ vyskytovalo. Ne, chce to něco, to něco, co každému vyrazí dech, až uslyší nebo přečte tato slova. Má to být něco super, něco originálního. Něco, co ještě nikdo nevymyslel.
Šestý papír. Tentokrát nespadl přímo do koše. Jako naschvál se odrazil od jeho hrany a dopadl s tichým šumotem na podlahu. Paulo se opřel hluboko do svého křesla, zavřel oči a přemýšlel. Vždyť to není možné, zrovna teď mě nic nenapadá. Nevěděl přesně, zda jednou opravdu dostane ten spásný nápad a napíše výjimečný text, ale kdesi uvnitř to cítil. Jeho šestý smysl to cítil a tiše, zatím nenápadně mu napovídal, že již nebude trvat dlouho a ten nápad přijde. Zatím šeptal opatrně, protože věděl, že ještě není ta pravá chvíle. To ale Paulo nevěděl a zuřil. Otevřel oči a v ten moment lampa na stole nepříjemně zablikala.
„Už zase,“ bručel Paulo. Naposled se to stalo asi před čtrnácti dny, kdy psal důležitý projekt a lampa začala blikat, až nakonec zhasla úplně. To tenkrát naštvaně odhodil tužku a marně se snažil lampu zprovoznit. Někdo by si řekl, proč kvůli lampě dělá takovou vědu, ale už jen toto jediné světlo v pokoji znamenalo slibné myšlenky a čistou hlavu.
Projekt sice tenkrát dokončil, avšak měl z něj nepříjemný pocit, jenž se mu ve škole dokonale potvrdil. Kdyby byla lampa nezhasla, určitě by projekt dopadl lépe a neztratil by tak body potřebné k zápočtu. Holt každý má své zvyky a pracovat při „velkém“ světle prostě Paulo nedokáže.
Lampa zablikala. Paulo přestal kousat tužku a zahodil ji na stůl. Pak lampu zhasnul a rozsvítil mobil, aby se podíval na hodiny. Čas ukazoval za pět dvanáct večer. Vstal a ulehl na pohovku před televizí, kterou zapnul na třetím kanále. Určitě v televizi něco dávají, spát se mu nechtělo. Co asi dělá Andy, napadne ho namátkou. Jasně, zase chlastá se svými přáteli. Se mnou nechce a nevím proč. Mrzí mě to. Možná bych ji to měl říct, chtěl bych znát důvod. A možná bych jí taky mohl říct, že někdy půjdem chlastat spolu, ať chce nebo ne. Jen my dva. Bez jejich přátel. Chci s ní být sám. A ne s ní a jejími přáteli. Jen s ní.
A pak usnul.

2.

