Monika

„Na jak dlouho tu seš?“ zeptá se mě.
„15“
„A cos provedla.“
„Kurva to je nadlouho.“
„Seš tu na patnáct. A mě taky ještě 3 zbejvaj.“
Nechtěla sem na to myslet, ale bylo pozdě. Zase ty pos*** vzpomínky.

Studovala sem vejšku. Nebydlela sem na koleji, ale se svým přítelem Ondrou. Byl milej, něžnej a pozornej. Trochu trouba a hlavně: byl do mě blázen. Každej den chodil z práce ztřískanej, unavenej, ale nikdy nezapomněl přinýst mi čerstvou kytku. Měl mě za anděla. Nikdy se mě nezeptal, kde sem byla dlouho do noci ani proč páchnu cigeretama, drahym alkoholem a mužskym potem a ani proč s nim potom nikdy nespim.
Jednou na dýze sem potkala Radka. Byl pravym opakem Ondry. Vášnivej, prudkej, ale jak sem poznala ještě ten večer, věděl, jak a kde se dokýtak ženy. Začala sem se s ním scházet pravidelně. Vlastně to byl moje první vážnější bokovka za dobu, co se chodila s Ondrou. Do tý doby sem se omezovala na románky na jednou, dvě nebo tři noci.
Neměla sem na Ondru žádnej čas a většinou sem se na noc ani nevracela domu. Kytky stály na stole ve váze a on je stejně dycky nosil a doufal, že už konečně na noc zůstanu doma. Nikdy se mě na t nezeptal. Bál se, že mě ztratí. A tak sem jednoho dne dala na radu své kamarádky a rozhodla se, že si s nim přestanu pohrávat a prostě sem mu oznámila, že mám někoho jinýho.
Čekala sem, že vystartuje. Ale on chvíli jen tak stál a pak tiše řekl: „Ale já tě miluju.“ Sbalila sem si věci. Nic neudělal... nechtěl mi bránit.
Od té doby jsem žila s Radkem. Ukázalo se, že všechno má i temný stránky. Chtěl, abych přestala s mou novou brigádou na dýze. Chtěl vždy vědět, kde sem byla a s kým. Byl neskutečně žárlivý. Ale já ho milovala a snažila sem se mu ve všem přizpůsobit. Našla sem si brigádu v Tescu a večery sem trávila pouze s ním.
Jednou sme se strašně pohádali, už ani nevim proč. Byla to nějaká maličkost, jako vždycky. Spal na gauči.
Druhý den za mnou přišel a řekl mi, že to bylo celý omyl. Že se chce přestat vázat a že mi to určitě taky prospěje. Má mě rád... ale takhle moc ne.
Začala jsem na něj řičet. Že ho miluju, že mě nesmí opustit a pořád dokola, až mě chytl za ramena.
„Moniko, pro ber se. Takhle to bude pro oba lepší.“ Přinutila sem se zhluboka dýchat a přinutila se nasadit chladný výraz.
„Jak myslíš. Nevíš, o co přicházíš.“ kývnul hlavou, jakože mě slyšel a odešel z pokoje.

Stačilo by jen jednou stlačit, ale já sem mačkala dál a dál, dokud nebyl zásobník prázdnej. Nebyla sem zvyklá, aby mě někdo odmítal. Vždycky sem to byla já, kdo lámal srdce. Ale jedním sem si byla jistá. Já mu rozervala srdce víc a náš rozchod ho teď bolí víc než mě.
Sousedka uslyšela výstřely. Když přijela policie seděla sem na posteli vedle něj a hrála si s nenabytou pistolí.

Proč já blbá kráva si nenechala jednu ránu pro sebe?