Drobná rozhodnutí

Šedivé mraky za okny se pomalu sunuly po obloze. Slabý vítr, studený a vlezlý, občas zavál skrz okno a rozehnal dusno panující ve třídě. Každou chvíli měl začít déšť, bylo to cítit ve vzduchu...ulice se zdály tiché, lidé dávno schovaní kdesi doma, ospalá světla projíždějících aut se nezvykle leskla v nastalém šeru.

M. už dávno neposlouchal monolog profesorky, která cosi čmárala na tabuli. Jeho zrak unaveně těkal mezi hodinami, jež už nekonečně dlouhou dobu ukazovaly osm minut do konce hodiny, a pošmurnou scenérií za okny. Byl otrávený a ospalý, sotva už udržel pero v ruce, natož s ním cokoliv psát.

Sílící nechuť se mísila s narůstající zlostí. Na nervy mu lezla dokonce už i Aneta, která vedle něj neúnavně sepisovala tu snůšku nesmyslů, které vyučující bez ustání vypouštěla do prostoru mezi ním a tabulí. V tu chvíli nesnášel školu, počasí, podzim i klimbající spolužáky okolo.

Konečně se velká ručička líně dobelhala k poslední čárce před dvanáctkou. Bylo 15:55 a jelikož se profesorka nenamáhala přerušit dvouhodinovku přestávkou, správně už teď měli končit. To bylo vše, co ho zajímalo.

Prdim na to, řekl jen Anetě a s tím si začal skládat věci do tašky, „jdu.“ A jako by snad ostatní celou tu dobu čekali jen na ten jediný pohyb, který sklapnutím sešitu učinil, najednou se celá třída probrala. Za hlučného šustění nastalo horečné skládání učení do batohů a úprk do šaten. Úprk, v němž zanikly i marné námitky vyučující.

A v tu chvíli: S nezaměnitelným zvukem plastu narážejícího na tvrdou podlahu vylétl odkudsi mobil a zajel pod lavici v protější řadě. Koutkem oka zahlédl M. dívku, která si právě rozmáchlým pohybem hodila na záda tašku a usoudil, že musel vypadnout jí. Víc pozornosti tomu nevěnoval.

Kdykoliv jindy by ho M. nejspíš zvedl a donesl by jí ho. Neochota dělat cokoliv jiného než jít domů však byla silnější.
Neměl náladu hrát si na správňáka. Dívku navíc neznal - hodiny semináře z dějepisu měli spojené s ostatními čtvrťáky. A při pohledu na ni, na její tlusté pozadí a odpudivý obličej, ho přešla i ta nejmenší touha na cokoliv ji upozornit. Mně taky nikdo nikdy nenašel mobil, když mi vypadl z tašky.

A tak, zatímco ostatní rychle mizeli ze třídy, snažil se hlavně co nejrychleji nabrat učení ze své lavice, naházet ho do batohu, uklidit pytlíky od svačiny a dát židli nahoru - to vše současně.

Když zvedl hlavu, třída už byla skoro prázdná. Konečně se mu podařilo zapnout batoh. V tu chvíli se ozvala Aneta:

„Čí je to mobil?“

Ležel stále pod protější lavicí. M. rychle přelétl místnost pohledem. Dívka už byla pryč, stejně tak lidi z její třídy. Zatraceně, ta je blbá. Copak si nevšimla, že ho nemá?

Sehnul se pro něj, i když nevěděl, proč tak vlastně učinil. Mohl nechat Anetu, ať ho sebere, ať si s ním dělá co chce. Mohl jen pokrčit rameny a jít pryč. Mohl cokoliv. Ale samozřejmě, že zvolil to nejhorší - zatracený pocit zodpovědnosti za to, že tu přístroj zůstal ležet.

„Nevim,“ pokrčil rameny a s další tichou nadávkou v mysli si uvědomil, že teď už je hloupé ho položit zpátky a nechat plavat. Podíval se na Anetu a zauvažoval, že jí ho vecpe - všimla si ho přece ona. To ale také zamítl. A k smrti se mu nechtělo běhat za kýmkoliv z cizí třídy, nebo dokonce hledat tu tlustou holku.

„Asi někoho ze čtvrťáků,“ řekla Aneta.
„Jo,“ zabručel M. a s přístrojem v ruce se váhavě vydal ke dveřím. Radši neříkal, že ho jde dát do kanceláře, vždyť čtvrťáci museli být ještě v šatně, ještě mohl dívku najít. Nechuť však byla silnější; navíc netušil, kde vlastně 4.a šatnu má. A tak raději bez dalšího slova nechal Anetu za sebou, schoval mobil do dlaně a vydal se po schodech do suterénu.