Ještě poslední rozloučení na ICQ s Pavlíkem a už jen vypnout počítač. Pak si obléci vestu a vyrazit. Venku sice svítí sluníčko, ale ještě zdaleka není takové teplo. Vlastně mohla jet dokonce na kole, ale to ji napadlo až v půli cesty. Nevadí, procházka přece neuškodí.
Asi tak za půl hodiny Andy konečně dorazila na místo. Zazvonila a čekala. Zanedlouho se objevil na balkóně její kamarád.
„Čau, tak jsem tady.“
„Pojď nahoru, Tom už je tu taky.“ Vystoupila do druhého patra a zaklepala na dveře. Vzpomněla si na Pavlíka, zda-li také půjde dneska ven v takovém krásném počasí.
„Pojď dál,“ vyzval ji druhý Tom a ona vešla. Vlastně ani nevěděla, proč se s nimi domluvila už na odpoledne, když „hranolková párty“ má proběhnout až večer. Nevadí, zbylý čas zabijí sledováním nudných filmů nutících ke spánku. Především když ležíte při sledování televize v posteli. Cizí. Ale sám. Tedy skoro. Andy přece nemůže za to, jaké umístění nábytku má pokoj jejího kamaráda. Však dívají se jen na film, tak o co jde? A co je to vlastně slovo nevěra a co znamená?
Do večera stihli vystřídat tři filmy, na něž se do konce vůbec nedodívali. Jen Tom už by se mohl zvednout a začít smažit ty hranolky, mám hlad.
„Tak co bude s těma hranolkama? Mám hlad.“ Andy otočí hlavu na druhého Toma a zdá se jí, že jí čte myšlenky.
„No jo pořád, už jdu.“
A jak taková „hranolková párty“ proběhla? Jednoduše vytáhnete fritovací hrnec, nejlépe položený někde na poličce nebo ve skříňce kuchyňské linky, nalijete olej (pokud nezbyl ještě z minulé párty), přidáte hranolky a hrnec zapnete. Mezitím vedle v pokoji buď Andy s Tomem spí (SPÍ – zavřené oči a něco krásného se jim zdá) nebo se možná perou.
Dále: hranolky jsou hotové a můžete servírovat s tatarkou. Určitě hostům budou chutnat a možná budou chtít i přídavek a možná už hranolky nebudou.
„Někdy uděláme krokety,“ řekne Andy na odchodu.
„Třeba příští týden. Domluvíme se, kdo bude mít volný byt,“ řekne Tom. Který? Na tom nezáleží.
„Tak čaute, kluci. Zase jsem se pořádně najedla.“ Andy se uchichtne a vstoupí do noční tmy. Ještě ji čeká dlouhá cesta, na kterou je na rozdíl od jiných aspoň zvyklá. Faktem však zůstává, že se jí už také nechce absolvovat. Měla si vzít to kolo.
Když se dostane domů, jako první zapne počítat. Pavlík je určitě na ICQ. Těší se, až mu řekne o své hranolkové párty a také o plánující párty kroketové, na kterou ho musí vzít s sebou. Kluci nebudou proti, to ví jistě. Nadšení z ní však opadne při zjištění, že Pavlík na ICQ není. Kde je? No jo, zase chlastá. Zase vymetá polovinu klubů na Stodolní. Bůhví s kým tam zase je. Ale raději to vědět nechci. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Zkusím chvíli počkat, třeba se připojí. Počkám deset minut. Ne, počkám patnáct minut. Dobře, počkám půl hodiny a jestli nepřijde, půjdu spát.
Nepřišel, Paulo spal. To Andy přece chlastá.
Andy měla hranolkovou párty. A pak šla také spát.

3.

