Večer samoty v Břeclavi

Už zase mě to přepadlo. Takový ten pocit bezcennosti a vzdálenosti od ostatních. Seděla jsem v pokoji a holky kolem mě se bavily. Cítila jsem se naráz nějak smutná. Ani nevím proč. V tu chvíli jsem vlastně ani neměla důvod. Jenže moje nálady se tak rychle střídají, že mě to někdy samotnou překvapuje. Jejich rozhovor ke mně doléhal jen z velké dálky a já si přála zmizet odtamtud co nejrychleji. Chtělo se mi křičet…
Sebrala jsem mikinu a mobil a vyběhla z pokoje. Slyšela jsem ještě jak na mě křičí kam že to jdu, ale neměla jsem zájem jim odpovídat. Řítila jsem se chodbou. Vyběhla jsem ven. Ve spěchu jsem si oblékla mikinu. Ani jsem nevěděla proč běžím. Byla jsem úplně mimo. Zastavila jsem se na konci ulice a začala uvažovat, kam jít. Nikdy jsem tu nebyla.
Pustila jsem se další ulicí, co mířila k řece. Venku bylo přece jen o hodně líp než v tom pokoji. Sice byla zima, ale to mi bylo jedno. Hlavní bylo, že všude byla tma, kromě pouličního osvětlení, a takový klid… Profesor říkal, že máme chodit ve skupinkách, aby nás nikdo nepřepadl, ale to byl stejně nesmysl.
Na mostě jsem potkala tři kámošky. Vracely se z obchodu a prý jestli s nima teda půjdu do hospody, ale já jsem odmítla. Ještě mě chvíliy přemlouvaly a ptaly se co se stalo, že du jen tak někam sama a že se nebojím. Odpovídala jsem jen stručně a v duchu jsem je vybízela ať už jdou. Chtěla jsem být sama. Nakonec se se mnou rozloučily s nabídkou ať kdyžtak přijdu, ale já jsem neměla zájem se někde opíjet a probírat blbosti, jak už to tak chodí.
Za mostem jsem se vydala do prava. Nebylo zas tak pozdě, ale byla už tma a v okolí nebyl nikdo. Konečně jsem zpomalila a jen tak se procházela po nízké zídce, která se táhla podél řeky. Byla jsem pár metrů od cesty, po které projelo sem tam nějaké kolo nebo prošel nějaký pejskař. Občas jsem se musela sehnout pod větvemi stromů, ale jinak jsem nic nevnímala.
Přišla jsem k lavičce a sedal si na ní. Rukama jsem si obejmula kolena. Byla opravdu zima. Pozorovala jsem lesk světel v řece. Pohupování vlnek. Sem tam vyskočila nad hladinu rybka a s tichým šplouchnutím se zas ponořila pod vodu. Přemýšlela jsem, že bych se taky chtěla tak ponořit a izolovat se tak od světa…
Na druhém břehu byly stromy. Asi to byly vrby. Jejich mohutné větve zasahovaly nad hladinu a konečky se skoro dotýkaly vody. Připadaly mi smutné. Kdybych se jich tak mohla zeptat na to, co viděly. Určitě spousty věcí. Nějak mě přitahovaly. Opravdu byly tak smutné. Jiné oproti ostatním stromům, které mají větve rovně nebo nahoru.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Naráz mě vyrušil mobil. Ach jo, proč zrovna teď? Opravdu jsem neměla náladu se vybavovat s mamkou. Asi to bylo poznat, že nejsem zrovna ok, proto se mě zeptala, co se stalo. Odbyla jsem jí, že nic. Naštěstí se už dál nevyptávala. Možná už si zvykla na moje nálady. Ještě mi popřála hodně štestí v zítřejším závodu a pak zavěsila.
Jenže tohle vyrušení mě přimělo se podívat kolik je hodin. Bylo půl desáté. Seděla jsem tam asi tři hodiny. Vůbec jsem to nechápala. Připadalo mi to jako chvilka. Zvedla jsem se teda a pomalu se šourala zpátky. Zastavila jsem se až na mostu. Byl to jen takový ten úzký, pro chodce, s jedním sloupem uprostřed. Stoupla jsem do prostřed a zahleděla se do temných hlubin řeky. Pozorovala jsem lístky pohupující se na vlnkách a přemýšlela nad ničím… Pak jsem se podívala na oblohu. Hvězdy nebylo moc vidět. Možná to bylo mrakama a nebo září z města. Zavrtávala jsem se pohledem do jedné z nich. Hlavou mi vířily myšlenky o podstatě světa, života, vesmíru, jeho nekonečnosti a podobných věcech… Vždycky jsem ráda v duchu fylosofovala a vedla sama se sebou debaty o podivných a nesmyslných věcech, pro ostatní nepodstatných…
Zrovna jsem se vrátila k lístkům v řece, když jsem slyšela blížící se lidi. Jak jsem tam tak stála, přišlo mi, že mám zbystřené všechny smysly. Cítila jsem chvění mostu pod jejich kroky. Když procházeli kolem mě, zaslechla jsem útržek z rozhovoru: „…Asi chce skočit…“ jak odcházeli ještě asi tlumeně probírali to, jak tam stojím, ale já už jsem je nechtěla poslouchat. Musela jsem se pousmát při těch slovech. Jasně, stojím si tu a hledím do řeky. Nevím, proč by to mělo vypadat jako sebevražda. Samozřejmě, že to není asi tak obvyklý úkaz, ale zítra mám závody a momentálně opravdu nechcu skákat, ujišťovala jsem je v duchu. Stejně bych se nazabila. Bylo to nízko a plavat umím. Překvapilo mě, že je to vůbec mohlo napadnout. Jsou přece i lepří způsoby sebevražd. A hlavně účinější…
Mě samozřejmě sebevražda napadla už víckrát a tohle téma jsem si nechávala vždycky až na konec mých ‘stavů‘. Probírala jsem to už tolikrát. Ten chlap mi dal záminku se k tomu vrátit… Ale za chvíli jsem už opravdu pocítila zimu a tak jsem se přece jen rozhodla vrátit se na pokoj.
Lehla jsem si. Ostatní dělali bordel na chodbě a pili všechno co jim přišlo pod ruku. Většinou jim tam přišlo něco alkoholického. Vymluvila jsem se, že jsem unavená a že se musím vyspat před závodem.
Jen jsem tam tak ležela a koukala do stropu. Nemohla jsem usnout jednak kvůli jejich řvaní, ale taky spíš kvůli tomu mojemu ‘stavu‘. Myšlenky se mi zase toulaly v těch nejnepravděpodobnějších místech a já se jim nemohla ubránit. Ani jsem nechtěla. Bylo to uklidňující, vysvobozující a tak známé…
Nakonec jsem přece jen usnula. Co se mi zdálo si nepamatuju, ale asi to nestálo za zapamatování. Ráno už jsem zase byla v klidu a nadávala jsem možná jen na počasí a na závod. Moc se mi nechtělo. Ale moje nálada byla už ok. Ještě jsem si musela vyslechnout otázky ohledně večera, ale odpovědi se stejně nedočkali. Nemínila jsem se někomu svěřovat se svými pocity. Oni by to stejnak nepochopili. Kdyby jo, tak by se mě neptali. Asi jsem opravdu divná, jak to často od nich slýchávám. Ale copak já za to můžu???