Dole se rychle převlékl, se zrakem pátravě upřeným na chodbu, jestli tlusťošku přeci jen náhodou nezahlédne. Jako by se po ní slehla zem. Pokrčil tedy rameny a vyrazil ke dveřím kanceláře.

Bylo zamčeno. Úřední hodiny už dávno skončily - mělo ho to napadnout.

Krucinál, to jsem se zas do něčeho navez. Rozladěně schoval mobil do kapsy s tím, že ho dá do ztrát a nálezů hned zítra ráno. Ať si ho ta holka hledá, když se ani neráčí zkontrolovat, jestli má všechno.

Tím pro něj věc skončila. Zamračeně vyrazil k východu, připojil se k čekající Anetě a zamířil domů.

Ze zamyšlení ho vytrhl až zvuk jeho vlastního mobilu.

„No?“
„Čau, brácha,“ ozval se hlas ze sluchátka, „jen jsem ti chtěl říct, že jsme si musel dát nějaký peníze na byt, takže ti nepřidám na ten internet, jak jsem řikal.“
„Cože?“
„No, sorry, fakt na to teď nemam.“
„Tak to teda pěkně díky.“
„Hele, je to tvá věc, já jsem na počítači minimálně, takže by sis to měl správně platit celý sám.“
M. chtěl něco ostře odseknout, pak ale nechal slova odeznít v mysli. Místo toho zavrčel.
„Ale já už to objednal, zejtra maj přijít. Počítal jsem s tim.“
„Hmm,“ ozval se bratr, „tak si řekni mámě nebo tátovi. Já teď fakt nemůžu.“
„Dobrý no. Tak díky.“
„Čau.“

Blbec! prolétlo mu myslí a až potom si uvědomil, že mu to slovo uniklo nahlas.
„Co je?“ zeptala se ho Aneta.
„Ale nic. Brácha...zas mi něco slíbil a nesplnil.“
„Jojo, to znám. To moje ségra...“ odpověděla ona, M. ji však už neposlouchal. Jen občas mírně přikývl, aby se zase neurazila, že ji nevnímá. V duchu však horečně přemýšlel, kde okamžitě sehnat dva tisíce pro firmu, která mu zítra odpoledne přijede zapojit nový modem.

Po chvíli mu Aneta vnutila pusu a zmizela ve vchodě domu, kde bydlela. Konečně byl sám. Chvíli pomalu kráčel ulicí a probíral všechny možnosti, které mu teď zbývaly. První, co zavrhl, byli rodiče. Jednak by mu dva tisíce na ruku nedali, jednak se po nedávném splacení dluhů zařekl, že už si od nich nic nepůjčí. Pak mu padl do oka bankomat, stojící u nedalekého obchodu. Tou dobou už musel mít na účtu výplatu. Rychle tedy vytáhl kartu a prohlédl si zůstatek.

Když se před ním po chvíli čekání objevilo hubené číslo 142,20 Kč, s potlačovaným vztekem div nebouchl pěstí do zdi. Zase mu ještě nezaplatili! Kolikrát se ještě v redakci bude muset prosit o to, aby mu posílali peníze včas?!

Trhnutím vytáhl kartu a pokračoval v cestě domů. Zbývala mu poslední šance, že peníze přijdou zítra, ale nemohl na ni spoléhat. Umínil si, že do účtárny napíše mailem něco hodně ostrého, převod tím ale stejně neuspíší.

Když dorazil domů, spadl vyčerpaně na postel a zavřel oči. Už nedokázal vymyslet nic jiného, než půjčit si od rodičů, do čehož se mu však chtělo ze všeho nejméně. Už už vytahoval mobil, aby objednávku modemu zrušil, ačkoliv nevěděl, jestli je to ještě možné. V tu chvíli dostal nápad.

Sednul si a chvíli jen hleděl do stěny. Pak sáhl po batohu a vyndal z něj mobil, který vypadl tlusťošce. Ve všem to přemýšlení si předtím ani neuvědomil, že je vlastně docela dobrý. A že musel být hodně drahý.

Budeš takovej parchant? Ta otázka mu zněla v hlavě, zatímco si ji s pocitem mísícím v sobě odpor se sarkasmem přehrával tam a zpátky, ze všech stran...stále dokola. Přemítal o té příležitosti, přemítal o ní minutu, dvě, deset a pokaždé mu vyšel jediný závěr - bylo by to náramně jednoduché a nejspíš i to nejlepší, co mohl v tu chvíli udělat. Skoro jako by mu ji někdo nebo něco přihrálo... - zcela úmyslně. Což je samozřejmě blbost, a ty to víš. Ale...ale co kdyby...