Začalo to docela nevinně, rozhovor jako každý jiný. Když se ale zabrousí na téma nevyhovující druhému, je zle. Možná se začne i schválně provokovat, o čemž ví jen ta skutečně provokující strana. Ze shrnutí o rozhovoru vyplynulo, že si oba mysleli, že ten večer byl každý někde „chlastat“. I přes všelijaké přesvědčování o opaku si každý myslel své a tomu druhému nechtěl věřit ani slovo. Jak typické!
„Neříkal jsi náhodou, že do týdne složíš ten text? Přece máš v hlavě geniální nápad,“ osočil se na Paula jeden z kapely. Ostatní pokyvovali. „Potřebujeme do té soutěže novou písničku.“
„Snažil jsem se, ale měl jsem totální prázdno.“
„Umělci nemají žádné prázdno. Do týdne ji chcem mít na stole.“ Odešel ze zkušebny a práskl za sebou dveřmi. Paulo stál jako opařený, takhle svého přítele ještě neviděl. Hádka s Andy, neshody v kapele. Možná půjdu dneska opravdu chlastat.
Když přišel domů, ještě se mu mírně motala hlava. Málem zakopl ve tmě o svou kočku motající se mu pod nohama na uvítanou. Naštěstí stačila včas uskočit. V pokoji zapnul počítat a připojil se. Zběžně projel připojené uživatele. No jo, pár lidí by se tu našlo a dokonce i nějaké vzkazy. A dokonce Andy. Ale nejdřív půjdu do vany, dám si pořádnou koupel.
Z koupelny se ozývá tiché kapání z kohoutku do vody. Linoucí se pára z horké vody zamlžuje zrcadlo nad umyvadlem a svádí k nakreslení obrazce. Horká voda odbourává všechny stresy a starosti, jakoby na světě nebylo ničeho zlého. Text, musí přeci vymyslet text. Je to tak blízko a přece tak daleko. Možná se mu nedařilo něco vymyslet přes veškerou urputnou snahu. A najednou, jako by upadl do mikrospánku, se mu vybavila vzpomínka na kartářku. Otevřel oči a svět se zatočil v nemotorném kolotoči. Za dveřmi mňoukla kočka. Malá, bezejmenná kočka, jejíž chování připomíná chování dámy. Takové malé dámy.
Mňau!
Je čas vylézt z vany a dát kočce najíst. Možná nechce najíst, možná chce jen pohladit, pochovat a kdoví, co ještě. Paulo se konečně dostal z koupelny a šel kočku nakrmit. Taková malá dáma. Ta slova se objevila náhle jako blesk z čistého nebe.
Taková malá dáma Kočky mívaj hlad Pohladím je a dám jim jíst.
Něco tomu chybí, to není ono. Paulo přešel do pokoje a usedl za stůl. Rozsvítil lampu, vytáhl papír a začal bez přestání sepisovat. Náhle se myšlenky a nápady a kdejaké souvislosti začaly jen hrnout a kupit dohromady v jeden souvislý celek.

Utrhla trávu a začla hrát,
Ta malá dáma z předměstí
Co umí lidem z dlaní číst
Tam kočky zrána mívaj hlad
Po noci plný neřestí
Je pohladí a dá jim jíst.

