Touha je větší

Upocené čelo setřu utěrkou. Pořád poskakovat lidem. Opřu si alespoň na chvíli hlavu a dveře, abych se zasnila.
„Zpíváš krásně,“ říká každý. Tak proč se kruci nemůžu nějak dotknout hvězd, jak to všichni popisují? Proč nemůžu dělat to, co mě baví a po čem toužím?
„Neflákej se!“ uslyším opětovný křik vedoucí našeho malého klubu, který navštěvuje téměř každý Čech. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Je to pořád tolik lidí a další čekají na místa. Prostě blázinec. Navíc kolikrát až do rána. Spíš pořád do rána.
„Už běžím,“ podotknu klidně směrem k té ošklivé babě. Si myslí, že sežrala rádio nebo co. Kdyby aspoň měla proč řvát na holku jako já... vlastně možná proto tak řve. Ona prostě závidí! Její vytahaná postava je totiž jen málo z toho, co je opravdu tak hrozně odpuzující. Natupírované řídké vlasy vyčesané do palmy, nerovnoměrné černé linky a levná krvavá rtěnka na zubech. Fuj! Jenom ten pohled a zvracela bych. Myslím, že nejen já, hosté se také nechají raději obsloužit dívkami, které patří „pod ní“.
Nechám raději toho přemýšlení, protože by mi po dalším připomenutí strhla prémie a ještě by si stěžovala majitelům. O to fakt nestojím. Práci potřebuju, alespoň do doby, než si najdu něco lepšího.
„Tak co to bude?“ zeptám se jako obvykle u stolku číslo pět.
„Prodáváte něco krásného?“ zeptá se pán středního věku.
Podívám se, jak může vypadat člověk, který položí tak divnou otázku.
„Co je myšleno tím „krásného“?“ zopakuji zdvořile.
„Třeba vy slečno,“ napřímí se.
„Prodáváme alko, nealko a takové podobné věci. Mám pocit, že výběrový lístek máte před sebou.“
„To ano, ale právě nic krásného tam není.“
„Tak to je mi líto, neporadím vám.“
„Slečno?“ zastaví mě, když vidí, že hodlám zmizet. Z jednoho zákazníka se nezboří svět.
„Prosím?“ stále ještě dokáži vykouzlit úsměv.
„Jste zde zaměstnaná?“
„Ale jistě,“ chce se mi smát, ale snažím se mluvit bez náznaků výsměchu.
„Tak byste se měla postarat, aby byl host spokojen.“
„Snažila jsem se, ale vy jste odmítl.“
„Ne, mýlíte se, to jste odmítla vy mne.“
„Pane, jsme sice klub, ale ne bar se striptérkami a lacinými dívkami,“ snažím se říci slušně, ale vztek mnou jen cloumá.
„Slečno, jste krásná, nechcete si přivydělat...“ nenechám ho domluvit.
„Nechci a opusťte náš podnik nebo zavolám vyhazovače.“
„Dobře, dobře,“ zdvihne ruce v obranném gestu. „Jen jsem vám chtěl pomoci. Nashledanou.“
„Sbohem,“ řeknu, když konečně míří k východu. Oddychnu si, ale vzápětí musím čelit spoustě otázkám šéfové.
„Proč ten pán odešel?“ zdvihne na úvod hlas.
„Nechtěl si nic objednat.“
„Něco ti tam ale říkal.“
„Chtěl, abych mu dělala děvku,“ řeknu na rovinu.
Šéfka se na chvíli zastaví, ale pak mě dorazí. „No, ale víš přece, že zákazník je naším pánem.“
„Tak to teda ne,“ rozzlobím se.
„Hele slečinko neřvi tady na mě.“
„Můžete to říct své nadřazené, ale já ji také povím své.“
„Jsi drzá, tady pracovat nebudeš. Máš padáka.“
„Toho mi musí dát někdo jiný,“ ušklíbnu se.
„Když je to naléhavé, můžu to udělat i já.“
Chvíli čekám, jestli se nerozmyslí. Ne, stojí na svém místě a čeká, až svlíknu zástěru.
„Tak tady ji máš, ty čarodějnice,“ hodím zástěru takovým způsobem, že ji ta protivka ani nechytí. Ještě něco remcá. Jen zamávám holkám a vycházím ze dveří. Cítím obrovskou úlevu. Musím najít pořádnou práci...
„Slečno?“otočím se po hlase.
„Slečno tady,“ zopakuje kdosi. Zahlédnu ho. To je ten protiva z klubu.