Po nějaké době se napůl rozhodl. Podíval se na hodiny. Čas jako by nyní pro změnu nezastavitelně utíkal. Na digitálkách zářilo číslo 18:06, což ho napůl uklidnilo, napůl zklamalo - měli už zavřeno. Alespoň už ale teď nemusel nikam chodit. Půjde zítra, stačí si jen trochu prodloužit cestu do školy. Bazar má od sedmi.

S tím zapnul počítač. Byl příliš unavený, než aby se šel učit, i když mu něco říkalo, že by nejspíš měl. Ať už ale dělal cokoliv - díval se na televizi, četl, hrál - nešel mu mobil z hlavy. Mám, nemám? No co, našel jsem ho, ona ho nehledala. Nikdo neví, že ho mám u sebe. A i kdyby se po něm ptala, řeknu, že jsem ho dal zpátky do třídy, nebo tak něco. Tim to hasne. Nic mi nedokáže.

V sedm vstal od počítače, stále zatížen pochybnostmi. Musel jít ven, zaběhat si, třeba jim utéct. Přivítalo ho lehké mrholení, to mu však nevadilo, byl zvyklý na horší. Vlastně mu to dělalo dobře, běhat v ošklivém počasí. Ale ne dnes. Ani na to se nedokázal soustředit.

Nakonec, zcela proti zvyku, šel spát už v devět. Matce řekl, že mu není dobře. Usnul jen stěží, zhruba ve dvanáct.

Když ráno vstal z postele, byl sám překvapen nečekanou změnou. Přes noc v něm uzrálo rozhodnutí. Ráno moudřejší večera...nejspíš začnu brát přísloví vážně. S úšklebkem sáhl po mobilu a napsal Anetě zprávu, ať jde dnes do školy sama. Pak se umyl, vzal tašku, svačinu a vyrazil směrem do města.

V 7:05 stál před bazarem. Bylo ticho, ulice podivně prázdné, chodníky opuštěné. Všude kolem se válela hustá mlha, světle šedá, přízračná. Osamocení chodci se v ní objevovali a mizeli, průsvitní jako duchové, nezřetelné obrysy v šeru, tiché, nahánějící husí kůži.
M. byl náhle neklidný. Každý z nich, každý z těch ospalých obličejů opuchlých po ranním vstávání, vypadal, že ho pozoruje. Každý jako by se na něj vždy otočil...oči se setkaly s jeho... s jeho úmysly náhle odhalené každému, kdo na něj pohlédl.

Blbost. Ty srabe, koukej se sebrat.

Jenže pochybnosti hlodaly, pochybnosti zakalily jeho rozhodnutí a hrozily, že ho každou chvíli donutí se obrátit zády ke vchodu osvětlenému několika neonovými nápisy. ‚Výkup a prodej mobilů‘ říkal leták. ‚Nejlepší ceny ve městě!‘ tvrdil další. ‚Bez čekání a v hotovosti‘.

A zatímco je stále dokolečka pročítal, ruku sevřenou na mobilu ležícím na dně pravé kapsy od kalhot, jedna část jeho mysli si představovala tlustou dívku jak nyní nejspíš rozrušeně přemítá, kde přístroj viděla naposledy. Zdali ho najde ležet ve třídě, kde ho nejspíš ztratila. Zdali bude v kanceláři. Nebo jestli ho někdo...nějaký zatracený zloděj...

Budeš takovej parchant?

M. se zamračil a sevřel mobil pevněji.

Anebo budeš srab?

Myšlenky vířily hlavou.

Parchant nebo srab...?

A pak, zcela náhle, bylo všechno pryč. Těžko říct, co způsobilo, že rozevřel prsty, minul vchod do bazaru a vydal se do školy. Nedokázal by říct, proč se tak rozhodl.

Věděl jen, že neudělal nic, na co by měl být pyšný. Že udělal blbost a zlobil se kvůli tomu sám na sebe. Že ho za to, co se mohlo zdát jako „správné rozhodnutí“, nikdo neocení. A hlavně, že mu to nadělalo spoustu problémů, spoustu nových myšlenek, spoustu pochybností.

Zpátky se však neotočil.