Paulo uchopil jednou rukou list papíru a užasle se do něj zahleděl. To je ono! To něco, na co čekal tak dlouhou dobu, přišlo právě teď. I přes veškerou otevřenost děje tohoto textu věděl, že našel právě to pravé ořechové. Konečně byl sám se sebou spokojen. Znovu si přečetl onen text. Dvakrát. Třikrát. Ne, tohle není text o kočce. Tohle je text o dámě. O malé dámě.

4.

Bylo mu víc než jasné, že tahle malá dáma je prostě Malá Dáma, a tak se také k ní musí chovat. Jako k dámě. Nebylo by vhodné se nyní o text s někým dělit. Raději počká na jeho dokončení a teprve pak ho předloží kapele. Měl však nutkání se o něj s někým podělit, a tak to byl on, kdo se první ozval po hádce. Napsal Andy ještě ten večer.
Hodiny ubíhaly rychleji a rychleji a bylo už pozdě v noci, když se Paulo naposled rozloučil s Andy a chystal se ke spánku. Už dlouho předtím dostala Andy ten nápad, aby ji Paulo namaloval akt. A teď konečně svolil. Zvládne to? Všechny ty křivky, zákoutí a rysy ženského těla. Ale jistě, to zvládne, bude to brnkačka. Třeba nakonec nezůstane jen u obyčejného malování… A třeba se Paulo začínal těšit. Namátkou ho napadlo, že si konečně zkusí namalovat i něco jiného než abstraktní obrazy.
Zazvonil telefon.
„Půjčovna vzducholodí, prosím.“
„Dneska už ti na to nikdo neskočí,“ zasmál se jeden z kapely. „Hele, Paulo, už jsi něco napsal? Při další zkoušce už to musíme dávat dohromady.“
„Ještě pár slov a je to hotové.“ Paulo otráven jejich naléháním a neustálými dotazy obrátil oči v sloup.
„Paráda, věděl jsem, že na něco přijdeš. V pondělí se zkouška ruší, takže přijď už v neděli.“
„Určitě přijdu.“
„OK. Ještě musím obvolat ostatní kluky, tak se zatím měj.“
Paulo zavěsil a hodil telefon na postel. Kdyby na něj ostatní členové tolik netlačili, možná by nebyl ve stresu a už dávno něco napsal. Na druhou stranu však zachovával klid, protože mu na stole ležel kus papíru s načatým textem slibující velké dílo.
Těsně před spaním si znovu přečetl text. Třikrát. A znovu hledal souvislosti a toky myšlenek, jenž by naznačovaly slovům v další sloce. Začal hledat dokonce svou kočku, aby mu napověděla.
Tentokrát ležel zachumlán v posteli (lampa svítila, o tom není pochyb) a s upřeným pohledem na kus papíru ustavičně přemýšlel. Snad ho něco napadne. Je to jako s povídkou. Víte, že chcete něco napsat (a musíte to napsat) a čekáte na nejlepší nápad, jenž vás napadne nejspíše v nějaké souvislosti. A on píše přece o dámě, tak se k ní také musí chovat. Je krásná, je okouzlující, žádoucí a nedosažitelná.
Došla mi slova Já stal tam jen Ty její oči
A pak se slova znovu sypala jako z rukávu.