„Co vy tady ještě děláte?“ obuřím se.
„Snad už vám neskončila směna.“
„Jo, skončila,“ přiznám neochotně.
„Nějak brzy. Podívejte, stál jsem u dveří a byl bych čekal až do rána, pokud by to bylo nutné.“
„Proč?“ nechápu.
„Na vás přece.“
„Na mě?“ koukám stále nevěřícně.
„Jo. Mám pro vás úžasnou práci. Na to se budete hodit víc.“
„Jakou?“ něco budu potřebovat...
„Pojďme někde na večeři, popovídáme si.“
„Tak to tedy ne. Buď mi to řeknete, nebo prostě sbohem.“
„Máte krásné tělo a jste zajímavý typ. Mám večerní podnik, trošku rozdílný od tohohle, ale určitě se vám tam bude líbit.“
„Mám dělat děvku? Opravdu jsem se ve vás nemýlila.“
„A co byste si jako přála?“
„Já si svého cíle dosáhnu sama,“ odpovím pevně.
„Těžko. Sama nikdy. Navíc, mám spoustu známostí, ale když nechcete pomoct...“ odchází. Hezký strategický tah. Věděl, že ho zastavím. Chvílí nevím, jestli se zeptat, jestli nezná nějakého hudebního producenta nebo tak něco...
„Pane...“ doběhnu nakonec k němu.
„Ano,“ otočí se jakoby překvapeně.
„Chci zpívat. Potřebuju se dostat ke hvězdám.“
„Není problém.“
„Vážně?“ Ne, ne. V tom bude nějaká levárna.
„Tak, pojedete se mnou? Můžu hned zavolat známému.“
Najednou se všechno zdá být velmi jednoduché. Sic s trochou obav, ale přece sednu k němu do auta. Potěší mě, že nezajíždí k žádnému lesu, ale míří přímo do centra.
„Jsme zde,“ řekne a běží mi otevřít dveře.
„Ještě nejsem zpěvačka,“ podotknu.
„Ale budete.“
„Nikdy jste mě neslyšel zpívat.“
„Já to neposoudím, na to jsou jiní.“
„Vkročíme do restaurace pro výše postavené lidi. Káva zde stojí minimálně sto padesát korun a to obyčejný turek. Dámy zde jsou v noblesních šatách a pánové v kvádrech. Ve svých ošoupaných riflích se tu cítím jako vetřelec. Můj neznámý mne uchopí kolem ramen. Uvědomím si, že jsme se vůbec nepředstavili.
Číšník nás dovede ke stolu a přinese jídelní lístek. Mám hlad, ale jakmile zahlídnu ty ceny, vidím, že jsem se vůbec ale vůbec nemýlila. Protočí se mi panenky a najednou nevím, jestli mám až takový hlad.
„Máte vybráno?“ táže se číšník. Tak nějak jsem ještě před chvílí pracovala taky.
„Ano, já si dám Koloros punos a dvě deci bílého.“
„Slečno?“ dotírá číšník.
„Já nic.“
„Slečna totéž nebo raději červené?“
„Ne, může být bílé.“
Odejde a my tak zůstaneme sedět u stolu, kde by se člověk měl bát dotýkat všech těch věcí. Bože můj, sedím ve snobské restauračce!
„Abychom něco napravili. Jmenuji se Vincent,“ uchopí mou ruku a políbí ji na její hřbet.
„Jsem Brigita a tykejte mi.“
„Dobře Brigito, ale pod jednou podmínkou.“ Jejda a je to zase tady, teď to vybalí. Dala jsem se prostě napálit.
„Jakou?“ zeptám se sevřeným hrdlem.
„Že mi budeš taky tykat.“ Šmarja, uleví se mi neskutečně.
„Dobře,“ dokážu se přirozeně usmát.
„Tak jdu zařizovat,“ zvedne telefon a vytáčí jedno číslo za druhým. Z hovoru moc nepochytím, ale tuším, že pracuje pro mě. To není možné. Můj sen, ten je na dosah ruky!
„Zítra se dostav do nahrávacího studia na hlavní ulici u náměstí, znáš to tam?“
„A-ano, a proč?“
„Vezmi si nějaké vhodné oblečení a myslím, že pokud máš velký talent, splníš si sen velmi brzy.“
Ten chlap se mi snad zdá. Za peníze si člověk koupí všechno, ale ty styky, které on má. Zná lidi z různých oborů. Zadívám se na něj důkladně a nechápu, proč jsem se ho tak bála. Je to celkem sympatický chlapík.