Ze zadumání ho vytrhly až rychlé kroky za jeho zády. Když zvedl hlavu, uvědomil si, že si nejspíš bezmyšlenkovitě zkrátil cestu parkem. Opuštěným parkem, kam nikdy neměl chuť chodit. Mlha se zdála hustší, široko daleko nikdo. Jen svižné, pravidelné kroky těsně za ním. No to se mi snad zdá!

V tu chvíli, ještě dřív než vůbec dostal možnost začít se bát, se stalo hned několik věcí najednou. Rychlý pohyb, cizí dech blízko hlavy, pak ho silné ruce popadly za krk, strhly nazad a kdosi zavrčel do ucha: „Dej sem ten mobil chlapečku. A prachy.“

Cosi tvrdého tlačilo M. do zad, nebyl si jistý, není-li to náhodou špička nože. A zjišťovat to nechtěl. Se srdcem až v krku a dechem zatajeným udělal jediné, co v tom okamžiku udělat šlo - povytáhl přístroj z kapsy. Ani pohyb nedokončil a ruce neznámého mu jej vytrhly.

„Ty prachy, dělej,“ tlak do zad zesílil. Pistole? Může mít pistoli? Zmocňovala se ho panika.

„Ne-nemám peníze,“ řekl a byla to pravda. Nechal peněženku doma - hlavu plnou bazaru, úplně na ni zapomněl.
„Nedělej si ze mě srandu, smrade. Naval je!“
„Tady! Víc nemam,“ vyhrkl M. Vzpomněl si, že v kapse od bundy má pro všechny případy schovanou padesátikorunu od matky. Jen se modlil, aby to neznámému stačilo.

Muž cosi zavrčel, v tu chvíli však strnul. M. nevěděl, co se stalo, možná něco zaslechl z okolní mlhy. Než však vůbec stačil zareagovat, dostal tvrdou ránu do hlavy. Zatímco s temnotou před očima padal k zemi, vytrhl mu muž bankovku z ruky a zmizel. Jako by to byl duch. Jako by se to všechno ani nestalo.

„Ty svině!“ zakřičel za ním M., když bolest mírně polevila. Zatraceně! To mám za to! Mocně jím cloumala zuřivost, zlost na všechny a všechno a nejvíc na nekonečnou nespravedlnost toho, co se stalo.

S nadávkami se vyškrábal na nohy a stále ještě trochu rozklepaně vyrazil směrem, kam viděl muže utíkat. Přeběhl morkou trávu, zakopl o kořen stromu a s tlumeným výkřikem se znovu octl na zemi. Špinavý od bahna se posadil. A pak se rozesmál.

Kdyby ho někdo viděl, musel by si myslet, že je blázen. Při tom pomyšlení se začal smát ještě víc.

Tlumený zvuk mobilu. M. se zarazil a ztichl. Přicházel z batohu - byl to jeho vlastní. Úplně zapomněl, že ho ráno házel na dno.

Kdo mi to zatraceně může volat? Přišlo mu podivné, myslet v tu chvíli na normální věci, na to, že většina lidí jde jako každý den do práce nebo do školy...zatímco jeho právě okradli.

Několikrát se nadechl a vydechl. Pak vstal, otevřel zip a prohlédl si displej.

Volal mu jeho bratr.

„No?“
„Čau, tady brácha,“ ozval se jeho hlas, „...stalo se něco?“
V prvním okamžiku mu chtěl M. vše říct. Pak se zarazil. Ukradli mi mobil, který jsem...ukradl.
„Ne,“ odvětil jen po chvíli, „Ne...nic se nestalo.“
„Jen jsem ti chtěl říct, že s těma penězma je to nakonec jinak. Můžeš si je vzít, jsou u mě v šuplíku.“

M. jen beze slova stál a mlčel. V tu chvíli se nedokázal rozhodnout, zda-li se má znovu začít smát nebo zuřit. Pocity se přelévaly jako v nějakém podivném mlýnku, ze strany na stranu, mísily se a točily, už je ani nedokázal od sebe rozeznat. Nakonec neřekl vůbec nic. Nezbyla mu na to síla.

„Slyšel jsi?“
„Jo. Slyšel.“
„Ok. Tak se měj a pozdravuj doma.“

M. zavěsil a dal si mobil do tašky. Pak se rozhlédl. Připadal si jako ve špatném vtipu. Už ani nedokázal dát dohromady, co vlastně teď má a co mu bylo ukradeno. A byl příliš znechucený na to, aby o tom přemýšlel.

A tak ze sebe jen očistil mokré listí a vydal se směrem do školy.

Parchant nebo srab...záleží na tom?