opravdová láska

Všechno to začalo jednoho letního dne na koupališti. Měla jsem blbou náladu a moc jsem si lidí kolem nevšímala. Namířila jsem si to ke skákacímu můstku. Šla jsem a najednou bum! do někoho jsem vrazila a oba jsme spadli do vody. Když jsem vyplavala, chtěla jsem se omluvit, ale slova mi uvázla v krku. Naproti mě stál ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Zmohla jsem se jen na promiň. Po pár větách jsme byli kamarádi a za pár týdnů jsme spolu začali chodit. Byly to ty nejúžasnější měsíce mého života. A pak přišel ten osudový den. Začal celkem normálně. Měli jsme s Jakubem jet na týden k moři. Sedli jsme do auta a vyjeli. Jeli jsme po dálnici a dobře jsme se bavili. Dodnes nevím, co se přesně stalo. Pamatuju si jen náraz, ostrou bolest, a pak už nic. Probodila jsem se až za pár dnech v nemocnici. Tam mi také řakli, že už nejspíš nikdy nebudu chodit. V tu chvíli jsem se nezmohla ani na slovo, několik dní jsem jen ležela a všechno šlo jakoby kolem mě. Až potom mi přišli oznámit- do té chvíle jsem si myslela, že už mě nemůže potkat nic horšího- že Jakub nehodu nepřežil. Myslela jsem, že bolestí,která mi zaplavila srdce umřu. Jakub je mrtvý, ta věta mi stále vířila myšlenkami.
Dnes už jsou to dva roky, co Jakub zemřel, ale já ho mám pořád před očima. Ten jeho úsměv, oči. Na jednu otázku nikdy nedostanu odpověď. V nemocnici mi totiž řekli, že čekám dítě a že jen zázrakem po té nehodě nezemřelo. Teď mám dvouletého Kubíčka, který mi každý den připomíná jeho otce. Byla to jen souhra náhod, nebo Jakub prostě nedovolil, abych zůstala sama? Na tuto otázku nikdy odpověď nedostanu, ale ať už to bylo jakkoli, jsem za Kubíčka nesmírně vděčná. Nebýt jeho, nikdy bych se nedala znovu dohromady.