Mezi námi děvčaty

Začal překrásnej den - ptáci zpívali, sluníčko svítilo s navzdory hrozící zimě jsem si prostě musela babí léto zamilovat. Smála jsem se, když se mi pavučinka zamotala do vlasů a lesknouce se v lehkých paprscích tolik krásnejch dní musela vypadat jako vlas moudrosti a zkušeností, jako stříbrná nitka vetknutá do snopce (jak někteří rádi dodávali: pochcaný) slámy. Smála jsem se i kostrbatejm tónům trpícího hudebního nástroje, jehož jste se zmocnily.
Bylo mi však dáno brzy zjistit, že vaše prsty (či snad pazhenty?) se maj´ zmocnit i mě a mojí intonaci proměnit v kostrbatý tóny, který jsem nikdy neměla vyslovit. Virtuozita výčitek byla ohromující. Dech mi brala sehranost tolika inzultací od lidí, který jsem se nebála - ale ano, vlastně už dlouho bála - nazvat svými přáteli. Byla to symfonie, mnohavětá symfonie slov, který zasadily rány přesně tam, kam měly.
Dívčí svět je zvláštní. Tehdy jsem ale odešla s opravdovým šedivým vlasem - vlasem nově nabytejchch zkušeností a snad i moudrosti. Moudrosti, která mi už nikdy nedovolí věřit holkám.