O čem to všechno je ?

Příběh nalézání sama sebe začal dle klasické osnovy: úvod - stať a závěr.
Byla neděle, svítilo sluníčko v teplém červnu, kdy se pozdě stmívá a vzduch je cítit létem, pivoňkami a blížícími se prázdninami. Tehdy k večeru přišla na svět holčička s tmavými vlasy, co se měla jmenovat Honza, takže neměla ani náušničky, což jí zůstalo doteď. Horoskop vykázal Lunu v Raku, ascendent ve Střelci, k tomu genetický potenciál z obou rodičů .. tak hurá do života. Nebude to nuda.
Tabula rasa. Bílé stránky se začaly popisovat. Dětství, coby základní stavební materiál pro tvorbu osobnosti, bylo barevné, plné vnímání vlastního světa, zážitků, poznávání lidských hodnot, psaní deníků a přijímání rodičovské lásky. Základy byly položeny. V době puberty a postupného oddělování se od matky a otce, řešení mindráků a hledání sama sebe spojené s prvními doteky, polibky a zájmem o opačné pohlaví, se dostavilo zjištění, že události a náš osud se řídí svými zákonitostmi bez ohledu na to, zda si to přejeme, či nikoliv. Co s tím ? Revolta, boj, ztráta panenství, večírky, bejt všude a všechno poznat, přečíst, zažít a vidět, hlavně moc nic neřešit. Protože ty opravdové starosti teprve přijdou.
Postupem času se z kdysi vlasaté holčičky, co ani nezaplakala, když se tenkrát v červnu drala na svět, stala manželka a matka. Přirozená role v divadle života, v posloupnosti a neměnné konstantě ženství. Vštěpený model rodiny, před Bohem a církví, v dobrém i ve zlém. Dny se kutálely, jinak než jsme chtěli a opět se osud projevil svou osobitostí a svébytností. Co s tím tentokrát ? To není hra, zodpovědnost versus žít svým životem. Nikdo se nás neptal, zda s tím souhlasíme. A jak už to bývá, po ztrátách a utrpení následuje poznání něčeho vyššího, hodnotnějšího a smysluplnějšího. Sami se stáváme hodnotnějšími a zralejšími. Protože až když ztratíme, jsme schopni nalézt. Člověk získá pokoru ke svému osudu. Bez slz a bolesti. Hledáme Boha, cestu sami k sobě, vracíme se na počátek, ke své přirozenosti. Zjistíme, že neměnné skutečně měnit nelze. Přijímáme svůj život takový, jaký opravdu je.
Úvod a stať jsou nesmazatelně vryty do prošlých dní. Holčička, která se dávno nejmenuje Honza, nečeká v koutě na závěr v této lidské komedii. Neboť nikdo nevíme, kdy spadne opona a nebude čas na přídavky. Ještě je na scéně, ve třetím dějství, obrušována každým dnem jak diamant. Člověk může přijít o spoustu věcí, o iluze, o lásku, o střechu nad hlavou ... ale nikdy by neměl ztratit sám sebe, svou víru, životní sílu, naději, svou cestu a hrdost.