Iluze

Louka. Obrovská zelená louka utkaná ze stébel trávy, prošitá perličkami barevných kvítků, potištěná motýly a provoněná heřmánkem. Stěsnaná do maličkého světa, ohraničená neviditelnou bariérou posvátné krásy přírody. A uprostřed té jemné krásy leží ona. Jako zvadlá růže ze svatební kytice. Stříbrnou, časem zčernalou sponu pevně svírají drobné prsty. Je to jediné, co zbylo.
Pohladila jsem ji po tváři. „Neumírej,“ šeptala jsem jí. „Neumírej a neopouštěj mě, ty ne!“ Jenže ona bledla stále víc. Ztrácela se a já ji nedokázala zachránit.
Vzpomínala jsem na časy, kdy jsem byla jako ona. Skončím stejně? Proč musely umírat? Proč mě opouštěly? S každou z nich jsem umírala i já. Necítila jsem bolest, ale to prázdno. To stále se zvětšující, skličující prázdno, rozprostírající se uvnitř. Nebylo to k vydržení.
„Proč to tak musí být? Proč mi umírají?“
A pak se ozval ten hlas a já si uvědomila, že má pravdu. A nedalo se s tím nic dělat. „Stárneš!“ říkal. A já cítila, že s tou poslední umírám i já. Už nikdy nebudu stejná.