Zítra je taky den...

15.5.2006

Jmenuju se Lenka, je mi čtrnáct let a žiju normální život. Teda, aspoň v to doufám. I když teda poslední dobou zrovna neoplývám štěstím. Všechny starosti se teď na mě valí jako lavina.
Začalo to, když se brácha odstěhoval a začal žít svůj vlastní život. Já byla ze začátku ráda, že budu mít konečně vlastní pokoj a klid, ale časem mi brácha začal chybět. Nějak jsem se přestala bavit s rodiči a byla jsem pořád doma, kde jsem si jen četla a poslouchala hudbu. Ale když jsem se já už moc nebavila s rodiči, přestali se taky bavit oni spolu (aspoň si myslím, že za to můžu já), a když už si konečně něco řekli, tak to většinou byly výčitky.
Nějak moc jsem si toho nevšímala, a tak jsem si prostě žila dál. Jednou ale do mýho pokoje přišla mamka, sedla si ke mně a s vážnou tváří mi začalo povídat o mým dětství. Vůbec jsem nechápala, proč to říká. Takový ty historky, co jsem kdy provedla a tak. Taky jak s taťkou drželi při sobě a měli si toho pořád tolik co říct. Pak z ní najednou vypadlo, že čas jde dál, a že se chtějí rozvádět....
Celej svět se mi převrátil vzhůru nohama. Nedokázala jsem pochopit, jak mi něco takovýho mohli udělat. Ve škole jsem nevnímala, s kamarády jsem se přestala bavit a byla jsem pořád skleslá. Začla jsem na všechno kašlat, protože jsem doufala, že starosti o mě dají moje rodiče zase dohromady. Ale vůbec to tak nebylo. Stalo se ještě něco mnohem horšího- taťka mi řekl, že by se chtěl po rozvodu odstěhovat a bydlet se mnou. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct... A z toho velkýho šoku jsem omdlela... Když jsem se probrala, klečela u mě mamka a říkala, že to bude dobrý. To ale vůbec není pravda! Co může být dobrý, když se rozvádějí, mám bydlet jen s jedním z nich a ztrácím kamarády?! Je to hrozný. Radši jsem jí na to nic neřekla a lehla si do postele, kde jsem zahájila velkou depku (možná spíš pokračovala ve velký depce).
Naši to brali jako nemoc, a tak o mě pečovali, jako nikdy dřív. Bylo mi to divný, a tak jsem zavolala bráchovi (nechápu, proč jsem si na něj nevzpomněla dřív). Ptala jsem se ho, co mám dělat a proč to všechno dělají oni. Řekl mi, ať si to tak neberu, že je to celkem normální a prý se to dalo čekat, protože divně se k sobě chovali už dřív. Pak ještě povídal něco o tom, že se předhánějí v péči o mě, abych měla jednoho z nich radši a zůstala s ním bydlet. Vůbec se mi to, co mi řekl brácha nelíbilo a popravdě mi z toho bylo ještě hůř než předtím (ani jsem nevěřila, že to ještě jde).
Rozhodla jsem se, že půjdu hned do školy, protože jinak bych musela sledovat sovje rodiče a to mi dávalo dost zabrat. Dokonce jsem se i začala těšit na to, až se rozvedou, protože jejich nesmyslný hádky se fakt nedaly vydržet.
Ve škole jsem se o tom snažila bavit s mou kamarádkou a k mýmu velkýmu údivu to šlo mnohem líp než s bráchou. Řekla mi, že její rodiče jsou už rok rozvedený, protože si její mamka našla někoho jinýho. Dokonale jsem se vžila do jejího života a poznala jsem, že to měla vlastně ještě horší než já, protože její táta hodně pil a občas ji i uhodil (třeba když mu řekla, že chce bydlet s mamkou). MOc mi pomohlo, že mi takhle otevřeně vyprávěla vlastně celej svůj životní příběh a taky to, že mi potom řekla něco, co se mě hodně dotklo: ,,Zítra je taky den a bude mnohem lepší než tenhle, když se o to budeš snažit a věřit. Vždycky když je špatně, může být líp."

16.5.2006

Najednou se už necítím tak sama, protože jsem zase začala být v pohodě. Dokonce už rodiče i chápu. Jsem moc šťastná, že mám tak dobrou kamarádku, díky které se už vždycky budu řídit heslem: zitra je taky den...