,,Dežo"

I když jsem ,,povinnou vojenskou docházku“ absolvoval již před osmnácti lety, vzpomínky na tyto dva roky asi nevyblednou nikdy. Hlavně ne na lidi kteří byli něčím vyjímeční. Na jednoho si vzpomenu i po těch letech, hlavně v okamžiku kdy piju pivo.
Spolu se mnou narukoval Slovák Jarda M. Hned jak jsem ho zahlédl mi bylo jasné, že mu budu říkat zjednodušeně Dežo. Kulaťoučký obličej, věčný úsměv na tváři, kňouravý hlásek, takový bodrý tatík. No jak říkám, prostě Dežo.
Na něm by mohli lékaři v léčebnách demonstrovat co s lidským organismem dokáže udělat chlast. Za dobu trvání vojenské služby se dokázal díky alkoholu dostat do stádia, že mu stačilo jedno desetistupňové pivo a už usínal. Samozřejmě mu bylo jedno kde. Dokonce si z nedostatku alkoholu od ostatních pod záminku oholení půjčoval vodu po holení. Lahvičky vracel s dávkou na jedno namazání. Nejoblíbenějším u něho byl zelený Pitralon s označením 378. Na vycházkách ho zajímalo pouze do kolika hodin má otevřeno nejbližší hospoda a co za pivo tam čepují. Považoval se za pivního fajnšmekra, čemuž jsme zase tolik nerozuměli. Během svého života totiž ochutnal pouze dva druhy piva a ještě to byly takové proháněčky. Jeho slovní zásoba obsahovala hlavně slovo kokot a různé odvozeniny.
Snažili jsme se ze všech sil aby alkoholu nepropadl úplně a brali ho sebou alespoň do kina když už nám zmařil pokus namluvit mu děvče. Odmítla totiž po první schůzce dělat pokusného králíka, ničit si játra a tahat se s ožralou. Navíc prohlásila, že je sice Slovenka ale mumlání ,,toho maďara“ absolutně nerozumí.
Samozřejmě měl podmínku, že si s ním potom pár piveček vypijeme. Objevili jsme kino kde uváděli film ,,Benátská noc“. Zároveň jsme Deža navnadili, že v tom filmu uvidí nahou ženskou. Všechna v samoobsluze zakoupená piva, co se snažil ukrýt v kapsách dlouhého vycházkového pláště mu kluci zabavili aby nám při představení vydržel vzhůru. Netušili jsme ale že si Dežo do promítacího sálu vzal i placatici baracpálenky. V době kdy všichni už upírali zrak na plátno se Dežo vytratil na záchod. Nám tuto skutečnost oznámil slovy: ,,Kokoti jdu cikat. O chvílu dondem“. Protože jsme ani jeden nechtěli přijít o film, nedohodli jsme se kdo z nás Deža ohlídá. Po návratu byl podezřele tichý a během minuty usnul. Že chrápal, nevadilo ani tak nám jako ,,spořádaným občanům „ v sále. Vyvést ven ho nemohli, uvaděčky byly ženy důchodového věku a přiměřené síly. A jak bylo v té době normální, nikdo jiný se v tomto angažovat nehodlal. Museli jsme tedy slíbit, že si svého kamaráda odvedeme sami. Záhadným způsobem vycítil konec představení a ve vhodný čas se probudil. Potom prohodil slova která navždy zničila naše úsilí udělat z něho člověka: ,,Kuuurva to bola ale kokotina. A teraz kokoti pojdete na moje predstavenie“. A aby dokázal že se dál kulturně vzdělávat nehodlá, venku před kinem dopil placatici a usnul na lavičce…