Po tmě se toulá a ve dne spí
A její oči věděj víc než mý
Došly mi slova, já stál tam jen
S touhle jedinou bych zemřel.

5.

„Ahoj zlatíčko,“ řekla na přivítanou Andy a objala Paula. Stáli v dlouhém obětí, jako by se neviděli rok. Andy se rozléhal tělem blažený pocit, tak ráda byla v jeho objetí a nejraději by ho už nikdy nepustila.
„Pojď dál,“ vyzval ji Paulo. „Moc se na ten obraz necítím.“
„Ale jdi, určitě se ti to povede, jsi přece umělec.“
„Nemám talent jako třeba ségra. Už dlouho jsem nic nekreslil.“
„Nekecej, celý den se na to těším, tak přece mi to nezkazíš. Ukaž mi ten tvůj text.“
Paulo vzal papír ze stolu a podal jej Andy.
„Ještě toho moc nemáš.“
„Pracuju na tom. Nejde to tak lehce.“
„Ale je to super, jsem zvědavá, až to bude hotové. Kdy je vlastně finále?“
„Za tři týdny.“
„Do té doby máte složit novou píseň? To máte co dělat.“ Andy odloží papír zpátky na stůl a přilepí se na Paula. „Můžeme začít, ne?“
Paulo si přichystal potřebné věci k malování. Andy odložila své oblečení a ulehla na pohovku ve smyslné poloze. Paulo na ni upravil určité detaily, aby je mohl lépe zachytit, a opatrně se pustil do malování. Černý uhel se míhal sem a tam v načrtnutých tazích a bylo těžké soustředit své smysly jen na vznikající obraz.
Andy sledovala Paula hypnotizujícím pohledem a cítila červenající se tváře. Koutky jí škubaly v potlačujícím úsměvu. Ne, nehybně ležet dlouho nevydrží. Snad už to bude mít Paulo brzy hotové a ona se pokochá výsledkem. Bude to její paradoxně první obraz, který od něj uvidí. Je velmi zvědavá.
Během malování si Paulo vzpomněl na svůj text. Zrovna se chystal zachytit intimní partie, když vymyslel slova, jenž si musel okamžitě zapsat.

S touhle bych zemřel v jedinej den
A jestli vám to nestačí
Kdyby tam stála stovka žen
Vyzvu ji k tanci a to netančím.