Večer je moc hezký. Ani nevím, kolik tam zaplatil. Bez problémů mě odvezl domů a v jedenáct nula nula se mám hlásit v nahrávacím studiu. Pro jistotu si nechá nadiktovat mé číslo a rozloučí se s přáním hezkých snů.
Upadnu do této říše ihned a je to paráda...

Chtěla jsem vstát kolem deváté, abych se důkladně připravila a nic neponechala náhodě. Nevyšlo. Budu ráda, když se stihnu namalovat a vybrat něco normálního na sebe. Podaří se mi tam dorazit přesně minutu před. Partička postávajících chlápků mne zaujme. Vincent si naštěstí všimne neurčitě postávající postavičky a posunkem mužům naznačí, kdože to tam stojí. Cítím se trapně, ale zpěvačka se nesmí stydět.
Dojdu úplně k nim.
„Dobrý den,“ pozdravím.
Vincent se hned všeho ujme. Představí mi všechny lidi z branže. Jsou to většinou příjemní pánové a těším se, až jim předvedu svůj talent. Ten sen se mi začíná plnit!
„Tak se rozezpíváme.“
A už to jede. Tahá ze mě nížiny a výšiny, až se po chvilce cítím dostatečně vycucaná.
„No, to by šlo. Teď něco zazpívej.“
Spustím. Snažím se skvěle interpretovat píseň Celine Dion. Vím, že to v určitých místech neklaplo, moc dobře to slyším, ale mohli by to pochopit.
Jakmile skončím, posluchači se semknou do kolečka a povídají si tak, abych nic neslyšela.
Najednou se otočí a ten jeden mi oznámí... srdce mi buší. Teď řeknou, že se prostě nehodím, že si mám zpívat v koupelně, že jsem trapná a nic neumím, že...
„Drahá, nabízíme vám neskutečnou nabídku. Právě dnes má Lucie Vondráčková nedaleko koncert. Její předskokanka onemocněla, mohla by jste eventuálně zpívat jakékoliv přejaté písničky. Jen bychom zajeli koupit nějaké vhodnější oblečení a museli bychom navštívit kosmetičku,“ poví mi ten, kdož vypadá trošku jako gay.
„To myslíte vážně?“
„Jo, byla by to bomba. Novináři si na tomto smlsnou. Je to šance, kterou vám nabízíme.“
„Jen tak?“ nechce se mi stále věřit.
„Můžete nám vynést velké peníze,“ prohlásí kdosi další.
„A co jsem ti říkal?“ ozve se Vincent.
„Jo...“ nejsem schopna říci nic víc.
Další slet událostí nestačím pomalu ani sledovat. Někteří hoši se v módě vyznají a vědí, co bude vypadat na pódiu efektně. Musí to podtrhnout to hezké a zakrýt to špatné. Vyzkouším si milion věcí a z toho polovičku oni zaplatí. Nestačím koukat kolem sebe a to vůbec. Do kosmetického salónu se dostaneme ve čtyři. Lucka má koncert v sedm. Dokonce mi dodělají melír, vytrhají obočí a namalují mě tak, že se skoro nepoznám.
Po tom všem mi však dojdou zásadní otázky.
„A co budu zpívat? Nemám nic nacvičené.“
„My to všechno lidem řekneme, neboj. Lucka taky už o tom ví. Těš se na novináře.“
„Ale budu zpívat falešně, budu mít trému...“
„Ale kocourku, ty to zvládneš,“ přiblíží se Vincent jaksi nebezpečně blízko. Svou hranici naznačím, jelikož se posunu o krok zpět.
„Ahoj, jsem Lucka,“ vřítí se najednou k nám ta zpěvačka.
„No, a-ahoj.“
„Tak ty jsi ten záskok. Aspoň něco, prostě se to trošku zkomplikovalo. Ahoj Vincente,“ políbí jej na líčko a koketně se usměje.
„Už to začíná. Za chvíli půjdeš,“ neuklidní mě příliš můj osobní spasitel.
„Bojím se.“
„Nemáš čeho. Budeme si žít krásně.“
Chtěla bych na tuto podivnou větu něco odpovědět, ale už se po mně shánějí. Slyším lidi, slyším lidi... Vylezu na pódium, které osvětluje miliony reflektorů a další blesky patří fotoaparátům. Lidé tleskají a já tam stojím, jako zařezaná?
Teď si mám splnit sen?