Předcházelo jím nesmyslné uvažování o tanci, který ani on ani Andy nemají rádi a Andy i přesto chodila do tanečních. Tam by on nikdy nešel, ledaže by tam stála malá dáma, kterou by si jistojistě vybral. Ta malá dáma.
„Poslouchej,“ řekl Paulo a začal recitovat další sloku. Andy žasla.
„Tak tohle mě naprosto dostalo. Chtěla bych být tvou malou dámou.“
„Ta slova patří tobě,“ políbil ji a jeho ruka sjela z jejího krku až na ňadra. Je čas vrátit se zpátky k malování.
Bylo ticho. Paulo se soustředil jen na obraz a sem tam mu neposedné myšlenky zabloudily i k textu, a Andy přemýšlela, jak prolomit to ticho znervózňující ticho. Nenacházela však vhodná slova a také nechtěla Paula rušit.
„Tak a teď jsem to zkazil.“
„Maluj dál. Ještě tě nenapadla další slova?“
„Ještě ty s tím začínej. Stačí mi nátlak od kluků.“
„Promiň. Jen se o to zajímám.“
„Ale možná mě něco napadlo, vždycky hledám slova pomocí souvislostí, jenže přestalo mě to bavit, a tak hledám jen pokračování příběhu v předešlých slokách. No ne, zase jsem to zkazil. Už to bude brzy hotové.“
„Tak si je zapiš, nebo je zapomeneš.“
„Máš pravdu.“

Prošla si peklem a kouzla zná
Přejetý mince počítá
A kdo ji spatří je zatracen
S touhle jedinou bych zemřel.

„To je ale krátká sloka,“ řekla Andy. „Podívej, máš tady dlouhou, krátkou, krátkou a zase krátkou. Chybí tam dlouhá. Když se podíváš na ostatní písničky, každá má svou osnovu, které se drží.“
„Neboj, ještě to upravím. Zatím je to jen provizorní. Ještě lež, dodělám to.“ Začal znovu malovat. Zanedlouho byl obraz hotov. Jak Andy očekávala, byla mile překvapena. Dobře, jen tvář se moc nepovedla, jinak byla naprosto nadšena.
Vytrhla Paulovi obraz z rukou a položila jej na skříňku. Přitáhla Paula k sobě a začala ho líbat, přičemž mu pomalu svlékala zbytečné oblečení.

6.

Tam za tratí svý doupě má
Mince po kašnách posbírá
A pak je skládá na kolej
Staví si chrám, plechovej most
Už po něm kráčí první host
Tak ať ho nohy nebolej.

Další část textu, která bude předcházet sloce vymyšlené doposud poslední. Jak jednoduché! Paulo nikdy nevěřil, že na další pravá slova přijde zrovna v tramvaji na cestě do zkušebny. Pozorujíc ubíhající koleje dostal nápad na další verše. Ze všeho, co doposud napsal, měl velmi blažený pocit a věděl, že se text kapele bude líbit. Také věděl, že onomu textu ještě cosi chybí. Část, aspoň jedna část.
Andy si včera u něj zapomněla obraz. Musí jí ho někdy přivést. Prozatím obraz schoval, aby ho popřípadě neobjevili rodiče a vyhnout se tak hloupým dotazům. Ne, moje rodiče Andy jen tak nepozná, nechci jim nic vysvětlovat a podrobovat se výslechům jako malé dítě. Vzal jsem ji dvakrát domů a to jí musí stačit, doufám. Zdá se však, že to nechápe.
Paulo vystoupil z tramvaje a spěchal na přechod, dokud ještě svítil zelený panáček. Pak zahnul vlevo a po pěti minutách se před ním objevila budova jejich zkušebny. Určitě tam na něj už netrpělivě čekají, zase se opozdil. Za chůze zkontrolovat obsah zadní kapsy, zda se v ní pořád skrývá papír s důležitým textem a bál se, že mu ho kapela okamžitě zkritizuje a on může začít znovu. Pocit sebejistoty byl tatam. Jenže už by nebyl čas, finále je za dveřmi.
Paulo vešel a kluci z kapely jej uvítali s očekáváním. Na nic nečekal a okamžitě hodil složený papír na stůl. „Je to senzace.“
Kluci se do něj začetli a Paulo čekal. Srdce mu pulsovalo až v krku. Napětí projíždělo jeho celým tělem. Tohle prostě nemohou zkritizovat!
„Paulo, to je paráda!“
„Ještě tam ale něco chybí - poslední pasáž. Musím na ni přijít.“
„Neměnil bych, líbí se mi to tak, jak to je,“ ozval se kdosi z hloučku kolem papíru.
„Ne, Paulo má pravdu, ještě tam musí něco přidat.“ Paulo jim vytrhnul papír a celý text přečetl znovu nahlas. Pak sedl do křesla a přemýšlel. Ostatní začali zahřívat své studené nástroje.
„Paulo, chybí nám kytara!“
„Počkat, už jsem to málem měl.“
„Nesnaž se tolik nebo vůbec nic nevymyslíš. Pojď hrát.“
Paulo se zvednul a na chvíli na text zapomněl. Ostatní předkládali své jednotlivé nápady na složení nové písně a zkoušeli.
Na konci zkoušky si Paulo musel zajít do sprchy, kterou si kluci zřídili ve vedlejší místnosti. Jak krásné odreagování a pročištění hlavy od toho všelijakého hluku kytar, bubnů a zpěvů. Vzpomněl si na své poslední setkání s Andy, kdy konečně ona dala poprvé impuls k milování jako první a zatoužil po zopakování. Musí jí to říct, jestli ji ještě dnes večer potká na ICQ.
Vyšel ze sprchy a spěchal k tomu kusu cenného papíru a připsal poslední slova celé písně.

Budu si pamatovat na tu chvíli
Když hrála znělo to jak Paganini
A já už věděl že jsem ztracenej
Zeptal se za kolik s pocitem viny.

Doufal, že on se své malé dámy nikdy nezeptá „za kolik“. Bylo by to pod jeho úroveň. Ani nevěděl, proč ho to napadlo, vždyť ho Andy přece miluje, tak proč by po ní měl chtít sex za peníze.
Uf, úkol splněn, text sepsán.
„Paulo, jsi génius,“ poplácávali ho kluci po ramenou. „Dej mi ten list a já se na něj pořádně podívám. Na příští zkoušce už budeme hrát novou píseň a finále bude naše!“

7.

„Takže dámy a pánové, vítám vás ve finále celostátní soutěže začínajících rockových kapel v Ostravě. Dnes jsme se konečně dočkali onoho finále, kde se nám představí tři kapely z různých koutů republiky, z nichž jedna dnes večer zvítězí a obdrží tak finanční částku na natočení svého videoklipu, následně zveřejněném v televizi, dále také možnost natočení své první desky. Jedná se o tyto tři kapely: Enter, Friends a Bindyho parta. Všem zúčastněným přeji příjemnou zábavu a kapelám hodně zdaru!“
Bouřlivý potlesk.
„Jsi nervózní?“ zeptá se Andy. Venku už slunce zapadlo a ochladilo se.
„Že se ptáš. Horší už to snad ani nemůže být.“
„Neboj, to bude v pohodě. Hrajete poslední, máš ještě hodně času.“
„No, raději už bych to měl za sebou. Dneska to určitě zkazím, cítím to v rameni.“ Vzal Andy kolem pasu.
„Určitě ne, když tu jsem já, tak ne.“
„No, jenom abys mi nepřinesla smůlu.“
„Dovol! Smůlu nosíš jen ty sám sobě.“
„Právě. Takže dneska budu mít smůlu. Pojď, půjdeme tam za roh.“ Paulo zavedl Andy za roh protější budovy, než kde se odehrávalo finále soutěže, a jemně ji přitiskl ke zdi. Začal ji vášnivě líbat a ona přitiskla své tělo k jeho. Bylo jim dobře. Kdesi tam dole se začalo něco klubat. Andy zbystřila, ale nedala nic znát.
„Zavedu tě tam do tmy a tam budeš moje,“ řekl Paulo. Andy se zachichotala.
„To ne, je tu moc rušno.“ Odmítla. Ve skutečnosti však chtěla, ale její odvaha nebyla v tomto směru příliš odvážná. Musela se tedy spokojit jen s mazlením.
Chvíli poté odešli zpátky do klubu, usedli k baru a objednali si panáky, při tom poslouchali první hrající kapelu Enter, kde měla Andy své známé. Vždycky se jí líbila jejich hudba, a také kluci. V klubu byl obrovský hluk, přes než nebylo slyšet vlastního slova, a tak se nemělo cenu s někým bavit. Andy chytla Paula za ruku a propletla své prsty s jeho. Jak tohle milovala!
Po skončení vystoupení kapely Enter následoval skromný potlesk, protože tuto kapelu místní lidé neznali. Na řadě bylo vystoupení kapely Friends. A co Bindyho parta? Domácí kapela, která bude mít určitě obrovskou podporu publika. Její chvíle však měla teprve přijít. Následující půlhodina byla vyplněna vystoupením kapely Friends, poté následovala několikaminutová přestávka. V té době se začala připravovat poslední kapela, která dle svého mínění skrývala v repertoáru svou nejlepší píseň.
„Hodně štěstí.“ Paulo dostal pusu, načež se odebral na pódium.
„Budu ho potřebovat.“
Bindyho parta byla připravena začít a kolem pódia byli namačkaní lidé a čekali na první tóny kapely. Jak se předpokládalo, domácí kapela měla obrovskou podporu publika, které je svým fanděním hnalo neustále kupředu. Když přišla na řadu nová píseň, lidé zpozorněli. Frontman kapely ji řádně uvedl a podal pokyn k začátku.
Andy ukázala na Paula zaťaté pěsti. Usmál se a začal vybrnkávat první tóny písně. Poté se píseň naplno rozjela a všichni se začali pohupovat do nových rytmů. Po druhém opakování refrénu lidé šíleli.

„S touhle bych zemřel v jedinej den
A jestli vám to nestačí
Kdyby tam stála stovka žen
Vyzvu ji k tanci a to netančím.“

Konec písně byla doprovázena ohlušujícím jásotem a uznalým pískotem. Řev davu neměl konce. Frontman oznámil konec vystoupení a lidé nepřestávali tleskat. Domácí prostředí dělá své.
„Viděla jsi to? Ti lidi byli úplně nadšení!“
„Já jsem to věděla. Vidíš, nic jsi nezkazil, jsi šikovný,“ Paulo dostal další pusu.
„Mám z toho úplně dobrý pocit a jsem celý vyklepaný. Podívej se na moje ruce.“
„A to ještě neznáš výsledky. To se budeš teprve klepat.“
Zbývala opět půlhodina do vyhlášení výsledků. Pro Paula a ostatní kluky nekonečně dlouhá chvíle. Seděli u stolu, popíjeli a čekali. Minuta po minutě ubíhaly jako jedna celá hodina.
„Dáme dalšího panáka.“
Přinesli dalšího panáka. Na ex! Mentolová chuť zelené vodky protekla tělem a zanechala uvolňující pocit. Takových bychom zvládli klidně deset!
„Andy, dej si taky.“
„Ne, už nechci, měla jsem tři a více nezvládnu.“ Kluci se začali smát. No a? Co je na tom, že Andy více nezvládne? Kdybyste měli v minulosti špatné zkušenosti s alkoholem jako já, tak taky více nezvládnete!
„Takže, jestli mi můžete věnovat chviličku pozornosti, rád bych vám oznámil výsledky této soutěže,“ promluvil uvaděč. Svou řeč obohatil různými podrobnostmi a detaily o kapelách, rozmluvil se do takových výšin, až to posluchače přestávalo bavit. Několik minut si všichni museli vyslechnout kecání o ničem a teprve pak se promluvil až k tomu nejdůležitějšímu.
„Porota se jednoznačně shodla o vítězi, o kterém se dozvíme za malý okamžik. Zbylé body si rozdělily kapely umístěné na třetím a druhém místě. Nyní oznámíme kapelu, která se umístila na místě třetím. Chvilka napětí - dobře, nebudu to prodlužovat. Je to kapela Enter!“
Potlesk. Dostavení se dvou členů na pódium. Příjem gratulací a cena za třetí místo v podobě bronzové desky.
„A před námi je místo druhé. Zároveň se dozvíme i místo první, tak bych si dovolil to trošku napínat.“
A zase spousta nedůležitých keců.
„Ten chlap už mě sere,“ řekne nervózně Paulo. „Už to chci mít za sebou. Andrejko, jestli vyhrajeme, zvu tě na večeři.“ Paulo do sebe kopl posledního panáka a pocítil mírnou únavu. Chytl Andy za ruku a pozorně poslouchal chlápka na pódiu, který se konečně znovu promluvil k vrcholu večera.
„Myslím, že napětí už máme všichni až po krk, a tak je na čase, abych oznámil druhé a první místo. Pozorně poslouchejte, protože na druhém místě se umístila skupina -,“ dlouhá odmlka, „Friends a na prvním místě Bindyho parta!“
Závěr poslední věty už nikdo nezaslechl, protože dav lidí výskal jako při vítání nového roku. Kluci vyletěli radostí jako by je právě napadl roj včel, a Paulo skočil na Andy tak, až ji povalil zpátky do křesla. Vlna radosti se nesla celým klubem a neměla konce. Uvaděč však musel vyzvat členy obou kapel na pódium pro převzetí cen. Zúčastnění novináři fotografovali kapelu Bindyho parta a kluci ochotně pózovali.
Uvaděč znovu zopakoval výherní cenu a mockrát gratuloval. Kluci to však nevnímali, protože byli v obležení novinářů a některým z nich poskytovali rozhovor. Než se dostali dolů z pódia, nějakou dobu to trvalo.
„Jdeme slavit!“ volal Paulo. „Pořádně to zapijem a ožerem se do němoty!“
„Gratuluju, zlatíčko!“ Andy znovu objala Paula. Znovu objetí, které oba měli tak rádi.

8.

„Utrhla trávu a začla hrát,
Ta malá dáma z předměstí
Co umí lidem z dlaní číst
Tam kočky zrána mívaj hlad
Po noci plný neřestí
Je pohladí a dá jim jíst

Po tmě se toulá a ve dne spí
A její oči věděj víc než mý
Došly mi slova já stál tam jen
S touhle jedinou bych zemřel

S touhle bych zemřel v jedinej den
A jestli vám to nestačí
Kdyby tam stála stovka žen
Vyzvu ji k tanci a to netančím

Tam za tratí svý doupě má,
Mince po kašnách posbírá
A pak je skládá na kolej
Staví si chrám, plechovej most
Už po něm kráčí první host
Tak ať ho nohy nebolej

Prošla si peklem a kouzla zná
Přejetý mince počítá
A kdo ji spatří je zatracen
S touhle jedinou bych zemřel

S touhle bych zemřel v jedinej den
A jestli vám to nestačí
Kdyby tam stála stovka žen
Vyzvu ji k tanci a to netančím

Budu si pamatovat na tu chvíli
Když hrála znělo to jak Paganini
A já už věděl že jsem ztracenej
Zeptal se za kolik s pocitem viny

S touhle bych zemřel v jedinej den
A jestli vám to nestačí
Kdyby tam stála stovka žen
Vyzvu ji k tanci a to netančím

S touhle bych zemřel v jedinej den
A jestli vám to nestačí
Kdyby tam stála stovka žen
Vyzvu ji k tanci a to netančím.“